VFN

Vztah se Všeobecnou fakultní nemocnicí mám víc než úzký. Přivedla jsem tu na svět své dva syny

Vztah se Všeobecnou fakultní nemocnicí mám víc než úzký. Přivedla jsem tu na svět své dva syny

Moderátorka Štěpánka DUCHKOVÁ patří mezi tisíce žen, které v porodnici U Apolináře přivedly na svět své děti. A stejně jako mnohé z nich předčasně. Ale jak jí je vlastní, i na první týdny u inkubátorů svých synů vzpomíná s radostí a humorem.

„Samotné těhotenství probíhalo zcela bez nějakých vedlejších projevů až do začátku 7. měsíce. Nebylo mi vůbec špatně, mohla jsem sportovat. A dokonce mi nikdo nevěřil, že čekám dvojčata, protože jsem měla opravdu malé břicho. Během toho 7. měsíce jsem ale začala mít pocit, že mám místo břicha cihlu a začalo to být nepříjemné. Pak se ukázalo, že jedno miminko (Adámek) přestalo růst, protože mu všechno snědlo druhé miminko (Honzík). Takže předčasný porod císařským řezem byl nevyhnutelný. Ráno dne D jsem ještě běžela moderovat tiskovou konferenci a po obědě už jsem ležela u Apolináře a čekala, co bude dál. Porod proběhl v narkóze a děti ležely v inkubátorech na jiném oddělení, takže jsem je hned po probuzení neviděla. Ale první pocit si dobře pamatuju – hurá, máme to za sebou a všichni jsme živí. Péče byla fantastická, na neonatology a sestřičky u Apolináře nedám dopustit.

Pak to začala být honička

Chodila jsem ke klukům šest týdnů třikrát denně. Ale mělo to i své pozitivum – v mezičasech jsem si dokoupila vše potřebné. Jsem totiž pověrčivá, a tak jsem do porodu nic nesháněla. Kromě synů, jejich maličkých tělíček, prvních dotyků, vzpomínám z tohoto období třeba na Lucemburčanku, která se mnou ležela na pokoji. Měla už pět dětí a všechny se jmenovaly podle názvů květin. V kontaktu s ní už nejsem, ale s maminkou Martinou, která měla chlapečka v inkubátoru vedle mých kluků, s tou jsme propojené na facebooku. Ani nemůžeme věřit, že z těch miminek do dlaně máme obě zdravé třeťáky. Rozhodně mi tato životní zkušenost dala jedno: zcela se mi změnily priority. Kluci jsou na prvním místě a přes to nejede vlak.

Kdo se narodil první dodnes nevím a ani mě to nezajímá

Kluky vůbec nezajímá jejich způsob narození, pobyt v inkubátorech ani to, že se narodili o dva měsíce dřív, než měli. Chtěli by hlavně vědět, kdo se narodil první. Já to totiž nevím a nenašla jsem to ani v papírech. A tenkrát mě vůbec nenapadlo se zeptat. Honzík si to určil sám. Říká, že on byl určitě první, protože je teď o dva centimetry větší. Rozhodně se ale po rychlém a předčasném startu do života do dvou let naprosto srovnali s vrstevníky.

Chodíme k Apolináři na návštěvy

V porodnici jsme se byli společně s kluky podívat, několikrát. Všechno jsem jim ukázala, viděli ta malinká stvoření plná hadiček, aby měli lepší představu. A já tam chodím moc ráda i sama, stejně jako do okolí nemocnice. Zvláštně mě to místo uklidňuje.

A rada pro maminky nejen předčasně narozených dětí?

Je pochopitelně skvělé mít dobré zázemí. Spolehlivého manžela, hodné babičky. Ženy, které toto nemají, to mají těžší. Ale někdy to může být trochu i komplikace. Vzpomínám si třeba na výběr kočárku. Chtěla jsem mít dvě korby za sebou, ale všichni mi radili, že ne, že na sebe ty děti neuvidí a ten, co bude vzadu, se bude cítit odstrčený. No totální blbosti, kterým jsem tenkrát v mateřském pomatení věřila a koupila jsem ten široký kočárek se dvěma korbami vedle sebe. Byla to velká chyba. Nikam jsme se nevešli, špatně se skládal, dostat ho do kufru auta bylo utrpení. Už to vím, ovšem teď už je mi to tak trochu k ničemu J.“