„Měl jsem dvakrát zlomený nos, ale nikdy mi ho nenarovnávali. Poprvé jsem ho měl zlomený asi v šesti letech, když jsem dostal přes nos hokejkou při hokejbale. Pamatuji si jen to, že jsem omdlel a probudil se někde na střídačce. Trenér mi tehdy řekl ‚běž domů‘, tak jsem šel,“ vzpomíná Honza VALEŠ.
Když jsem se objevil doma, máma ve dveřích jen dodala ‚máš rozbitý nos, co jsi prosím tě dělal, teče ti krev?‘ Jen jsme to tehdy ošetřili a to bylo všechno, nijak dál jsem to neřešil. Žádné problémy jsem tehdy neměl, nic mne netrápilo. Podruhé jsem měl zlomený nos asi v sedmnácti nebo osmnácti při boxu. Ani tehdy jsem to ale víc neřešil, nepřišlo mi to důležité.
Omezení při sportu
Doteď rád sportuju. Trénuju na kruhových trénincích, hraju fotbal a rád běhám. V důsledku dřívějších úrazů jsem však začal mít problém s tím, že jsem nemohl dýchat jednou nosní dírkou. Dost mě to při sportu limitovalo, protože když jsem běžel delší trať nebo běhal v zimě, musel jsem si většinou pomáhat dýchat pusou. V zimě to nejvíce odnášely mé průdušky a průdušnice a vždycky jsem se pak nachladil. Nevím jak, nejsem doktor, ale vždy se mi nějak povedlo onemocnět.
Vyšetření až po letech
Když jsem takhle byl jednou u doktora, řekl mi, abych si s tím došel na ORL, a tam mě poslali k primářovi Kaňovi do Všeobecné fakultní nemocnice. Původně jsem v Mladé Boleslavi dostal na výběr: buď jít do VFN, nebo že přijede profesor z Holandska. Tak jsem neváhal a vybral jsem si VFN, protože jsem už mluvil se dvěma kolegy z práce, kteří tuto operaci podstoupili také. Jeden byl operován tady ve VFN a druhý v Liberci a ty reference tam nebyly moc dobré. Celkem to byl rychlý proces, protože v prosinci loňského roku jsem dostal možnost jít buď hned na operaci, nebo si počkat na duben, květen. Raději jsem se rozhodl jít až ve druhém termínu. Zajímavé je, že jsem vůbec nevnímal, že mám křivý nos. A třeba moje máma si toho všimla teprve před půl rokem. Po celou dobu mi říkala ‚ty máš takový hezký nos, je velmi chlapácký.‘ Já se moc nezajímám o tu estetickou stránku, spíše pohlížím na funkčnost. Má manželka nechtěla, abych šel na operaci. Abych náhodou neměl ženský nos.
Operace mi pomohla
Rekonvalescence probíhala v pohodě. Nos mě vůbec nebolel a po 6 týdnech od operace jsem se vrátil do běžného sportovního života bez jakýchkoliv omezení. Mé změny si někteří ani nevšimli. A když už si všimli, velmi je překvapilo, jak rychle jsem se dokázal vrátit a nic na mém nose nebylo vidět (ani na obličeji). Všimli si hlavně toho, že je nos rovnější (už to nebyl ten můj boxerský). Manželka to bere tak nějak napůl. Byla na mě zvyklá 11 let s nějakým nosem a teďka mi to prý úplně změnilo výraz. Takže u manželky je to 50:50.
Co se týče humorných historek, dřív mi kluci na fotbale říkali, že bych s tím nosem mohl šňupat rodinný domky nebo že mám poslední číslo nosu, že pak jsou už jen choboty. Teď už nic takového neslyším. Jiný dopad než estetický a zdravotní to pro mě nemělo.