Maminko, já nic nevidím. Věta, kterou budu slyšet už napořád
„Před rokem v dubnu se spustil netušený kolotoč. Když bylo dceři necelých pět, rozhodla jsem se s ní zajít na běžnou prevenci na oční. Blíží se škola, ať je všechno v pořádku. A pak se to stalo,“ Dodnes s hrůzou v hlase vzpomíná na osudný den Ing. Martina PODEŠŤOVÁ.
„Primář Pavel Diblík jí přikryl levé oko, pravé v tu chvíli úplně odjelo do strany a dcera řekla: ‚Maminko, já nic nevidím.‘ Po základních vyšetřeních se zjistila stoprocentní katarakta (šedý zákal). Prakticky to znamená, že neviděla nic na větší vzdálenost než je pět centimetrů. Rozlišila maximálně zvednuté prsty na ruce těsně před obličejem. ‚Bude potřeba komplexní léčba,‘ zněl první závěr, ze kterého jsem si samozřejmě nic nevzala. Co to bude znamenat, jak dlouho, s jakým výsledkem? Otázky přicházely postupně. Stejně jako uvědomění si, co se vlastně děje. Z ničeho nic moje dítě nevidí na jedno oko? Byl pátek a na pondělí nás vyslali na Kliniku dětského a dorostového lékařství na Karlově na revmatologii, protože v očích byla uveitida – zánět ukazující na nějaké autoimunitní onemocnění.
Na naší holčičce nebylo nic znát, jen měla každou zorničku jinak velkou
Naše první, pohodové, zdravé dítě. Nemám lepší charakteristiku. Žádné velké nemoci, běžná nachlazení. Žili jsme v klidu. Jediné, čeho jsme si do Leončiných pěti let všimli, byla rozdílnost ve velikosti zorniček. O tom nám v jiné nemocnici řekli, že je to genetická záležitost běžná u 20 procent lidí a že můžeme být zcela v klidu. Na přímý dotaz, zda máme absolvovat vyšetření na očním, nám bylo sděleno, že určitě ne. Zpětně to hodnotím tak, že bychom urychlili diagnózu o půl roku, ale to by bylo všechno. Stejně bychom osud nezměnili. Naštěstí čas hraje pro Leonku.
Kontroly a kapky, kapky a kontroly
Po děsivém pátku nás v pondělí ráno čekala paní prof. Pavla Doležalová na KDD a diagnóza juvenilní idiopatická artritida. Leonka musela na krevní testy, které ještě potvrdily celiakii, a rozjel se roční kolotoč léčby. Dieta, úplně jiný režim. Nikdy jsme se v rodině s ničím podobným nesetkali, takže to byl pro nás nový svět. Jídelníček, kapky, léky, vymýšlení, jak dceři usnadnit život ve školce. Kompletní výměna kuchyně, a to jak potravin, tak nádobí a kuchyňských spotřebičů. V takové situaci si uvědomíte, že nic není problém, když jde o vaše dítě. Celá rodina přešla na bezlepkovou dietu.
Před námi byl velký cíl: operace oka s výhledem, že když se všechno podaří, Leonka znovu uvidí na obě oči. Ta mohla proběhnout až ve chvíli, kdy se zánět v očích uklidní.
Dlouhý rok
Úsilí a snaha stály za to, podařilo se všechno. Leonka má v pravém oku multifokální čočku, to je zázrak. Ani jsme si netroufali doufat v takový výsledek. Oko rok a půl nefungovalo, nikdo nevěděl, jestli čočka do oka půjde voperovat. Na kontrolách těsně před operací nás lékaři opakovaně velmi opatrně upozorňovali, že není jisté, zda čočka do oka půjde dát. Právě díky nim se nakonec všechno podařilo. Když Leonce den po operaci na Oční klinice odkryli obvaz a ona poprvé pravým okem přečetla první velké písmeno na tabuli, brečela jsem jak malá holka a nemohla jsem přestat. ‚Maminko, proč pláčeš?‘ ‚Jsem jenom moc šťastná, miláčku.‘
Varovný prst a poučení
Z příběhu mé dcery zní jasné varování: stačí počítat. Ve třech letech na preventivní prohlídce u pediatra normálně viděla. Ve čtyřech letech pravidelná kontrola není a jen díky náhodě se problém projevil. Alergie na lepek se u dětí standardně netestuje, takže pokud nejsou žádné viditelné projevy (nevolnosti, zvracení, neprospívání, potíže s růstem…), nemusí se na problém vůbec přijít. A u očí jde skutečně o čas. ‚Mohlo se vám jednoho dne ráno probudit slepé dítě,‘ řekl primář Diblík a na to nikdy nezapomenu. Jediná rada zní: předvídat, hledat možné prevence, ptát se. Všem kamarádkám, známým, rodičům říkám: podstupte s dětmi jakákoliv preventivní vyšetření, stojí jen čas. A mohou zachránit život, nejen zrak.“