VFN

Doufám, že dřív nebo později se na Strahov všichni vrátí. Jako já

„Pacienti jsou vlastně naše druhá rodina., Docházejí léta na ambulanci na dialýzu i k opakovaným hospitalizacím. Známe jejich děti, vnoučata, psy, rodinné příběhy, někdy i tajemství. Strahov je prostě srdeční záležitost…“ Tak charakterizuje interní oddělení VFN v Praze na Strahově vrchní sestra Mgr. Zuzana ŽÍLOVÁ.

„K profesi zdravotní sestry jsem měla předpoklady z rodinné tradice a historie. Už moje maminka chtěla být zdravotní sestrou, ale babička jí to zakázala. Byla by pro profesi sestry jako zrozená a trpí tím, že si ji nemohla vybrat, dodnes. Babička z druhé strany oproti tomu zdravotní sestrou byla, takže jsem se u ní inspirovala. Dalším impulzem byla sestra Ina z Nemocnice na kraji města, herečka Andrea Čunderlíková. Ovlivnila celou naši generaci.

Neumím si představit, že bych dělala něco jiného…

Ve zdravotnictví jsem od 18 let, mám tedy praxi u lůžka více než 20 let. Začínala jsem na oddělení ARO Nemocnice na Malvazinkách. Profesorka Marková ze SZŠ mi to doporučila jako školu života. Co tam se sestra naučí, to už má na celý život. Pravda.

Osudové v mém rozhodování, v jakém oboru budu pracovat, bylo hemodialyzační středisko v Nemocnici na Homolce. Tam jsem potkala staniční sestru paní Mgr. Jindru Kracíkovou – Inku. V té době jsem netušila, co dialýza je. Inka velice dbala na vzdělávání sester, takže nás seznamovala s novými technikami, postupy… Jsem akční člověk, který se rád učí, a zjistila jsem, že to je přesně ono. Ovlivnila mě svým přístupem k pacientům tak, že jsem zůstala. Nedokážu si představit, že bych dělala něco jiného.

Putování se završilo ve Všeobecné fakultní nemocnici, tedy na Strahově

Za Inkou Kracíkovou jsem přišla i na Strahov, kde pracovala na dialyzačním středisku jako staniční sestra. Rok jsem pracovala jako řadová sestra a po odchodu Inky jsem převzala na další tři roky její funkci. Poté jsem na chvíli odešla za finančně lákavou nabídkou, ale hned po roce jsem věděla, že peníze za to nestojí. Strahov se mi vryl pod kůži, je prostě moje srdeční záležitost.

Před rokem mi zavolal pan primář MUDr. Vladimír Polakovič, informoval mě o vyhlášení výběrového řízení na vrchní sestru Strahova a zároveň požádal, abych zvážila svůj návrat: to byla výzva a pocta v jednom… Vrátila jsem se domů. Jako bych nikdy neodešla.

Nefrologie je velmi specifická a vytváří hlubší vazby

Nefrologie na našem strahovském pracovišti je práce hlavně s chronicky nemocnými pacienty na lůžkách, v ambulancích i na dialýze. Někteří pacienti jsou závislí na dialyzačním přístroji. Docházejí i desítky let 3x týdně na naše středisko, a pokud nejsou vhodní pro transplantaci ledviny, zůstávají na dialýze do konce života. Díky tomu jsme vlastně jejich druhá rodina. Známe je přes kočky, psy, děti, vnoučata… Celý jejich život.

Všechny eliminační metodiky i peritoneální dialýza jsou výkony vyžadující vysoce kvalifikovanou a odbornou práci sestry. Nestojí na lékařích, ale právě na nás. Napojujeme na mimotělní oběh, nastavujeme parametry na hemodialyzačních přístrojích, ošetřujeme cévní přístupy, provádíme peritoneální výměny, učíme a edukujeme. Jsme důležité, pro pacienty zásadní a nepostradatelné. Říká se, že kdo pracoval na dialýze, nechce už pracovat v jiném oboru. U nás to platí stoprocentně.

Druhá rodina tvořená pacienty i zaměstnanci

Našim pacientům nabízíme komplexní péči v malém, rodinném prostředí Strahova, s krásným výhledem na Prahu. Na našem interním oddělení postavíme na nohy i naše komplikovanější pacienty a ti se mohou alespoň načas vrátit domů, do svého prostředí. Někdy stačí pár dní, jindy je potřeba měsíc… Snažíme se pomoci se vším, co je trápí.

Naši péči věnujeme nejen našim pacientům, ale i našim zaměstnancům a jejich nejbližším. Aktivně nasloucháme a snažíme se vyjít vstříc. Slavíme společně narozeniny, stýkáme se i mimo pracoviště – koloběžky, běžky, rafty, cokoli – všichni Strahováci. Jde o to popovídat si, uvolnit se. Atmosféru tady vystihne asi nejlépe konstatování, že i když sestřičky občas odcházejí za lepšími finančními nabídkami, stejně se vracejí. Dříve nebo později. Jako já.“