„Motivací k dobrovolnictví v nemocnici může být osobní zkušenost nebo zkušenost někoho blízkého s určitým druhem ztráty. Mě samotnou v minulosti k dobrovolnické činnosti s pacienty významná osobní ztráta přivedla. Poprvé jsem do Všeobecné fakultní nemocnice přišla v roce 2013 a prožila zde jedno z nejtěžších traumat svého života. V té době jsem se již, po mnohaleté korporátní kariéře, začínala věnovat oblasti psychosociálního poradenství, ale až zkušenost se ztrátou mě dovedla ke zcela novému náhledu na lidské bytí,“ vysvětluje Bc. Adéla FARÁŘOVÁ, koordinátorka Centra dobrovolných aktivit VFN v Praze.
Po těžké zkušenosti jsem se potřebovala ze své situace posunout, hledala jsem odbornou pomoc, ale ta, jež mi byla poskytnuta, nebyla v mém případě efektivní. Snažila jsem se najít životní sílu a začala jsem se věnovat dobrovolnictví. Zhruba rok jsem docházela k lůžkům onkologických pacientů v paliativní péči. Komunikace s pacienty na sklonku života mi dala obrovskou naději. Zde jsem pochopila, co znamená „užít si každého dne“ a pomalu nacházela další smysl vlastního žití. Dále jsem, v rámci dobrovolné pomoci, doprovázela pomocí koučinku onkologické pacienty vracející se po léčbě do běžného života. Zároveň jsem hledala možnost, jak tyto zkušenosti propojit, dát jim nějaký rámec a objevila jsem, že při Ministerstvu pro místní rozvoj existuje profesní kvalifikace Poradce pro pozůstalé.
Ztráta není jen úmrtí, ale ztráta zaměstnání, sama sebe, rolí, které člověk měl v životě…
Přestože jsem získala certifikát, odborná veřejnost se mnou vůbec nekomunikovala. Tak jsem šla studovat dál: Sociální práci s aplikovanou psychoterapií. Chtěla jsem pomáhat lidem vyrovnat se se ztrátou. Nejde jen o úmrtí, při závažném a dlouhodobém onemocnění člověk ztrácí část sebe, své jistoty, práci, role, které žil… Trpí celá rodina, všechno je rázem úplně naruby. V průběhu své soukromé poradenské praxe jsem se neustále přesvědčovala, že lidé prožívající ztrátu jsou ohroženou skupinou.
Aby dobrovolnictví fungovalo, musí mít jasný systém
Když jsem před rokem přišla na svou pozici do VFN, začala jsem systematicky pracovat na proměně způsobu poskytování dobrovolnických služeb pacientům. A již dnes se vynaložené úsilí začíná vracet. Přesto si troufnu říct, že je dobrovolnictví v nemocnici stále malým děťátkem, které bude potřebovat ještě hodně péče, vedení a samozřejmě lásky. Dobrovolnictví a laskavý přístup jdou totiž ruku v ruce. I pro naše dobrovolníky je důležité, že se do nich dokážu vcítit, podpořit je, otevřeně a citlivě s nimi mluvit, poradit jim a spolehlivě je vést.
Dobrovolnictví musí být systémově podpořeno. Dle mého názoru by do něj měli vstupovat zejména studenti odborných škol – zdravotníci, medici, studenti psychologie. V rámci své praxe se naučit pracovat s pacienty, sdílet s nimi jejich nejistoty, obavy a strachy. Jedině tak získají vhled do budoucího povolání, pochopí, o čem je nemocnice a práce s lidmi. A pomohou nemocným. V oblasti dobrovolnictví se rozvíjí další potenciál díky projektu Ministerstva zdravotnictví, který by měl vést k jeho efektivizaci.
Navenek může snaha dobrovolníků působit marně a zbytečně
Při vzdělávání dobrovolníkům podprahově sděluji, co pacienti prožívají, co potřebují, jak se onemocnění a dlouhodobá hospitalizace dotýká jejich duševního stavu. Někteří pacienti navenek působí, že pomoc nevnímají, či o ni aktivně nejeví zájem. To, co vnitřně cítí, je ale odlišné. Emoce mohou být skryté. S tím musí dobrovolník počítat, nesmí ho to odradit a neměl by od pacientů očekávat poděkování za svou činnost. To se jim snažím vysvětlit, chválím je za jejich úžasnou práci. Vnímám, že jim zpětná vazba občas chybí. Když je například pochválí odborný personál, lékaři a zdravotníci, dobrovolníci jsou v sedmém nebi.
Pro rodiny: Co vlastně dobrovolníci jejich blízkým mohou dát
Dlouhodobí dobrovolníci navštěvují pacienty na jednotlivých pracovištích pravidelně. Buď docházejí k lůžku nebo s nimi jdou na krátkou procházku, čtou jim, hrají s nimi hry. Co si pacient přeje, nač má náladu a dovolí jeho zdravotní stav. Dobrovolníci nejčastěji naslouchají. Nemocní často potřebují mluvit, vypovídat se ze svých obav a smutků, z toho, co se jim v životě nepovedlo. Dobrovolník jako nestranná osoba zvenku může vyslechnout vše, čím nechce pacient zatěžovat vlastní rodinu. Díky etickému kodexu a mlčenlivosti, k nimž jsou dobrovolníci smluvně vázání, je dáno, že co vyslechnou, zůstává v prostředí nemocnice. Řadě pacientů stačí jen bytí spolu. Bez mluvení, bez programu, jen spoluprožít čas.
Koncerty, výtvarné dílny, canisterapie…
Čas od času připravujeme akce na klinikách, s pacienty kreslíme, tvoříme, pořádáme koncerty. Na nich se podílí dobrovolníci, kterým časové možnosti umožňují účastnit se jen jednorázových aktivit. Někdy se k činnosti připojí i rodinní příslušníci, zapojuje se personál kliniky. Pacienti mají nejen zábavu, ale i pocit smyslu vlastní existence. Skupinová dynamika činnosti dodává energii.
V rámci programu spolupracujeme s několika dobrovolnickými organizacemi, například s Amelií. Její dobrovolníci docházejí za onkologickými pacienty naší nemocnice, jak k lůžkům, tak na ambulanci, kde čekajícím nabízejí vlídné slovo, ale i kávu a čaj, či křížovky a časopisy. Na několika klinikách u nás také probíhá Canisterapie. Přítomnost odborně vedených canisterapeutických pejsků přináší radost nejen našim pacientům, ale vždy je rád vidí i personál. Zastřešujeme také Poradnu svatého Apolináře, kde pacienti léčící se se závislostmi, mohou získat odborné právní služby.
Co klinika, to jiní pacienty, tedy jiné potřeby, přání
Každá z klinik, se kterými spolupracujeme má své specifické potřeby. Dobrovolníci, ačkoliv nenahrazují odborný personál, by měli být na toto připraveni. Je více než výhodné, když například na kliniku Neurologie mohou v rámci činnosti docházet studenti psychologie, kteří se v oblasti orientují. Na klinice Foniatrie máme vždy několik velmi natěšených dětí, které svého dobrovolníka nedočkavě vyhlíží. Jsou totiž hospitalizovány v řádu týdnů, čas je dlouhý, stýská se jim a každé zpestření vítají. Zde je ale od dobrovolníka vyžadována velká trpělivost a vstřícnost, protože dětští pacienti mívají, kromě poruch hlasu, řeči a sluchu, další přidružené poruchy. Na klinikách, kde jsou hospitalizovány děti společně s rodiči, může dobrovolník nabídnout rozhovor i rodičům. Dobrovolníci, jež spolupracují s Centrem podpůrné a paliativní péče naší nemocnice, jsou obvykle již zralými a zkušenými.
Obecně se dobrovolnické aktivity dají popsat jako dlouhodobé, návazné, neustále se rozvíjející. Ve světě je dobrovolnická práce velmi prestižní, obdivovaná. Vždyť tito lidé dávají vlastní čas a energii nezištně druhým, aby jim ulehčili nesnadné životní období. Věřím, že to tak bude brzy i u nás.