Na velké talíře mi sedá prach a v padesáti jsem začal nový život
„Do třicítky jsem byl štíhlý, pak přišel klasický zvrat: stálé zaměstnání, konec sportování, stres, nedostatek času. Hmotnost se postupně zvyšovala. Všímal jsem si toho, ale když jsem se snažil, za půl roku jsem dvacet kilo shodil, ovšem do dvou měsíců třicet přibral. Jojo efekt jako na houpačce. Žádné zdravotní potíže, omezení, nic mě netlačilo změnit styl. Až jsem si před pár lety natrhl sval.“ Tak uvádí svůj boj s hmotností Ing. Tomáš ADAMJÁK.
„Ve Fakultní nemocnici Motol, kam místně spadám, jsem byl doporučen na obezitologii, chodil dvakrát týdně cvičit, hlídal si jídelníček, ale žádné výsledky. Po devíti měsících ze mě byla nutriční terapeutka nešťastná a seznámila mě s doktorem Martinem Matoulkem z VFN. Byl rok 2014 a já přišel na setkání bari klubu. Když mě pan doktor viděl, po zběžné konzultaci konstatoval: ‚Tady se bude řezat.‘ To jsem slyšet nechtěl!
Rozhodnutí musí uzrát
Nejdřív jsem absolvoval spánkovou laboratoř, kde mi zjistili poměrně závažnou spánkovou apnoe, a dostal jsem přístroj na podporu dýchání v době spánku. Konečně jsem se vyspal, odpočinul si, získal novou energii. Díky tomu jsem hubnul. Ohromilo mě to a ‚uklidnilo‘, nebude žádná operace… Na to jsem ale začal opět přibírat. Pan doktor Matoulek byl přesvědčený o své pravdě. Nenásilně, postupně jsme po celý rok při konzultacích mluvili o možnostech zákroků. Cvičil jsem, vedl si jídelníček pod dohledem nutriční terapeutky, aktivně jsem se účastnil všech aktivit Rekondičního centra v Salmovské. Koncem roku 2015 mi zemřel kamarád, já jsem se tehdy propracoval ke svému vrcholu (187 kilogramům na 170 centimetrů výšky) a konečně se rozhodl, že potřebuji radikální změnu.
Předoperační příprava byla horší než samotná operace
Dva týdny před operací jsem musel podstoupit na III. interně řízenou nízkokalorickou dietu. Denně jen 800 kalorií, aby měli operatéři prostor pro zákrok. Za deset dní jsem shodil 14 kilo a převezli mě do Ústřední vojenské nemocnice. Ve Všeobecné fakultní totiž operují případy, u nichž se volí jiné typy výkonů. V úterý ráno mě operovali, stačily tři hodiny na sále. Následoval převoz na JIP, ve středu už normální pokoj a ve čtvrtek se mě při vizitě ptali, jestli mám odvoz domů. V neděli, 5 dní po operaci, jsem šel navštívit kolegu z ‚hladomorny‘, který ležel ve VFN po podobném zákroku. Bez obtíží, jen se čtyřmi anténkami trčícími z těla. Jediný zákaz bylo předklánění se a prudké pohyby J, hlavně dodržovat pitný režim, jíst pouze ‚tekutou‘ stravu a to vše v objemu cca 250 ml.
Je to fikce nebo skutečnost?
Na to jsem se zeptal šestý den po operaci doktora Matoulka, když jsem k němu přišel na konzultaci. Je pravda, že jsem náhle ztratil pocit hladu, ale i žízně. To byl problém… Poprvé po letech jsem poznal nasycení, plnost žaludku. Dva týdny jsem mohl jen tekutou stravu, pak se přidaly kaše, vrátil jsem se do práce. Byl jsem připravený ze setkání v bari klubu, věděl jsem, že menší obsah žaludku k úspěchu nestačí. Můžete sice najednou pozřít jen 200-300 ml stravy a tekutin, ale nad každým soustem je třeba se zamyslet, vyvážit příjem bílkovin, tuků, cukrů, vitaminů a minerálů. Je to věda. Já jsem hračička, takže si vedu kalorické tabulky, grafy, jak jsem na tom v čase. Jím jen z dezertních talířků, na velké jen sedá prach. Žaludek je sval, takže ti, kdo považují zákrok za konečný úspěch, mohou být dost překvapení a zklamaní. Vůle a disciplína je nutná neustále.
Každý si najde nějakou úchylku
Za první čtyři měsíce jsem shodil 30 kilogramů. Když se naučíte žít s vlastním tělem, s pocitem, že máte limitované dávky, nemusí být život nijak stresový. Vždyť to je i heslo pana doktora: Nežijeme, abychom ze života nic neměli. Nakonec, každý si najde nějakou úchylku, holky většinou dortíky, sladké krémy, já mám pivo. Bez něj to nedokážu, takže si dávám aspoň malé místo půllitru, to je nějakých 140 kalorií… Podstatné je složení stravy, rovnováha, vůle a změna životního stylu. Operace je jenom berlička, ale není samospasitelná.
Vidím jen samá pozitiva
Někteří lékaři by chtěli, abych se dostal na nějakých osmdesát kilo, ale mně bude stačit být ‚docent‘, tedy udržet váhu někde pod 100 kilogramy. To je moje soukromá meta. Skvělé je, že v rekondičním centru na nic netlačí, nechávají tempo a rozhodnutí na nás, pacientech. Žádné silové výkony při cvičení nebo dietních opatřeních. To je nejlepší motivace. Jednou ročně nám zkontrolují celkový stav organismu, hladiny cukru v krvi, krevní tlak, metabolickou rovnováhu. A když porovnám svůj život před a po?
Jedině pozitiva
Ušetříte za jídlo (klasický oběd si rozdělím na třikrát), vrátíte se k činnostem, kterým jste se věnovali dřív, já třeba k návštěvám divadel (dřív bylo za trest si sednout v hledišti), k cestování. Můžu cvičit, ohnu se, ujdu s přehledem 6000 a více kroků (před operací jsem nedal ani polovinu), dobře spím, mám radost ze života, zvedlo se mi sebevědomí. A nezměnily se mi chutě, nemám žádné obtíže ani vedlejší příznaky. Dnes už je široká škála zákroků, lékaři je šijí na míru podle potíží. Nikdo se nemusí bát, ale bez jasného přesvědčení to nemá smysl.“