VFN

Ve VFN mám nejvýznamnější muže svého života

Jsou to právě čtyři roky, co jsem se vrátila do života. Po šestnácti minutách klinické smrti. Díky řadě šťastných náhod a především naprosto profesionální špičkové péči lékařů a zdravotníků z 2. interní kliniky kardiologie a angiologie VFN. Za deset dní mě opravili natolik, že jsem skočila zpátky do rozjetého vlaku vlastního života. Navíc se mi okysličováním natolik zlepšila pleť, že jsem prý vypadala o 15 let mladší, jako po plastice, nikoli po smrti,“ s nadsázkou a humorem sobě vlastními uvádí svůj příběh Ing. Marie FRÝDMANOVÁ.

V té době jsem byla indikovaná na operaci kyčelního kloubu, trpěla jsem bolestmi jako zvíře, chodila
o hůlce, kterou jsem si sama koupila, protože to už jinak nešlo. 8. března jsem měla termín a upínala jsem k němu všechny síly. Nežila jsem nijak výrazně nezdravě. Jasně, kouřila jsem, zvlášť při bolestech kyčle v posledních letech, poměrně dost. Ale snažila jsem se chodit, hýbat se, nejedla jsem tučná jídla. Spíš jsem na sebe dbala, když to zpětně hodnotím. Starala jsem se o sebe jako průměrně inteligentní člověk, rozhodně jsem chodila pravidelně na kontroly. EKG jsem absolvovala půl roku před osudným pondělkem.

Varování těla jsem nedokázala identifikovat

Kvůli bolestem jsem začala jezdit výtahem, zadýchávání jsem přičítala zátěži s nohou, brala jsem opioidy, aby mi ztlumily bolesti. Dušnost mi také přišla patřičná… Věk, diagnóza kyčle, to vše nasvědčovalo tomu, že se to pojí s bolestmi a zátěží pohybového aparátu. Paradoxně jsem byla v termínech na operaci náhrady kyčelního kloubu vedena jako náhradník – protože předoperační vyšetření mě prohlásila za zcela zdravou…

… A 2. února v půl sedmé večer mě srdce předběhlo

V tramvaji číslo 12 jsem se zhroutila. Srdeční zástava. První, co si pamatuji, je obličej lékaře, který mě drží za ruku a říká: Neboj se, budeš žít“. V mezičase mi 4 minuty zcela profesionálně prováděli dva muži v tramvaji masáž srdce (první šťastná náhoda, i když jsem své strážné anděly nikdy neviděla a nenašla), dalších 12 minut v záchrance (přijela neuvěřitelně rychle, další šťastná náhoda) a pak už dokonalá péče doc. Jana Bělohlávka a jeho kolegů. Ke štěstí musím připočítat i načasování příhody, stát se to o půl hodiny později, když jsem byla sama doma, dcera, která se ke mně chystala na návštěvu, by už asi přišla pozdě.

Opravená za deset dní

Vzbudila jsem se až po katetrizaci (vyšetření, jímž se zjistí rozsah poškození cév a celého kardiovaskulárního systému), kterou mi dělal pan docent Horák a docent Bělohlávek na JIPu 2. interní kliniky kardiologie a angiologie. Od nich jsem se dozvěděla o možnostech léčby. Vzhledem k rozsahu poškození mého srdečního svalu (až 1/16) i  cév  jsem se dozvěděla, že se budou muset využít téměř všechny. Pak už to šlo ráz na ráz: v pondělí mě postihla moje „událost“, v pátek mi voperovali bypass a přesunuli mě na RES2 – kliniku kardiovaskulární chirurgie, potom na antiarytmickou jednotku k doc. Pšeničkovi. Neustále jsem putovala, dcera s manželem mi ani nevybalovali tašku. Pak 2 stenty k roztažení cév. Dozvěděla jsme se, že zúžené cévy a špatný celý koronární systém mám s vysokou pravděpodobností daný geneticky po rodičích. Byli arytmici, ale vzhledem k tomu, že oba zemřeli po osmdesátce, nepřikládala jsem tomu velký význam. Potom mi voperovali defibrilátor – hlídací přístroj. Slouží k tomu, že kdyby se moje srdce splašilo znovu, dá mu impulz, nastartuje ho a usměrní. To byla vlastně prvotní příčina mé zástavy. Fibrilace komor, kdy srdce přestane pumpovat krev a jen se splašeně chvěje. Naštěstí zatím nikdy nebylo potřeba, aby zasáhl.

Za deset dní jsem měla všechny zákroky za sebou a hned z jednotky intenzivní péče jsem rovnou nastoupila do lázní Poděbrady. Po nutných a nezbytných vstupních vyšetřeních na jejich JIPu a předání dokumentace se ze mě stala lázeňská rekonvalescentka. Dcera za mnou přijela na týden, užily jsme si to krásně…

Dcera mi je velkou oporou

Měla jsem velkou výhodu, že se mi moje příhoda stala v situaci, kdy jsem měla dospělou samostatnou dceru. Má svůj vlastní život, já taky, takže mě netížila obava o osud nezaopatřených dětí. Ne že bych se chtěla ze světa odhlásit, to rozhodně ne, mám ještě velké plány, ale nebyla jsem při léčení zatížená základními rodičovskými a existenčními starostmi. Mohla jsem se v klidu věnovat sama sobě, svému uzdravování. Navíc s podporou dcery v zádech. Moje volba a šance byla: buď mě opraví a půjdu dál, nebo mám smůlu.

Žiju úplně normálně, bez omezení, s velkými plány

Po návratu z Poděbrad jsem pobyla pár dní doma a zašla na kontrolu za docentem Bělohlávkem. Ten se rozzářil: „Vy chcete do práce!“ Pustil mě bez jakýchkoliv omezení. Zpočátku jsem nesměla jen do sauny a na transkontinentální lety. Saunu už jsme dávno zkusila, přes oceán ještě neletěla, spíš nebyl čas, jinak žiju naprosto normálně. Za 4 roky jsem byla 4 dny na neschopence. Viróza – kvůli tomu, že mám defibrilátor a všechny části těla už nejsou stejně staré jako já, musím mít trochu klidovější režim a bránit se zánětlivým procesů.  Nechci mařit práci ostatních. To je i důvod, proč nekouřím: připadalo by mi nečestné, abych snahu a úsilí tolika specialistů ničila samovolně. Chci vracet péči i šťastné náhody, kterých se mi dostalo. Mám pocit, že jsem tady zůstala kvůli konkrétním úkolům, proto jsem založila pacientskou organizaci  Znovu do života (www.znovudozivota.cz), která sdružuje pacienty po srdeční zástavě a po nutnosti orgánové podpory. Plány mám na další desetiletí velké. Třeba najdu odvahu a oslovím i operatéry a lékaře zachránce –  nejvýznamnější muže svého života. I když jsem komunikativní a energická, tolik je obdivuji, že zatím nemám sílu jít za nimi. Jak se děkuje za život?