Seznamte se: Ing. Milan BAUŠTEIN, vrchní sestra na Urologické klinice
Řada lidí netuší, že zdravotní sestra může být muž, dokud se s ním nesetkají osobně. To se snadno stane ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, kde na Urologické klinice velí muž kolektivu 90 zdravotních sester a 20 sanitářů.
Neobvyklé rozhodnutí: mladý muž se vrhne na kariéru středního zdravotnického personálu
„Chce to určitě odvahu, vůli, odpovědnost, ale hlavně nadšení, přesvědčení a touhu. Zdravotníci v rodině? Spíš neposednost.“ Tak zpětně vidí svůj vstup mezi bílé pláště Ing. Milan BAUŠTEIN. „Byl jsem divoké, neposedné dítě, takže jsme s rodiči trávili dost času na pohotovosti, na úrazové ambulanci. Záchranka mě vozila často a to se mi líbilo. Adrenalin a možnost pomoci mě přitahovaly od dětství. Tam byly moje kořeny.
Na začátku byla snaha pomáhat jako záchranář
Studoval jsem zdravotnického záchranáře na zdravotnické škole v ulici 5. května v Praze a v rámci praxe jsme se dostali na koronární jednotku ve Všeobecné fakultní nemocnici. Strašně se mi to líbilo. Paní Zelinková, která tam tenkrát dělala staniční sestru, byla zajímavý, milý člověk. Práce měla spád, drive, byla intenzivní, úplně jsem si oddělení zamiloval. Už na praxi jsem se rozhodl, že budu pracovat na koronární jednotce. Osm let jsem pracoval jako všeobecná sestra a pak mě paní Zelinková požádala, jestli bych nepřevzal její funkci, tak jsem pokračoval další čtyři roky jako staniční sestra.
A původní sen?
Záchranářství mě lákalo, proto jsem tento obor šel studovat. Ale zjistil jsem, že v Praze se opravdová intenzivní péče, po které jsem toužil, dělá v nemocnici, ne v sanitce. Záchranná práce je zajímavá, neskutečně náročná, ale má své limity. Záchranáři v Praze zajistí základní životní funkce a za pět minut je pacient v nemocnici. Když jsem tohle zjistil a poznal koronární jednotku, věděl jsem, kam patřím, co chci.
Sedm postelí, stovky pacientů, silné příběhy
Na koronární jednotce je to právě o prvním záchytu, záchraně života. Hned, jak to jde, jsou pacienti překládáni na jiná oddělení podle potíží anebo k doléčení. Vzhledem k přetlaku pacientů je čas strávený na lůžku koronární jednotky někdy jen o hodinách a vytvořit si osobní kontakt s nemocným je obtížné. Jasně, mám v paměti některé případy, které se vymykaly. Pacienti nás navštíví, poděkují, vypráví, kde leželi, jak jejich léčba pokračovala… To v člověku zůstane, vryje se vám to do paměti. Na tomhle oddělení jsou všechny příběhy silné.
Zdravotnictví vás musí lákat a přitahovat od dětství
Nedá se připravit na všechna úskalí, stresy, nečekané situace, bolesti pacientů. Profese zdravotníka vás musí lákat, přitahovat. Pak se všechno učíte za běhu, z konkrétních situací. Nikdy nevíte přesně, do čeho jdete. Utrpení, bolest druhých, to každý nesnese. Každá práce má svá specifika, ale málokdy se sejde taková náročnost fyzická i psychická spolu s odpovědností. To je nálož.
Syndrom vyhoření není fáma
Vzhledem k náročné práci zdravotníků je potřeba hledat protiklad ve volném čas. Vyčistit si hlavu, přijít na jiné myšlenky, odpoutat se od případů. Můj způsob je sport, někdo má jiné koníčky: hudbu, sbírání čehokoli. Důležité je nebrat si práci úplně domů, umět se alespoň na chvíli odreagovat. A nezůstávat na jednom místě příliš dlouho. Opotřebujete se, ale horší je, že se z práce stane rutina. Přestanete se vzdělávat, přemýšlet o nových možnostech, zapojovat hlavu. Chybí nové podněty. Stejní lidé, stejné prostředí, to ve zdravotnictví není dobře. Na koronární jednotce jsem pracoval 12 let a nazrála doba se posunout. Naskytla se příležitost: vyhrál jsem konkurz na vrchní sestru urologie a jsem tady.
Muž coby vrchní sestra: výhoda nebo naopak?
Jak se to vezme. Práce s ženským kolektivem je hodně specifická. Primárně je obor všeobecná sestra, vrchní sestra určen ženám a chlap některé činnosti nikdy, ani s vypětím všech sil, nezvládne tak jako žena. Ženy mají lepší organizační schopnosti, dovednost určit si priority, rozvrhnout si práci, my muži někdy jednáme zmatečně, zapomínáme, nedokážeme dělat víc věcí najednou… Na některé situace ale zase chlap dokáže nahlížet z odlišného úhlu a to má taky svou cenu. Vždycky je zásadní, jaké je složení kolektivu, jak jsou nastavené hranice. V rámci kliniky máme v týmu 90 sester a 20 sanitářů. V mém resortu jsou zásadní staniční sestry. To je podle mého názoru páteř zdravotnictví: když máte tým, na který je spolehnutí, staniční jsou slušné a schopné. To je alfa omega fungování kliniky. A já to štěstí mám.
Práce vrchní sestry: z 80 % je to personalistika
Bez spolehlivého týmu staničních sester a jejich podřízených by moje práce neměla smysl. Ani to jinak nejde. Já se nedostanu až do posledních článků naší sesterské práce. Mohu ji ovlivnit tím, že naviguji, vedu staniční sestry, bavím se s nimi o fungování jejich oddělení. Snažím se s nimi být na stejné vlně a ony to převádějí dál na sestřičky a sanitáře. Vzájemným předáváním si pozitivní energie a informací vytváříme atmosféru, díky které dobře fungují jednotlivá oddělení. Za to jsem moc rád.
Dnes je největší problém mít kvalitní sestry a pomocný personál a vytvořit prostředí přátelské pro práci a život. To musí být cítit při první návštěvě pracoviště, aby sem lidé nastupovali, chtěli na klinice pracovat, neodcházeli. Pak to cítí i pacient. Lidem musí na profesi záležet, musí chtít dělat svou práci kvalitně. Novým sestřičkám, které nastupují, říkám: ‚Každý dělá chyby, ale je nutné si uvědomovat odpovědnost, kterou jako zdravotníci máme, a případné důsledky z našich chyb.‘ Ovlivňujeme spoustu zásadních věcí.
Pracuji tady krátce a mám výhodu, že jsem převzal tým lidí, kteří mají svou práci rádi, pracují dobře a jsou za práci vděční. Mně se s nimi taky dobře pracuje, cítím se tu fajn. Za to vděčím své předchůdkyni a snažím se pokračovat v jejích stopách.
Poděkování potěší a dodává nám energii
Často slyším i odezvu pacientů. Zastavují mě na chodbách a děkují za péči. Uvědomují si, jak se jim sestřičky věnují, a to je nejlepší odměna. Samozřejmě nevděk, stížnosti na dlouhé čekání při kontrolách slýchám taky. Jsou věci, které je těžké ovlivnit. Nedostatek personálu, spousta pacientů, přesčasy. Pak se jen těžko udržuje úsměv na tváři. Snadno se komentuje, ale míň se hledá příčina, proč to tak je. Že za to zdravotnický personál nemůže.
Mám jasnou vizi do budoucna
Jsem tady necelý rok, ale mám úplně jasnou představu, co bych chtěl v životě vyzkoušet, čeho dosáhnout. Ale co bude dál, to jsou taková moje tajemství a přání a ta nemůžu prozradit. Kam mě osud a lidé zavedou, je věc jiná. Cestu mám, tak uvidíme.“