VFN

Nikdy jsem nepřestala věřit, že se Denisa vrátí do života

„Když bylo Denisce dvanáct let, nabouralo do nás na křižovatce u Poděbrad auto. Všichni tři (dcera, manžel i já) jsme byli vážně zranění, ale Denisa byla už na té křižovatce vlastně mrtvá. To jsem se dozvěděla mnohem později,“ vzpomíná na šok před řadou let Dana NOVÁKOVÁ, maminka dnes již třicetileté Denisy.

„První štěstí v neštěstí bylo, že jel okolo místní lékař, zajistil dýchací cesty a okamžitě přivolal vrtulník záchranné letecké služby, který Denisu dopravil do Fakultní nemocnice v Praze Motole. Mě převezli do nemocnice v Nymburce a manžela do Prahy na Bulovku. Několik dní mě nechávali v nevědomosti o stavu naší holčičky. Nejevila žádné známky života, byla v hlubokém kómatu.

Lékařská zpráva na čtyřech listech

Až později jsem se z lékařské zprávy dozvěděla pravdu o rozsahu jejích zranění – vybírám jen některá: kontuze plic, fraktura pravého klíčku a levé lopatky, zlomenina obou ramének stydkých kostí, na CT mozku vícečetná kontuzní ložiska a parafalcinní hematom, rozvoj sepse s multiorgánovým selháváním, krvácení do bronchiálního stromu s kolapsem pravé plíce. Ta lékařská zpráva je na čtyřech listech. Totálně poškozená celá levá mozková hemisféra, natržená játra, ledviny – to byla jen část problémů, se kterými se Deniska potýkala. Lékaři ji chtěli odpojit od přístrojů, které ji udržovaly při životě, ale my jsme to nedovolili. Nechali jsme se s mužem převézt ze svých nemocnic do Motola, abychom se s ní alespoň rozloučili. Když jsme stáli u lůžka na ARO, stal se zázrak: na dlouhé souvislé čáře zachycující nulovou činnost srdce se objevil malinký hrbolek, skok.

Pak zase hluboké kóma

Třičtvrtě roku jsem s dcerou strávila v Motole. Nejdřív na oddělení ARO, pak na JIPce. Byly jsme spolu dvacet čtyři hodin denně, manžel za námi dojížděl na víkendy. Celou dobu jsme na ni mluvili, protože jsem měla takový intuitivní pocit, že slyší, že vnímá naši přítomnost. Navíc se jí dostaly dva velké tromby do srdce jako následek takzvaného centrálu, tedy sjednocení všech hadiček, které vedly do drobného dvanáctiletého tělíčka. Mozek postupně atrofoval, utiskoval ho mozkomíšní mok, nedávali nám šanci… Ale my stále věřili. Po půl roce dostala Deniska sondu, tak jsem ji ‚krmila‘. Nepřipustila jsem si, že zůstane navždy v posteli. Po půl roce se objevil apalický syndrom – otevřela oči, ale stav zůstal neměnný. Před úrazem Denisa milovala slané brambůrky. Jednou jsem jí zkusila vložit do dlaně brambůrek a on zmizel. Tak jsem to zkusila znova a viděla jsem, jak se ručička z těla, nehybného jako sfinga, pohnula a dala si brambůrek do pusy. Nikdo tomu nevěřil. Pak ale pokrok zase na dlouhou dobu ustal.

Další pozitivní signál byla první menstruace

Po téměř roce nás poslali na tři týdny do Janských Lázní, abychom se trochu zregenerovali. Denisu čekaly další operace srdce a mozku. V lázních Denisa dostala první menstruaci, což naznačilo, že tělo neustále bojuje, že není úplně bez života.

Všechno od začátku

Domů nás propustili skoro po roce. Denisa přežila, ale měla ve 13 letech těžkou smíšenou afázii.“

„To znamená, že nejen že nemůže pořádně artikulovat, protože jsou při ochrnutí části těla poškozené motorické dráhy některých nervů, ale že taky nerozumí všemu, co jí druzí říkají, neorientuje se dobře v čase i v prostoru, nechápe některé souvislosti, protože je poškozeno centrum-mozek. Špatně se vše učí, protože je poškozena krátkodobá i dlouhodobá paměť,“ vysvětluje klinická logopedka PaedDr. Eva Škodová.

„Nepamatovala si nic. Ukazovali jsme jí fotografie z dětství, hrála tenis, fotbal, reprezentovala školu… Nic v paměti nezůstalo. Ani my s manželem. Vůbec nás nepoznala, když se probrala z kómatu. Nemluvila, ale já už poznala z výrazu tváře, co si myslí.  Učila se pak znovu chodit i mluvit, později i číst a psát. Po jednotlivých krůčcích, hláskách… všechno znovu. Protože jsem povoláním učitelka, nedělalo mi problém se s Denisou učit a trénovat denně činnosti, které jsou pro zdravého člověka v režimu dne samozřejmé.  Chtěla jsem, aby se jednou vyučila, aby měla vzdělání, profesi. Byl to boj. Musela mít asistenta ve třídě, kterého jsme rok platili, a individuální studijní plán.  Ale já jsem to pro ni prosadila. Přes všechny komplikace Denisa vystudovala střední odborné učiliště administrativy.

Paní doktorka Škodová je naše sluníčko

Když nás propustili z Motola, nejvíc mě trápilo, že jsem nevěděla, zda existuje návaznost lékařské a rehabilitační péče u takto vážně nemocných lidí, navíc s těžkou poruchou komunikace. Nevěděla jsem, kde hledat pomoc. Navštívili jsme řadu psychologů, ale nikdo si nevěděl rady. Denisa špatně mluvila, měla psychické potíže. Po dlouhém hledání jsme se konečně dostali na Foniatrickou kliniku k paní doktorce Evě Škodové, klinické logopedce. Když jsme ji poprvé viděli, věděli jsme, že bude dobře.

Kdo neví, nepozná

Denisa se zlobí, když jí něco nejde. Má trochu potíže s pamětí, je na pravou polovinu těla ochrnutá, ale kdo o jejím úrazu neví, nic nepozná. Stala se z ní moc hezká holka, pracuje ve stacionáři, kde pomáhá lidem po mozkové mrtvici. Má velice vyvinutou sociální inteligenci. Chce všechno zvládnout. Když začala chodit se svým současným mužem, který je vášnivý motorkář, zkoušely jsme tajně měsíc v garáži nasedat na motorku, aby to zvládla. Před svatbou zase trénovala, jak bude držet svatební kytici a sukni šatů. Svatba byla bez chybičky. Za to vděčíme odvaze a síle naší dcery a nekonečné péči všech lékařů z Motola a paní doktorce Škodové z VFN.“