VFN

Hojení ran mě bavilo už na střední zdravotnické škole

Hojení ran mě bavilo už na střední zdravotnické škole

Pečovala už téměř o 1500 stomiků, tedy pacientů, kteří mají proveden dočasný nebo trvalý vývod dutého orgánu (nejčastěji střeva nebo močového měchýře) na povrch těla. Tato nová skutečnost nepochybně výrazně zasahuje do každodenního života pacientů, nese s sebou velké změny jejich životního stylu a může také pro každého pacienta znamenat velkou psychickou zátěž. Aby svým pacientům co nejvíce pomohla, neustále hledá nové cesty a způsoby, jak jim ulevit a usnadnit život. Vzhledem k nepřetržitému rozvoji moderní medicíny sleduje novinky v tomto oboru, vzdělává se, ale zároveň ona i celý její tým musí znát i starší způsoby ošetřování stomií. Specializovaná profese stomasester byla zavedena teprve v 80. letech minulého století, kdy začalo být zřejmé, že stomici sice potřebují pomůcky, ale že je nutné také vypracovat komplexní systém péče a realizovat ho. V současné době se tato profese rychle vyvíjí. Jak sama říká: „Dřív jsem měla v mobilu fotky chlapů, teď tam mám uloženy snímky ran v různých stadiích léčby a obrázky nových stomických pomůcek…“ O své práci a pacientech mluví tak, že každý hned pochopí, kdo a co tvoří podstatnou část jejího života. Veronika TONINGEROVÁ, staniční sestra na 1. chirurgické klinice VFN.

 

„Když jsem v devatenácti, hned po maturitě, nastoupila na své první místo, bylo to tady v nemocnici, na oddělení onko-gynekologie na Gynekologicko-porodnické klinice U Apolináře. Velkou část pacientů na tomto oddělení tvoří ženy po velice náročných operacích, mají vývody z tenkého i tlustého střeva, z močového ústrojí, a o ty jsem se musela já i moje kolegyně postarat. Nebylo zbytí. Na oddělení sice docházely sestry z 1. chirurgické kliniky, ale ty nebyly dostupné 24 hodin denně, to nešlo. Bylo mi jich líto, jak neustále přebíhaly z oddělení na oddělení. Nemocných pacientek hodně, potřebných sester málo. V tom se situace, bohužel, nemění ani dnes… V mezičase, kdy nebyla k mání stomická sestra z chirurgie, jsme se staraly my, sestry z gynekologie. Moc jsme to neuměly, ale musely jsme si poradit. Začala jsem se v oboru vzdělávat. Postupně jsem se naučila pacientky vybavit správnými stomickými pomůckami, vyškolit je, jak si vývod i ránu správně ošetřit a jakým způsobem jim mohu poskytnout co největší psychickou podporu. Hojení ran mě bavilo už od střední školy, a proto jsem byla opravdu ráda, že mám možnost se této problematice věnovat. Kombinace hojení ran a stomie byla top. Vrchní sestra kliniky si všimla mého zájmu a přihlásila mě do certifikovaného stomického kurzu, ve kterém přednášely kolegyně z chirurgie. A kruh se začal uzavírat. Zaškolily mě, čím dál víc jsme spolupracovaly, a nakonec jsem přestoupila sem na IV. oddělení 1. chirurgické kliniky.

Vztah s pacientem je totální obnažení těla i duše

Když přijímáme na oddělení pacienta, lékař mu vždy pečlivě vysvětlí, jakou má diagnózu a v souvislosti s touto diagnózou buď přímo nutnost založení stomie, nebo možnost založení stomie. Založení stomie patří mezi velké život zachraňující výkony nebo výkony, které vedou k prodloužení délky života. Proto v některých případech lékař nemůže určit dopředu, zda bude muset být stomie založena, ale rozhodnout se musí až na operačním sále během výkonu. Každý nemocný tomu v té chvíli rozumí, každý vše chápe. Úplně jiná je ale realita po operaci. Pacient se probudí z narkózy a zjistí, že vývod skutečně má. Přichází šok jako první fáze prožívání nemoci. Úspěch celého zákroku závisí především na psychické pohodě pacienta. Proto je naším velkým, možná největším a nejtěžším úkolem navázat s nemocným co nejbližší kontakt – intimní zónu, která je mnohdy (obrazně řečeno) intimnější než s vlastním partnerem.

Nikdo si nedokáže představit, jaké to je, když odstraníte obvaz a stomickou pomůcku, pod kterou se objeví střevo vyvedené na povrch dutiny břišní. V tu chvíli má každý nemocný pocit, že se mu zhroutil svět, že nemůže dál žít. Nemůže přece ani vyjít na ulici. Už nikdy nebude nakupovat, chodit mezi lidi, věnovat se svým koníčkům… Už nikdy nebude nic jako dřív. Totální panika. A to je ten okamžik, kdy se na jedné straně snažíme pacientovi pomoci přijmout sebe sama a na straně druhé hledáme vhodný systém ošetření – tu správnou stomickou pomůcku, která bude právě jemu vyhovovat a postupně mu pomůže vrátit se do života. Jedno bez druhého nejde.

I my máme určité mantinely, za které už to nejde

Není to jednoduché. Někdy máte vizi, jaký systém pro ošetření zvolíte, protože předpokládáte, že právě ten bude pro daný případ nejvhodnější, a pomůcka pacientovi nesedí. V tom případě se ten pravý stomický systém hledá dál. Vyzkoušíme další dvě, tři možnosti, dokud nenatrefíme na tu pravou. Ideální je, když to vyjde napoprvé, a i to se stává. Máme vycvičené oko, takže se často trefíme okamžitě. Někdy jsou bohužel i případy, kdy ani my nedokážeme poradit. To je psychicky náročné pro všechny. Navíc se musíme smířit s tím, že nejsme všemocné. I my máme své limity. Naším úkolem je zachovat ‚poker face‘, nesmí na nás být vidět sebemenší nejistota. Pacienti totiž při prvním kontaktu se stomickou sestrou věří všemu, co slyší. Někdy to hraničí až se závislostí, musíme udržet naprostou profesionalitu.

Každý krůček je úspěch…

Bezprostředně po operaci a prvotním šoku začneme pacienty učit, jak se o sebe a své pomůcky starat. Prioritou pro nás je, aby nemocný celý proces zvládl sám. Nikdo s ním většinou nemůže být 24 hodin denně a co pak, když pomůcka nedrží, vývod proteče… Čím víc mají pacienti informací nejen o tom, jak se mají o stomii starat, ale také na koho se obrátit, kam zavolat v případě, že potřebují poradit, tím míň panikaří a tím větší je šance na úspěch. Aby pacienti zvládli péči o stomii, je důležité, aby se nebáli, aby byli zruční, pohotoví, zvládli si ustřihnout jednou rukou obvaz nebo náplast, udrželi systém v ruce. Když vidíme, že toho pacient není schopen, voláme SOS – rodinu. Vybereme některého blízkého člena rodiny, který je schopen být aktivně nápomocen při ošetřování stomie a o nemocného se postarat. Při propouštění musí být každý pacient vybaven pomůckami a informacemi. Naším hlavním úkolem je ale získat pacienta ke spolupráci již před operačním výkonem, naučit ho, jak si poradit při komplikacích, jak se o stomii starat po zákroku a poskytovat mu dlouhodobou emocionální podporu. Následnou péči nabízíme všem, ale když někdo bydlí 450 kilometrů daleko, dojíždět každý týden na kontroly je téměř nereálné. V České republice existuje naštěstí multioborová spolupráce – stomické sestry v místě bydliště, domácí péče, sociální pracovnice, nutricionisti, kteří dbají na způsob stravování stomiků. Komplexní péče dokáže pomoci pacientovi přizpůsobit se životu se stomií a vrátit se k plnohodnotnému životu. Ale… Ne všechny sestry mají zkušenosti s ošetřováním stomií, a proto se neumějí o pacienta s vývodem správně postarat. Stomických sester je nedostatek a komplikací u stomiků mnoho. Jen málokdy jsem měla stomika bez komplikací, objevují se u 85–90 % případů. Pomůcek je na trhu celá řada, každému pacientovi vyhovuje jiný systém.  Aby byla stomická sestra schopna vybrat správnou vyhovující pomůcku, aby byla schopna stomii správně ošetřit a správně pracovat s pacientem, je nutné si neustále doplňovat vědomosti. A to jde při běžném úvazku sestry velice obtížně.

Není stomika, který by zvládl ošetření napoprvé

Z psychologického hlediska pacienti procházejí několika fázemi prožívání emocí: šok, skutečný prožitek nemoci a smíření. Velmi důležité je rozeznat, ve které fázi se pacient právě nachází. Každý se zhroutí. Není stomika, jemuž by se to nestalo. Vždycky je to individuální a podle toho s ním pracujeme. Měla jsem pacienta, který o sebe odmítal pečovat, odmítal pečovat o stomii. Když přišla jeho manželka, která měla sama potíže s končetinami, požádala jsem ji o spolupráci a vysvětlila jí, že buď ona, nebo manžel se bude muset o vývod postarat. Odmítli to oba s tím, že se má starat domácí péče. Ta má ale smlouvu s pojišťovnami jen na tři návštěvy denně. Co tedy zbývající čas mezi jednotlivými návštěvami? Co když se stane něco v noci? Nakonec to zkusili. Paní to zpočátku vůbec nezvládala. Přišla druhý den a péči odmítla. Upozornila jsem ji, že tedy budeme muset manžela umístit do léčebny dlouhodobě nemocných. Dneska jsou doma, v pohodě, každý se naučil něco a společně to zvládají.

Život se stomií nekončí, ale pacient musí sám chtít

Příběhů máme za ta léta spousty. Vzpomínám na muže, který se z pozice top manažera, bez něhož se neobešlo žádné rozhodnutí ve firmě, náhle stal pacientem s vývodem. Rodina ho zavrhla, manželka opustila, prodělal dalších šest operací… Nevzdal to a manželka se k němu vrátila. Dnes jsou dle jeho slov šťastnější než před 25 lety. Neumíte si představit, kolik lidí ve vašem okolí má vývod a je schopno žít plnohodnotný život.  Můj strýc je toho důkazem: odjel do Turecka, v padesáti stupních se koupal v moři, úplně normálně fungoval. Lidé sportují, jezdí na kole, plavou. Život stomií nekončí. Jen se s ní musíte naučit žít. A to mě právě na té práci baví: na začátku jste jako Komenský – dáváte úkoly, učíte, vysvětlujete. Pak zavolá pacient a řekne: ‚měla jste pravdu, zvládl jsem si ošetřit vývod za pět minut‘. Nejhezčí je, když připravíte pacienta tak, aby byl schopen přizpůsobit se novému životu se stomií a žil plnohodnotně.“