Archiv rubriky: III. interní klinika – klinika endokrinologie a metabolismu

Dva roky stačily na totální změnu: 60 kilo dole dodalo energii, radost a úplně nový život!

„Všechna kila jsem nabral strašně rychle, asi během deseti let. Do pětatřiceti štíhlý kluk, pak přišla změna zaměstnání, pohyb nula. Všechnu energii najednou spotřebujete na to, že s sebou nosíte vlastní váhu a zpracováváte jídlo. Nic jiného už nezvládnete, děsivý stav. Zkusil jsem jednou obezitologické centrum, ale dostal jsem jen léky na rychlejší trávení. To bylo řešení na nic.“ Tak zpětně hodnotí léta v „tlustém těle“ Theodor ŠVÁB.

Všechno bylo špatně

„Měl jsem při výšce 178 centimetrů 156 kilo, nemohl jsem dýchat, vysoký tlak, oteklé nohy, bolesti v kloubech. Vyjít do prvního patra byl problém. Jako naprostou většinu tlouštíků mě trápila apnoe – spánková porucha, při níž se člověk ve spánku dusí a vlastně si vůbec neodpočine. Častým příznakem je chrápání. Já tehdy nechrápal, já vysloveně řval. Byly chvíle, kdy jsem v autě zastavil na červenou, a než padla zelená, usnul jsem. Moje tělo neustále spalo.

Chcete hubnout? Začněte hned

Tak jsem to zkusil ještě jednou. Praktický doktor mě doporučil k doktoru Matoulkovi na III. internu do Všeobecné fakultní nemocnice. Hned při první návštěvě jsem měl štěstí, setkal jsem se přímo s panem doktorem. Obecně mi nastínil, co mě čeká, a naznačil, že bych měl do budoucna uvažovat o operaci žaludku. Do toho se mi nechtělo, protože jsem věřil, že kila dokážu shodit sám. Mluvili jsme o tom, kdy začít. Byl listopad, blížily se Vánoce a já začal slibovat: po Novém roce. Pan doktor se najednou otočil na nutriční terapeutku Anetu Háskovou, která byla s námi v místnosti, a řekl: ‚Anetko, tady máte dalšího pacienta, odveďte ho na cvičící středisko.‘ A mně potom: ‚Když chcete hubnout, tak začněte hned.‘

Doktor zahrál na mou ješitnost a to zafungovalo

Začal jsem poctivě chodit a zhubnul deset kilo. Pak jsem si ale potřeboval doplnit vzdělání, začala škola a na všechno jsem se vykašlal. Učení pro mě byla dostatečná výmluva a nabral jsem zpátky 15 kilo. Za půl roku jsem byl objednaný na kontrolu, strašně se mi nechtělo, ale šel jsem. Vykládal jsem doktorovi tu svoji pohádku, jak to nešlo, jak jsem studoval, maturita, nervy… Chvíli mě poslouchal a pak řekl větu, kterou si do dneška pamatuju: ‚Proč sem chodíte?‘ ‚Abych zhubnul.‘ Pochybovačně se podíval a řekl: ‚Tak s tím něco dělejte.‘ A tohle já nemám rád. Jsem hrozně ješitný a dotklo se mě, že si myslí, že to nedokážu. Rozhodl jsem se, že mu ukážu. A začalo to. Za tři čtvrtě roku jsem shodil 40 kilo. Na operaci žaludku jsem ale nakonec stejně musel, abych si váhu udržel. Byl jsem schopný sníst kilo masa, a pořád jsem měl hlad.

Malý žaludek je o pravidelnosti, složení dávek, pestrosti stravy, pohybu

Šlo hlavně o změnu porcí. Když si chci dát vepřovou, tak vím, že pro to musím něco udělat, ráno si přivstat a jít na procházku. Ale nikdo mi nic nezakazuje. Cvičím formou procházky, žádné činky, posilovna… Na začátku jsem chodil po pásu rychlostí 1 km/h a za dvacet minut jsem měl dost. Ale postupně se to zlepšovalo. Je potřeba vydržet a pomalu si přidávat. Pomohly mi i srazy bari klubů. Hlavně před operací.

Doktor se snaží pomoci, ale tlouštík s tlouštíkem si to řeknou po svém

Bariatrická operace je specifická zkušenost. Doktor se vám snaží pomoct a poradit, ale kdo to nezažil, stejně neví. Tlouštík s tlouštíkem si to řekne jinak. Nedá se na ni připravit, každý má jinou reakci. Začne to tím, že po výkonu můžete nejdřív jíst jenom polévky, vývary, pak kašovitou stravu. Nejdřív musíte zjistit, jaký máte vlastně objem žaludku, protože nikdo dopředu neřekne, jestli to bude 150, 160 nebo 200 gramů. Já můžu nejvíc sníst 180 gramů. Mám za sebou řadu pokusů. Když to přeženete, je vám těžko a nejde nic, ani se napít. V žaludku už není žádná rezerva. Těžko se to vysvětluje. Dnes poznám, kdy mám dost, a v tu chvíli odkládám příbor. I kdyby na mě čekalo zlaté prasátko jako dezert. Poznáte fungování vlastního těla do posledního detailu. A naučíte se, co vám dělá dobře. Samozřejmě bez neskutečné péče mé ženy, která mi pomáhá, vaří neustále nová jídla, abych měl pestrý jídelníček, bych to nedal. Mám štěstí na lidi kolem sebe. Na manželku na prvním místě, na pana doktora Matoulka i Anetu Háskovou. Všem děkuju za podporu, péči a trpělivost.

Lituju jedině toho, že jsem se neodhodlal jít na operaci dřív

Jezdím na kole, uběhnu pět kilometrů, moje tělo se nenechá utahat. Ráno vstanu v pět, jdu na procházku, a když v osm hodin vstává manželka, už pro ni mám připravenou snídani. Vážím 96 kilo a změnil jsem se nejen fyzicky, ale hlavně se cítím mnohem líp psychicky. Jsem v pohodě, žijeme! Všechno jde: kino, výlety, dovolená. Partnerský život na jedničku. Kdo váhá, ať se na mě podívá. Lituju jen toho, že jsem se neodhodlal dřív.“

Fyzioterapeutka Jana mě zvedla z gauče a dovedla k pohybu. Všeobecné fakultní nemocnici vděčím za mnohem víc, než jen za úbytek váhy

 „Jsme novinářská rodina. Já se řadu let věnoval kriminalistice, boji s kriminalitou, soudnictví a sportu v nejrůznějších novinách a časopisech, manželka je šéfredaktorkou odborného titulu, takže není divu, že i obě dcery se vydaly podobnou cestou,“ uvádí první setkání s VFN Aleš PIVODA. „Starší z nich, Kristýna, si při pracovním setkání s doktorem Martinem Matoulkem uvědomila, že jeho rekondiční centrum v Salmovské na Praze 2 by bylo přesně pro mě. Je pravda, že jsem za posledních třicet let postupně přestal s fotbalem i dalšími sporty a přiměřeně tomu nabral kila. Proto jsem se vydal do Všeobecné fakultní nemocnice, o níž jsem do té doby věděl jen to, že existuje.

Jíte uzeniny? Já taky

Když jsem za MUDr. Martinem Matoulkem, přišel poprvé, měl jsem obavu ze vstupního pohovoru. Úplně mě odrovnalo, když se doktor zeptal: ‚Jíte uzeniny?‘ A já podle pravdy odpověděl: ‚občas ano.‘ Reakce totiž zněla: ‚Já taky. Když se povede dobrá klobáska… Ale je třeba si uvědomit, že tělo na takovou stravu reaguje a hlava by mu měla dát signál, jak se zachovat.‘

To jsem nečekal. V tomto duchu se ovšem nese celkový přístup ke klientům rekondičního centra. Musím zdůraznit, že jsem nikdy, ani od lékařů, ani od nutričních terapeutek a dalších odborníků, kteří se nám věnují, neslyšel slova ‚nesmíte‘ a ‚musíte‘. Vždy jen ‚bylo by dobré‘ a ‚bylo by třeba.‘ To je podle mě základ pozitivní motivace.

Motivace na třikrát

Důvod, proč klienti do Salmovské přicházejí, je jednou z prvních otázek při vstupním pohovoru. Já měl hned tři: dceru, která mi centrum doporučila, a rozhodně jsem ji nechtěl zklamat. Manželku, o osm let mladší vyznavačku pohybu. Ta chodí pravidelně na aerobik, cvičí, trénuje. Rád bych se jí v kondičce zase přiblížil. A v neposlední řadě vnučka Sofinka. Máme zatím jedinou a rád bych si jí ještě užil ve zdraví.

Chytil mě nordic walking

Po vstupní prohlídce následoval tříměsíční intenzivní kurz. Při něm lektoři šijí pohyb každému na míru, seznamují s druhy cvičení, pomáhají sestavit a hlídat jídelníček, kontrolují hladinu krevního tlaku a celkovou fyzickou kondici. Za tuto dobu jsem najel na nový styl života, získal řadu užitečných a nových informací a seznámil se se skvělou partou lidí. Jak z řad odborníků, tak účastníků kurzů. Jak říkám, Jana Zajíčková, dnes Duchoslavová  mě zvedla z gauče a dovedla k pohybu. Ze všech aktivit mě nejvíc oslovil nordic walking, který už dva roky provozuji pravidelně společně s manželkou. Na tom mají velkou zásluhu další instruktorky Martina Lorencová a Daniela Hillayová. Hole máme i na chalupě, a když to jde, chodíme. Zajímavá zkušenost, kterou každému doporučuji, je rekondiční pobyt v Srbech. Prodloužený víkend (i pro rodinné příslušníky) plný pohybu, edukace díky obezitologům, nutričním specialistům, fyzioterapeutům.

Získal jsem „nový styl“, ale hlavně skvělou partu kamarádek

Za dva roky v Salmovské jsem úplně změnil svůj život. Zhubl jsem deset kilo a začal si všímat, co a jak jím. Nekouřím, alkohol piju jen výjimečně, nijak nehřeším, ale samozřejmě si rád občas dám něco nezdravého. Třeba smažený řízek. Vždycky se přiznám, ale jak říká Jana Duchoslavová: ‚Jednou za tři měsíce? To je v pohodě. S mojí novou partou čtyř kamarádek si na každé cvičení skládáme veršíky a užijeme hodně legrace. Už jich máme na celou knížku, když si spočítáte, že máme lekce dvakrát týdně. ‘“ Na ukázku: Někdo má rád vdolky, figuru si ničí, já rád čtyři holky, ty, co se mnou cvičí,“ rýmuje na počkání Aleš Pivoda.

Nemoci nechodí po horách…

„Bohužel se objevily zdravotní potíže. Začal jsem špatně vidět na levé oko a cítil výrazný úbytek testosteronu. Je skvělé, že i s těmito potížemi jsem mohl jít za doktorem Matoulkem. Okamžitě mě odeslal na III. interní kliniku – Kliniku endokrinologie a metabolismu k doktoru Mikuláši Kosákovi. Další pro mě osudové setkání ve Všeobecné fakultní nemocnici. Pan doktor pro mě žel neměl dobré zprávy. Magnetická rezonance ukázala adenom na hypofýze. Utlačoval oční nerv a hrozilo oslepnutí.  Zkrátím to: VFN vděčím za hodně. Díky panu doktorovi Kosákovi mě během několika dní odoperovali v Ústřední vojenské nemocnici a pak jsem se na doléčení vrátil zpátky ‚domů‘ na endokrinologii do VFN.

Po měsíci už zase cvičím

Stačilo pár týdnů a už jsem se vrátil do tělocvičny. Možná je to trochu fráze, ale bez holek a pohybu nemůžu být. Každému rekondiční centrum doporučuji. Žádný stres, honička za výkony, ať sportovními nebo hubnoucími. Každý tady cvičí podle vlastních možností, nezáleží na věku, hmotnosti. Chce to jen chuť a vůli. Nikdo se nemusí bát ani stydět, v Salmovské je dobrá parta a pomůže každému, kdo o to stojí.“

Na velké talíře mi sedá prach a v padesáti jsem začal nový život

„Do třicítky jsem byl štíhlý, pak přišel klasický zvrat: stálé zaměstnání, konec sportování, stres, nedostatek času. Hmotnost se postupně zvyšovala. Všímal jsem si toho, ale když jsem se snažil, za půl roku jsem dvacet kilo shodil, ovšem do dvou měsíců třicet přibral. Jojo efekt jako na houpačce. Žádné zdravotní potíže, omezení, nic mě netlačilo změnit styl. Až jsem si před pár lety natrhl sval.“ Tak uvádí svůj boj s hmotností Ing. Tomáš ADAMJÁK.

„Ve Fakultní nemocnici Motol, kam místně spadám, jsem byl doporučen na obezitologii, chodil dvakrát týdně cvičit, hlídal si jídelníček, ale žádné výsledky. Po devíti měsících ze mě byla nutriční terapeutka nešťastná a seznámila mě s doktorem Martinem Matoulkem z VFN. Byl rok 2014 a já přišel na setkání bari klubu. Když mě pan doktor viděl, po zběžné konzultaci konstatoval: ‚Tady se bude řezat.‘ To jsem slyšet nechtěl!

Rozhodnutí musí uzrát

Nejdřív jsem absolvoval spánkovou laboratoř, kde mi zjistili poměrně závažnou spánkovou apnoe, a dostal jsem přístroj na podporu dýchání v době spánku. Konečně jsem se vyspal, odpočinul si, získal novou energii. Díky tomu jsem hubnul. Ohromilo mě to a ‚uklidnilo‘, nebude žádná operace… Na to jsem ale začal opět přibírat. Pan doktor Matoulek byl přesvědčený o své pravdě. Nenásilně, postupně jsme po celý rok při konzultacích mluvili o možnostech zákroků. Cvičil jsem, vedl si jídelníček pod dohledem nutriční terapeutky, aktivně jsem se účastnil všech aktivit Rekondičního centra v Salmovské. Koncem roku 2015 mi zemřel kamarád, já jsem se tehdy propracoval ke svému vrcholu (187 kilogramům na 170 centimetrů výšky) a konečně se rozhodl, že potřebuji radikální změnu.

Předoperační příprava byla horší než samotná operace

Dva týdny před operací jsem musel podstoupit na III. interně řízenou nízkokalorickou dietu. Denně jen 800 kalorií, aby měli operatéři prostor pro zákrok. Za deset dní jsem shodil 14 kilo a převezli mě do Ústřední vojenské nemocnice. Ve Všeobecné fakultní totiž operují případy, u nichž se volí jiné typy výkonů. V úterý ráno mě operovali, stačily tři hodiny na sále. Následoval převoz na JIP, ve středu už normální pokoj a ve čtvrtek se mě při vizitě ptali, jestli mám odvoz domů. V neděli, 5 dní po operaci, jsem šel navštívit kolegu z ‚hladomorny‘, který ležel ve VFN po podobném zákroku. Bez obtíží, jen se čtyřmi anténkami trčícími z těla. Jediný zákaz bylo předklánění se a prudké pohyby J, hlavně dodržovat pitný režim, jíst pouze ‚tekutou‘ stravu a to vše v objemu cca 250 ml.

Je to fikce nebo skutečnost?

Na to jsem se zeptal šestý den po operaci doktora Matoulka, když jsem k němu přišel na konzultaci. Je pravda, že jsem náhle ztratil pocit hladu, ale i žízně. To byl problém… Poprvé po letech jsem poznal nasycení, plnost žaludku. Dva týdny jsem mohl jen tekutou stravu, pak se přidaly kaše, vrátil jsem se do práce. Byl jsem připravený ze setkání v bari klubu, věděl jsem, že menší obsah žaludku k úspěchu nestačí. Můžete sice najednou pozřít jen 200-300 ml stravy a tekutin, ale nad každým soustem je třeba se zamyslet, vyvážit příjem bílkovin, tuků, cukrů, vitaminů a minerálů. Je to věda. Já jsem hračička, takže si vedu kalorické tabulky, grafy, jak jsem na tom v čase. Jím jen z dezertních talířků, na velké jen sedá prach. Žaludek je sval, takže ti, kdo považují zákrok za konečný úspěch, mohou být dost překvapení a zklamaní. Vůle a disciplína je nutná neustále.

Každý si najde nějakou úchylku

Za první čtyři měsíce jsem shodil 30 kilogramů. Když se naučíte žít s vlastním tělem, s pocitem, že máte limitované dávky, nemusí být život nijak stresový. Vždyť to je i heslo pana doktora: Nežijeme, abychom ze života nic neměli. Nakonec, každý si najde nějakou úchylku, holky většinou dortíky, sladké krémy, já mám pivo. Bez něj to nedokážu, takže si dávám aspoň malé místo půllitru, to je nějakých 140 kalorií… Podstatné je složení stravy, rovnováha, vůle a změna životního stylu. Operace je jenom berlička, ale není samospasitelná.

Vidím jen samá pozitiva

Někteří lékaři by chtěli, abych se dostal na nějakých osmdesát kilo, ale mně bude stačit být ‚docent‘, tedy udržet váhu někde pod 100 kilogramy. To je moje soukromá meta. Skvělé je, že v rekondičním centru na nic netlačí, nechávají tempo a rozhodnutí na nás, pacientech. Žádné silové výkony při cvičení nebo dietních opatřeních. To je nejlepší motivace. Jednou ročně nám zkontrolují celkový stav organismu, hladiny cukru v krvi, krevní tlak, metabolickou rovnováhu. A když porovnám svůj život před a po?

Jedině pozitiva

Ušetříte za jídlo (klasický oběd si rozdělím na třikrát), vrátíte se k činnostem, kterým jste se věnovali dřív, já třeba k návštěvám divadel (dřív bylo za trest si sednout v hledišti), k cestování. Můžu cvičit, ohnu se, ujdu s přehledem 6000 a více kroků (před operací jsem nedal ani polovinu), dobře spím, mám radost ze života, zvedlo se mi sebevědomí. A nezměnily se mi chutě, nemám žádné obtíže ani vedlejší příznaky. Dnes už je široká škála zákroků, lékaři je šijí na míru podle potíží. Nikdo se nemusí bát, ale bez jasného přesvědčení to nemá smysl.“