Z třičtvrtěkilových uzlíčků jsou dva zdraví borci a roztomilí bojovníci s krásným srdcem: Bertík a Vilík
„Za to, že může naše rodina žít šťastný život, vděčíme především kolektivu pracovníků neonatologické JIRP porodnice U Apolináře. Jim patří náš obrovský dík a obdiv! Celé to náročné období, kdy naši chlapečci balancovali na opravdu tenkém ledě života, nám pomáhalo překonat vědomí, že jsou v těch nejlepších rukou, do kterých se mohli dostat,“ dodnes s dojetím říká Eva RATAJOVÁ.
„V březnu 2011 ve velkém shonu na porodním sále U Apolináře zapnul pan anesteziolog rádio a do tónů We are the Champions skupiny Queen přišli na svět naši chlapečci. Hubert a Vilém se narodili ve 24. týdnu s porodní váhou 725 g a 650 g. Že čekám dvojčátka, jsme se dozvěděli až ve 13. týdnu. Dvojčata byla od dětství můj sen a ten se mi splnil. Moje těhotenství bylo krásné a bezproblémové až do 21. týdne. Pak to přišlo. Hospitalizace, strach, uklidnění, propustka na víkend, noční odtok plodové vody, cesta zpátky do porodnice tentokrát s houkačkou nad hlavou, strach, bezmoc, zoufalství. Tak to přece nemůže skončit! Tehdy jsem dala chlapečkům volnost. V záchrance na D8 u sjezdu na Prosek. Dovolila jsem jim jít, pokud musí, pokud na náš svět nejsou připravení. Ta volnost byla ale omezená příjezdem k Apolináři. ‚Kluci, jestli se mnou přijedete živí až tam, už Vás odejít nenechám!‘ Přijeli…
Dva týdny společného odhodlání se vyplatily
Dva týdny jsme dokázali společně vydržet na Oddělení rizikového těhotenství. Tam jsme byli s mužem postaveni před hrozivé rozhodnutí. Podepsat souhlas s péčí, pokud by se chlapečci narodili před zákonem stanovenou hranicí 24. týdne. Do té doby mohou na přání rodičů lékaři pomoci dětem jevícím známky života. Pak už je jejich povinností miminka zachraňovat včetně resuscitace. Co když podepíšu a děťátko bude mít následky? Co když nepodepíšu a miminko by mohlo být v pořádku? Prosila jsem chlapečky, aby vydrželi. Dva dny po magické hranici 24. týdne, přesně 14 dní po odtoku plodové vody, mě začala bolet v pravidelných intervalech záda a pak už bylo vše rychlé. Vyšetření, vyděšený telefonát, příjezd muže, přesun na sál, tokolýza, kortikoidy na dozrání plic chlapečků, vyšetření, svolávání lékařů, pobíhání sester. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: „Postarejte se o moje děti!“ Potom se zamračená obloha najednou rozjasnila a chlapečci byli na světě. Jen Bertíček potřeboval resuscitovat. Až později jsme zjistili, že dal lékařům a sestřičkám v prvních hodinách života pořádně zabrat.
Když jsem kluky poprvé viděla, dodali mi sílu
Z první návštěvy na neonatologické JIRP si pamatuji dlouhý rozhovor s panem primářem, ze kterého mi utkvěla v paměti jediná věta: ‚Hubert a Vilém, krásná jména, to už jsme tady dlouho neměli.‘ A dvě malinkatá červená svraštělá tělíčka plná hadiček a obklopená přístroji. Naši chlapečci. Nevypadali jako miminka, spíš jako malí dědouškové z jiné planety. Sálal z nich klid, pokoj a zvláštní moudrost. Od chvíle, co jsem je uviděla, jsem se přestala bát. Jsou to moji kluci a ti mě v tom nenechají!
JIRP- náš druhý domov
Za klukama jsme s mužem chodili každý den a postupně se zapojovali do péče. Krmili, měřili teplotu, přebalovali, já jsem odsávala mléko. Když bylo chlapečkům 12 dnů, přivítala mě sestřička slovy: ‚ Maminko, dnes můžete Vilémka klokánkovat. ‘ Bylo to nádherné, zázračné, nabíjející, nepopsatelné. Bertíka jsem poprvé chovala hned druhý den.
Jednou dole, jednou nahoře
Každá strávená dávka mléka, počuraná plena, odpojení od respirátoru či snížení hladiny kyslíku znamenaly obrovský krok kupředu a naše nepopsatelné štěstí. Byly to ale také dny plné nejistoty a zvratů. Stačilo na chvilku si odskočit a vše mohlo být najednou jinak. Chlapečci si toho prožili opravdu hodně. Jejich propouštěcí zprávy mají několik stránek. Ale zvládli to všechno úžasně statečně. Transfuze, fototerapie, intubace, infekce. Když mi lékaři říkali, že nasadili antibiotika, brala jsem to, jako by mluvili o vitamínech. Kromě „běžných komplikací“, kterým se nevyhne žádné extrémně nedonošené miminko, nás čekalo jedno velmi nemilé překvapení. Dva týdny po narození se Bertíček začal oběhově zhoršovat. Na vině byla obrovská krevní sraženina v srdíčku. Jeho krevní oběh fungoval jen díky tomu, že si naštěstí znovu otevřel Botallovu tepennou dučej. Lékaři nás připravovali na všechno. Naštěstí jsme byli v těch nejlepších rukou a Bertík bojoval jako lev. Po pár týdnech se jeho stav opravdu zlepšil tak, že mohl být s Vilíkem přeložený na JIP. Konečně byli chlapečci spolu, měli inkubátory hned vedle sebe.
Šťastný konec, aneb naši zdraví školáci nás denně učí poznávat svět v nových barvách!
Z porodnice odcházeli kluci plně kojení. Po propuštění museli ještě na operaci tříselných kýl. Několik měsíců inhalovali kortikoidy a cvičili jsme Bobathovu a Vojtovu metodu. To už je ale vše za námi. Dnes jsou Bertík a Vilík veselí, zvědaví a komunikativní školáci. I když si do života nesou diagnózu bronchopulmonální dysplázie a očekávala se velká nemocnost včetně zápalů plic, zánětů průdušek a podobně, jsou zdravější než spousta jejich vrstevníků. Od propuštění z porodnice v podstatě nemarodí, neměli antibiotika, infekce i virózy se jim vyhýbají. Od malinka je otužujeme, chodí ven každý den za každého počasí. Velkou část roku trávíme u moře a na horách. Z našich ani ne 3/4 kilových uzlíčků jsou tak borci, co brázdí hory na kolech, sjezdovky na lyžích, moře na jachtách, plavou, bruslí… Vlastně celý jejich život je úžasná krasojízda. Užívají si ji naplno s odzbrojujícím úsměvem, s nadšením, s čirou radostí. Je úžasné, jak nám pomáhají poznat svět v úplně jiných barvách! Svět plný radosti, zábavy, dobrodružství, překvapení. Svět, který stojí za to milovat a užívat. Všechny nás učí čisté lásce k životu. Holt moc dobře ví, jakou má život cenu! Jsem na ně bezmezně hrdá a nepřestanu být vděčná za ten dar, který jsem dostala. Být jejich maminka. Všechno, co nám kluci vnesli do života, je to nejlepší, co nás mohlo potkat.“