Bez dětí jsem si život nedokázala představit
„Byla jsem normální zdravá holka. Sportovala jsem, žila klasickým životem středoškolačky. Naprosto nezajímavé. Ve dvaceti jsem dostala hodně nepříjemný zánět močového měchýře a musela jsem na Nefrologickou kliniku VFN v Praze na vyšetření. A pak už se to vezlo, život šel úplně jinak,“ svěřuje se Karolina BODEČKOVÁ, máma tři dětí, projektantka, běžkyně. A taky pacientka…
„Zjistili mi vyšší krevní tlak, dostala jsem léky… Ale ledviny byly pořád v normě. Nastoupila jsem na vysokou školu, přidaly se stresy, zkouškové období. Před státnicemi se mi začalo dělat špatně – ledviny se začaly zhoršovat. Musela jsem na biopsii a zjistilo se, že mám nefropatii. Paradoxem je, že mě nic nebolí, neměla jsem nikdy žádné potíže. Navždycky už musím užívat léky dodržovat nizkobílkovinovou dietu, v podstatě výrazné omezení bílkovin. To je základ. Neznamenalo to ale nic ve srovnání se zjištěním, že s léky, které užívám, nesmím otěhotnět.
Chci dětem, mužovi a sobě vydržet co nejdéle
Bez rodiny jsem si život neuměla představit, a tak jsem se na nefrologii radila, jak to udělat. Znají to, řada pacientek v mladém věku se o rodinu pokouší, to je přirozené. Můj problém byl jinde. Mohla jsem to trochu tušit, protože babička měla dvojčata. Přesto jsme byli všichni v šoku, když jsem se dozvěděla, že kluci jsou dva. I lékařka, která mi dovolila otěhotnět. ‚Co mám s vámi dělat,‘ prohlásila. Bylo to všechno plánované, musela jsem vysadit své léky a náhradní nejsou bohužel natolik účinné. V těhotenství se mi proto funkce ledvin začala postupně zhoršovat. Kolem čtvrtého, pátého měsíce těhotenství jsem otekla, zvedal si mi krevní tlak… Snažila jsem se kvůli klukům vydržet co nejdéle. Ve 29. týdnu mi ale praskla plodová voda a už to nešlo zastavit. Kluci se museli narodit. Když se dneska podívám na fotky, nejsem si vůbec podobná. Otoky, téměř devadesát kilo, hrůza.
Martínek a Michálek jsou tu!
Na oddělení pro předčasně narozené u Apolináře kluci leželi tři měsíce. Vlastně jsme šli domů až téměř v řádném termínu porodu. Stres to byl celou dobu. Neřešila jsem sebe, bála jsem se o děti, aby byly v pořádku. Hlavně Martínek měl zpočátku potíže. Ale je to bojovník, všechno zvládl a dohonil. S kojením to úplně nevyšlo, ale nevadí. Postupně jsem odtékala a vracela se do vlastní formy. Při porodu jsem vážila téměř metrák, ale zase byla výhoda, že jsem strašně rychle zhubla. Stačilo ztratit několik litrů vody.
Další těhotenství s nemocí a v šestatřiceti?
Chtěli jsme holčičku. Manžel říká, že to dostal rozkazem a neměl na vybranou. Paní doktorka nebyla úplně nadšená, ale přistoupila na to, abychom to zkusili. Neměla jsem moc dobré výsledky testů při kontrolách, tak jsem zpřísnila dietu. Skutečně jsem si dala záležet, předtím jsem občas hřešila. Dá se to. A opravdu to na tělo při mém onemocnění funguje. Další testy to potvrdily a měla jsem povolení otěhotnět. Dneska zpětně vím, že i když jsem po dceři strašně toužila, kdyby nebyly testy lepší, nešla bych do toho rizika. Přece jenom tady chci dětem i mužovi ještě nějaký čas vydržet… A děti jsem měla už dvě.
Za měsíc jsem byla těhotná… A měla hrozný strach
Naopak těhotenství jsem prožívala daleko hůř – bylo mi špatně, měla jsem strach. Ale objektivně vlastně proběhlo bez obtíží. Jen obavy byly najednou daleko větší než poprvé. Nakonec jsem rodila až ve 38. týdnu… a ve 36 letech, s nefropatií. Jsem ráda, že mě začali léčit tak včas, že jsem děti stihla. A vlastně jsem byla vždycky těhotná okamžitě, když jsem chtěla, v dnešní době, kdy má spousta párů potíže s plodností. Do dětí bych šla znova. Neřešila jsem vlastní nemoc. Emmě jsou dneska dva roky, kluci v první třídě…
Nedokážu si představit, že bych děti neměla. Nikdy jsem si to nepřipustila. Moje nemoc naštěstí není dědičná, paní doktorka si myslí, že se možná spustila ze silných angín, které jsem prodělala kolem 17 let. Ale jisté to není. Nikdo v rodině problémy s ledvinami nemá. Jsem šťastná, že dětem nepředám takové dědictví. Dnes chodím jednou za čtyři měsíce na kontroly, jinak nejsem nijak omezená.
Nerada teď chodím na grilování…
Chybí mi akorát oblíbené jídlo. Před nemocí jsem milovala maso ve všech podobách a úpravách, stejně tak sýry. Kamarádi se kvůli mně naučili připravovat na gril i jiné věci než klasiku. Zeleninu, ovoce… I tak ale na zahradní grilovačky už nechodím moc ráda. Lehce to ztratilo půvab. Ale našla jsem si jiná pozitiva. Běhám, sportuji, s dětmi žijeme jako běžná rodina. Chystám se na další běžecký závod, Běchovickou desítku už mám úspěšně za sebou. Běh mě uklidňuje a dodává energii. Stejně jako rodina. Každé ženě, která řeší podobné dilema radím: poraďte se s ošetřujícím lékařem. Vždycky se dá najít nějaké řešení. Jsem příkladem toho, že i s nemocí se dá žít šťastně. Navíc mě odborníci ujišťují, že když budu dietu dodržovat, poškození ledvin se zpomalí a můžu spoustu let vydržet bez obtíží.“
BOX:
Nefropatie neboli poruchy ledvin jsou v zásadě jakákoliv onemocnění ledvin, která nejsou způsobena zánětem. Nejčastější nefropatie jsou dvě, a to u lidí trpících cukrovkou, tedy diabetická nefropatie, a tzv. IgA nefropatie. Mezi další, avšak již méně časté, patří například analgetická či epidemická nefropatie. Projevují se sníženou funkcí ledvin, tedy schopností filtrovat krev a odvádět z ní škodliviny a zplodiny.