Zavolal jsem 155, oblékl se a na záchranku počkal před domem
„Letos, 12. března, tedy před devíti měsíci jsem prodělal ischemickou mozkovou mrtvici. Vzbudil jsem se a necítil se úplně dobře. Pobolívala mě hlava, brněla mě pravá polovina těla, hůř se mi chodilo, hůř jsem viděl. Vyplázl jsem před zrcadlem jazyk, abych měl jistotu, a byl do zatáčky,“ vyjmenovává klasické příznaky tohoto onemocnění Lukáš BAŤHA. Muž, který se vášnivě věnuje sportu a i když se mu stal osudným, rozhodně na něj nezanevřel.
Věděl jsem přesně, co se děje, protože kolega v práci mozkovou mrtvici prodělal. Zavolal jsem rodičům, žiju sám, ale neuspěl jsem. Tak nezbylo než si zavolat 155. Vím, že jde o čas. Sám jsem se oblékl, sešel po schodech před dům a čekal na záchranku. Už po cestě mě měřili a říkali, že je všechno v pořádku, mohlo se prý jednat o drobnou chemickou disharmonii v mozku.
V Nemocnici na Bulovce se to rozjelo
Odvezli mě do Nemocnice na Bulovce a když jsem na lehátku čekal na vyšetření, dostal jsem další, tentokrát silnější ataku. Přestal jsem se hýbat, začal jsem zvracet, točila se mi hlava. Při opakovaném vyšetření na CT lékaři nemohli najít ložisko. Až při magnetické rezonanci objevili, že jsem měl ucpanou cévu a postižené místo bylo v prodloužené míše a v mozečku. Na Bulovce jsem ležel dva týdny, jeden den jsem vůbec nehýbal celou pravou polovinou těla. Postupně jsem se za pomoci terapeutů zvedl z postele. Po 14 dnech jsem byl přeložený na oddělení Lůžek včasné rehabilitace iktového centra VFN v Londýnské, k MUDr. Tereze Gueye. To už jsem se čtyřbodovou holí a za pomoci terapeutky ušel asi 30 metrů.
Nejlepší chvíle léčby
Na oddělení časné rehabilitace v Londýnské jsem prožil ty nejlepší chvíle a mám nejpříjemnější zážitky z celého mého období „poté“. Na dobu, kdy jsem se učil chodit a vracel se ke svému milovaného cvičení. Tam totiž pacienty pozitivně motivují, podporují, naslouchají jim, jejich pocitům, představám. To o jiných zařízeních, kterými jsem prošel, říct nemůžu.
Jsem duší sportovec, pohyb je moje vášeň
Věnuji se posilování, silovým sportům od raného mládí, miluju vzpírání. Žiju zdravým životním stylem, což zní jako paradox po tom, co mě potkalo. V Londýnské jsem postupně přešel na jednobodovou hůl, pak chodil bez hole. Preferovalo se tam protahování, cvičení na spasticitu, svalovou ztuhlost těla. Speciální cvičení – rychlé pohyby na bicepsy, na to jsou odborníci. Ale ani paní doktorka Gueye ani rehabilitační pracovníci mi nebránili ve strečinku. Povolili mi i silové cvičení. Vždycky jsme si vysvětlili, jak a co si můžu dovolit a posilovat jsem. Toho si cením dodnes moc.
Když chybí podpora a motivace, všechno jde hůř
Po měsíci mě v Londýnské objednali do Rehabilitačního ústavu v Kladrubech, kde jsem pokračoval ve cvičení. Necítil jsem se tam dobře. Lékař by nikdy neměl brát naději na zlepšení, na změnu stavu. Tam jsem tuhle podporu neměl. Ani ostatní pacienti. Spíš jsme se dozvídali, že se člověk musí smířit s tím, co se stalo, zůstat na vozíku, o holích…
Pokračoval jsem ambulantně na Albertově
Po návratu jsem nastoupil na ambulantně na Kliniku rehabilitačního lékařství VFN na Albertově. Tam jsme se vrátili ke strečinku, protahování, ale já mám vlastní domácí tělocvičnu, takže jsem začal postupně posilovat. To se na Albertově nelíbilo. Rozešli jsme se s tím, že neuznávám jejich metody práce při rehabilitaci. Pokračuji sám. V průměru se pohybu věnuji tři hodiny denně, dělám fitness, crossfit, vzpírám, cvičím jógu. Moje krédo je, že by se člověk neměl bránit jakémukoliv pohybu, o kterém si myslí, že by mu mohl pomoci. Jestli chce běhat, ať to zkusí. Skákat do výšky? Proč ne? Vždy by měl ale poslouchat své tělo. Sám nejlépe ví, jak se cítí. Vyvíjí se to na můj vkus pomalu, vidím se denně, ale lékaři jsou naopak přesvědčení, že skoky jsou rychlé. Chce to trpělivost a vytrvat.
Moje sebepoučení? Víc naslouchat tělu
Postupně jsme při rozhovorech s lékaři došli k závěru, že jsem si při nevhodném pohybu při vzpírání natrhl tepnu v krku. Ta se poté ucpala. Moje poučení je: víc poslouchat tělo. Víkend před příhodou jsem si naordinoval dva čtyřfázové tréninky, takže jsem byl unavenější, vyčerpaný. Týden nebo dva mě už bolelo za krkem. Říkal jsem si, že to mám ze špatného pohybu při vzpírání, tak jsem se krk snažil rozcvičit jógou. Nepomohlo to, přitom předtím vždycky jóga zabrala. To jsou drobné nuance, signály, kterými tělo varuje. My neposloucháme. Proto, nejen žít zdravě, snažit se pohybovat, ale zároveň vhodně. Při vzpírání a dalších silových sportech to platí dvojnásob. Pohybem si můžete hodně ublížit, jsem toho chodícím důkazem. A jedině v Londýnské pochopili mé potřeby a motivaci a pomohli mi. Už se těším, až budu mít roční výročí od ataky a přinesu jim dort, abychom to společně oslavili.