VFN

Můj příběh začal úplně banálně,“ vypráví Milan ŠIMŮNEK

Zážitky na vlastní kůži

„Můj příběh začal úplně banálně,“ vypráví Milan ŠIMŮNEK. „Necítil jsem se dobře, teplota mi vylezla na osmatřicet. Vydržel jsem dva dny domácí léčby a pak vyrazil na pohotovost. Neporadili mi nic zvláštního, čaj a paralen. Po dvou dnech jsem navštívil praktickou lékařku, ale situace se opakovala: Coldrex, paralen, čaj, klid v posteli… Vzpomínám si, že už v lékárně při dotazech lékárníka, jakou příchuť bych si přál, se mi nechtělo ani mluvit. Hlava mi téměř praskala bolestí, všechno se se mnou točilo. Kapky na bolest byly jen na objednání, věděl jsem, že to nedám… Sobotecký lékárník od Strážného anděla vytáhl z kapsy vlastní prášek na migrénu a dal mi ho. To pomohlo aspoň na chvíli. Před lékárnou jsem potkal švagrovou: ‚Šímo, ty vypadáš‘. Okamžitě mě odvezla domů, přestože to bylo jen asi půl kilometru. Na kontrolu jsem měl přijít v pátek, ale ve středu už jsem to nemohl vydržet. Manželka se zase stavila v Mladé Boleslavi v lékárně, aby mi sehnala něco jiného na bolesti a horečku. Lékárnice se divila, že mě má v tomhle stavu pořád doma. Její rada zněla: ‚Jeďte znovu na pohotovost.‘ Poslechli jsme a na pohotovosti si mě rovnou nechali. Čtvrtek si pamatuji trochu v mlze. Zjistili mi oboustranný zápal plic a převezli mě na JIP, druhý den ráno ARO, ale stav se neustále zhoršoval, a o půlnoci z pátku na sobotu přijela sanitka z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a hned mě napojovali na ECMO. Kdyby paní doktorka z ARA nezavolala do VFN a oni nepřijeli, přišla by si žena v sobotu asi jen pro mé věci,“ líčí velmi emotivně vývoj zdánlivě banálního nachlazení či běžné virózy Milan Šimůnek. Finální diagnóza zní: totální selhání respiračního systému, oboustranný zápal plic a další dodatečné komplikace.

Slzy i po dvou letech od uzdravení

Manželka dodává: „Chodila jsem za ním každý den. V pátek mi ještě v polospánku stiskl ruku, pak už nevnímal nic. Jezdila jsem denně i do Prahy, spolu se ségrou a s dcerou. Nikdy jsem nevěděla, co se dozvím. Manželův stav se měnil každou minutou. Zazvonění telefonu? Hrůza, strašně jsem se bála. Jednou už byl bez dýchací podpory, pak mu ji zase vrátili. Dcera se synem to prožívali všechno se mnou, stejně jako ostatní členové rodiny a přátelé. Strach jsme měli obrovský,“ nedokáže potlačit slzy ani po dvou letech.

Probouzení plné snů

„Po týdnu mě začali postupně probouzet, velmi šetrně, prý abych nedostal absťák. Byl jsem hodně pod léky, bojoval jsem a nechtěl spát,“ směje se pan Šimůnek. „Choval jsem se jako úplně jiný člověk, manželka se ptala lékařů, jestli budu už pořád takový. Měl jsem hrozné sny. Byly navíc tak živé, že jsem je ve svém stavu nedokázal rozeznat od reality. Příklad? Zdálo se mi, že usínám doma, ale probudil jsem se opět v nemocnici. Když přišla manželka na návštěvu, spustil jsem na ni, proč jsem zase v nemocnici. Jindy mě domů vezl pohřební vůz, upravený na převoz pacientů. Když zajela rakev do podlahy, vyjela normální postel. Cestou domů začalo několikrát v autě něco bzučet a objevil se pidimužík a vypnul to… Doma před domem mě vítal pantáta se psem, ten si ke mně lehl a svítil mi do očí čelovkou, zeleným světlem… Naopak příjemné pocity byly při ranní hygieně. Vysoké teploty neustupovaly, hodně jsem se potil, takže mytí hlavy mi přinášelo úžasnou úlevu. Chtěl jsem i víckrát. Promazání zad větrovou mastí bylo po nekonečném ležení také úžasné. Byl jsem ale totálně bez síly. Nedokázal jsem udržet ani lžičku v ruce, jedno sousto stačilo. Všechno se učíte znovu, jako po narození. První náročné kroky s oporou jsem udělal až dva týdny po probuzení.“

Až vyjdete patro, jdete domů

„Horečky přetrvávaly i potom, co mě převezli do Mladé Boleslavi. Zase dva týdny na ARO, po odpojení ventilace další dva týdny na jednotce intenzivní péče s návštěvami a mírnějším režimem. Tam jsem se učil chodit a posilovat dýchací svalstvo. Já jsem bojovník, snažil jsem se, jak to šlo: vleže šlapací kolo, chůze, vždycky jsem dal víc, než jsem měl povolené, ale pořád míň, než jsem si přál. Tělo potřebovalo klid. Navíc z Prahy si mě pořád hlídali, pan docent Balík volal, jak mi je, jak léčba pokračuje. Neskutečný lidský přístup, péče i na dálku.“

Sestřičky mě nepoznají

„Jsem zvaný do Prahy na pravidelnou kontrolu, kromě toho občas se ženou uděláme přepadovku na oddělení. Je to naše srdeční záležitost, máme je rádi. Legrace je, že mě sestřičky nepoznávají. S nadsázkou říkají, že  bych se musel svléknout do půl těla a dát si masku na obličej,“ směje se Milan Šimůnek. Pamatuje si tři sestry a jednoho bratra. „Nejvíc mi zůstala v paměti Zdenička.“

Užíváme si každý den

„Ve speciální škole, kde pracuji, mi vyšli vstříc a mohla jsem tak jezdit do Prahy denně. O prázdninách mám volno, takže jsme mohli vyrazit na tři týdny do lázní. To bylo super, v Luhačovicích jsme se vrátili do života,“ dodává Milana Šimůnková. „Lázně navštěvujeme každé léto. Střídáme je, abychom poznali nová místa. Už se z toho stává tradice,“ dodává Milana. „Jsme rádi za každý den, který trávíme společně, je to dar a jsme příkladem toho, že z běžné nemoci se může vyvinout velký průšvih, který v našem případě naštěstí skončil dobře. Díky obrovské vůli a hlavně práci lékařů KARIM a dalších z Kardiocentra VFN.“

 

Milan Šimůnek v číslech a faktech

2 měsíce v nemocnici

4 týdny rekonvalescence

3 týdny lázní

20 kilogramů ztráta na váze, po čtyřech měsících od propuštění o 5 kg více než před nemocí

Svalstvo narostlo v rámci možností (posiluji), výdrž je slabší.