Jel jsem dávat a daleko víc jsem si přivezl
„Už na medicíně jsem toužil aspoň na chvíli odjet pracovat do nějaké rozvojové země. Byla v tom směs chuti pomáhat lidem a také touha po dobrodružství. Po letech vidím, jak jsem byl v mnoha ohledech naivní. Moje akce byla značně nepřipravená a riskantní. Přesto, když se mě někdo z mladých lékařů ptá, jestli vyjet, rozhodně radím ano,“ říká doktor Marcel DRLÍK z oddělení dětské urologie Urologické kliniky VFN v Praze, předseda sekce dětské urologie České urologické společnosti.
„Cesta to byla dlouhá, protože v 90. letech minulého století byla situace v oblasti dobrovolnické práce úplně jiná. Dnes mají např. Lékaři bez hranic oficiální nábor nováčků, léta propracované programy. Tehdy tu nic takového nebylo.
Pomohlo náhodné setkání
Nastoupil jsem po škole na dospělou chirurgii do nemocnice v Brandýse nad Labem a po letechpak do IKEMU k profesorovi Pirkovi. Během toho jsem si udělal atestaci. Úplnou náhodou jsem se setkal s převorem z Kostela Panny Marie v Karmelitské na Praze 1, který pracoval léta na misiích ve Středoafrické republice. Zpětně si uvědomuji, jak jsem byl neuvěřitelně drzý, ale prostě jsem šel, pozval jsem se k němu a domluvili jsme se. Nabídl mi možnost ubytování a stravy na misii s radostí, že v oblasti bude nějaký doktor – jejich řád tam žádnou nemocnici neprovozoval. V IKEMu mi vyšli vstříc, dali mi rok a půl neplaceného volna. Dodnes jsem jim za to vděčný.
Do odjezdu zbývalo asi půl roku a já toho měl dost před sebou: naučit se francouzsky, rozšířit si vědomosti z tropické medicíny a vlastně mnohem víc. Něco z pediatrie, gynekologie, porodnictví, očního lékařství, všechno se hodilo… V Lyonu, kam jsem jel na kurz tropického lékařství, jsem měl tři měsíce na zvládnutí francouzštiny. Tehdy nebyly Erasmy ani jiné možnosti studijních pobytů. Moc rád na tu dobu vzpomínám. Dostal jsem se do jiné kultury, díky obrovské vstřícnosti tamních doktorů jsem se naučil spoustu věcí a podařilo se mi získat hodně zdravotnického materiálu pro Afriku.
Při nástupu jsem hned dostal polovinu nemocnice
Nemocnicí, do které jsem nastoupil, byla malá státní nemocnice v Bozoum, 400 kilometrů od hlavního města. Špatně placení zaměstnanci, zoufalé vybavení, sklady téměř prázdné. Jediný lékař v nemocnici, ještě mladší než já, měl z mého příchodu radost a hned mi přidělil chirurgii a porodnici a sám si nechal internu a pediatrii. Takže jsem první den získal půlku nemocnice. A to nebylo všechno – po měsíci odjel a na krku mi na dlouhé měsíce zůstala nemocnice celá.
Když si na mě v městečku zvykli a poznali mě, žilo se mi s místními dobře. Chodil jsem po nocích venku, sedával s nimi u ohně, jedl s nimi v chýších a nic se mi nestalo, nikdo mě neokradl. Naopak si mě hlídali, byl jsem jejich doktor. Chodili mi ukazovat děti, které jsem porodil a vyléčil, věřili mi. Dnes mi to kolegové z Lékařů bez hranic a dalších organizací trochu závidí, to už určitě nezažijí. Doba se změnila, dnes je obtížné se dostat takhle nablízko mezi místní obyvatele a žít s nimi.
Profesní pohled byl neutěšený
V nemocnici jsme neměli anestesiologický přístroj ani kyslík. Co bylo možné, operovalo se v lokální anestézii. Děti a nitrobřišní výkony u dospělých jsme operovali v nitrožilní anestézii (Ketamin +Dormicum). Bylo to pochopitelně riskantní, nemocný při výkonu sám dýchal. Císařské řezy jsme prováděli v lokální anestézii až do vybavení dítěte a zasvorkování pupečníku. Poté se podal Ketamin a operace se v klidu dokončila. Výkon byl takto pro pacientku sice méně komfortní, ale zato bezpečnější.
Porodil jsem dítě z mimoděložního těhotenství asi v sedmém měsíci. Placenta byla přirostlá na kličkách střev. Žena přežila, dítě bylo mrtvé ještě před příchodem do nemocnice. Z evropského pohledu zcela raritní případ. Ruptury dělohy, vcestná placenta, konce pánevní ani nepočítám. Spousta porodnických patologií, stejně tak infekcí. Malárie, paraziti, AIDS, hepatitida, tuberkulóza.
Nebo případ většího rozštěpu rtu. Pětiletý chlapec špatně mluvil a nechtěli ho kvůli tomu vzít do školy. Uspat Ketaminem jsem ho nemohl a musel jsem počítat s krvácením při výkonu, protože jsme neměli elektokauter pro snadné zastavení krvácení. Chlapec by ve spánku mohl vdechnout krev a udusit se, tak jsem poprosil dva kluky, zdravotní bratry, aby mi hodinu drželi v prstech ret smáčknutý po stranách. A vyšlo to.
Úmrtí pacienta na sále byl vždy problém, rodina to vždy kladla za vinu lékaři. Jednou mi přivezli měsíčního chlapečka s uskřinutou tříselnou kýlou. Použil jsem starou metodu, kterou koloniální lékaři v Indii označovali jako ‚tie and cry‘ – tedy ‚svaž a křič‘. Kojence jsme svázali, dali mu něco malého na usnutí, pak místo lokálně znecitlivěli a operovali. Dítě chvíli křičelo, pak usnulo, ale hlavně přežilo. Jeho maminka mi ho pak nosila ukazovat. Bylo to o fous, otec dítěte byl ředitel místního vězení.
Neměl jsem inkubátory, takže nedonošené dítě jsme pokládali mezi dvě PET lahve naplněné horkou vodou a obalené látkou jako do hnízdečka, zabalené do textilií, a tam se hřálo.
Ano, řada věcí se podařila, řada také ne. Mnohým pacientům jsem pomoci nedokázal. Buď přišli pozdě, nebo jejich léčba byla mimo možnosti mé nemocnice.
SIRIRI dělá v Africe národní obrození
Středoafrická republika je 4. nejchudší země světa. Slabá vláda, nepokoje. V roce 2006 jsem pro ni s několika přáteli založil neziskovou společnost. SIRIRI znamená v místním domorodém jazyce Sango – mír, pokoj. Mám radost, že funguje už 12 let a leccos se podařilo. Vrtali jsme studny, sponzorovali studium několika místním medikům, pomáhali válečným uprchlíkům. Jeden z našich největších úspěchů je projekt Škola hrou. V Africe se děti učí číst a psát ve francouzštině, jazyce, kterému nerozumí. Doma se ale mluví v Sangu, takže se ve škole naučí francouzsky číst a psát sotva 20 procent dětí. My jsme je začali učit číst a psát v rodném jazyce. První slabikář v národním jazyce jsme vytiskli v Praze. Vytvořili jsme jej s rodilými mluvčími a funguje to čím dál lépe. V nadsázce se dá říci, že Češi teď dělají ve Středoafrické republice národní obrození. Číst a psát se tímto způsobem naučí 80 % dětí. A ještě pod dozorem českého architekta si černoši v Bozoum sami vybudovali školu.
K dospělým pacientům bych se už nevrátil
Po návratu z první cesty v roce 2000 jsem pochopil, že to nejcennější, co mohu Africe dát, jsou znalosti. Paradoxem je, že africká společnost je velmi mladá a přitom zde téměř nikdo nezná dětskou chirurgii. Není jednoduché operovat v těchto podmínkách děti, většina lékařů se toho bojí, operace neprovádí, a tak je ani neznají. Proto jsem odešel z dospělé kardiochirurgie a začal se věnovat dětské chirurgii. Při dalších 4 cestách do Středoafrické republiky jsem se ve 3 různých nemocnicích snažil vyučovat místní mladé doktory, jak operovat děti.
Dělat s dětmi je radost. Dětští pacienti jsou upřímní, nehrají hry, jsou pozitivní. I duch oddělení je jiný. Sestry jsou v práci rády, ta práce je prostě veselejší než na dospělém oddělení. Jistě, obor dětská urologie je tak trochu Popelka, malý obor na okraji zájmu pojišťoven i nemocnice. Já ji ale dělám rád a neplánuji se vrátit k dospělým pacientům.
Když jsem do Afriky poprvé odjížděl, myslel jsem si, že jedu dávat. Teď už ale vím, že jsem mnohem více dostal. Uspořádal jsem si životní hodnoty, což je jeden z největších darů, které jsem si přivezl. Vycestovat bych doporučil každému. Získáte úplně jiný pohled na řadu věcí, na život jako takový. Samozřejmě nejlépe pod bezpečnými křídly nějaké zkušené organizace, určitě už ne na vlastní pěst. Ty doby jsou pryč a nemuselo by to projít tak hladce jako mně.“