„Po řadě velmi bolestivých operací břicha se mi vždy zcela nečekaně vytvořil ileus (neprůchodnost střev). V souvislosti s touto diagnózou mám nyní dvě píštěle, z nichž jedna slouží jako stomie (vývod z tenkého střeva). Protože nemohu přijímat tuhou stravu, mám zavedenu kanylu, díky níž dostávám parenterální výživu, ale lékaři mi dovolili kapučíno. Když vařím rodině, naučila jsem se ochutnávat jídlo bez polykání. Alespoň malý požitek nebo spíše malé potěšení z jídla mi tedy zůstalo,“ směje se statečně Olga GREDECKÁ. Žena, která za sebou má dvě klinické smrti, řadu závažných operací a mnoho bolesti, kterou prožívala na JIPce, kde byla hospitalizována několik měsíců. Přesto chce žít, líbit se a pomáhat dalším ženám stomičkám se zvyšováním vlastního sebevědomí.
Pouhé čtyři dny po porodu první klinická smrt
Moje potíže začaly už v dětství, kdy se mi po operaci slepého střeva vytvořily v břiše srůsty. To jsem však vůbec netušila. Vystudovala jsem, začala učit cizí jazyky na základní škole. Pak jsem ve 28 letech otěhotněla a při porodu se naplno projevila moje diagnóza – nadměrná tvorba srůstů. Porod proběhl císařským řezem a do 24 hodin jsem měla první ileus. Než to lékaři zjistili, střevo prasklo a celý jeho obsah se mi vylil do břišní dutiny. V septickém stavu, s otravou krve jsem byla převezena na RES. Prodělala jsem první klinickou smrt. Úplně jsem zapomněla na těhotenství, na porod, teprve když jsem se „vrátila“, uvědomila jsem si, že mám dceru a vzpomněla si na řadu dalších událostí. Dceři byly čtyři dny, ležela na novorozeneckém pokoji…
Břišní příhoda odstartovala lavinu
Zauzlení střev se začalo pravidelně opakovat. Po pěti letech, po dvou, po půl roce… Prodělala jsem celkem pět operací a nikdy nevěděla, kdy se ataka bude opakovat. Zrádnost tohoto onemocnění je v rychlosti nástupu. Z plného zdraví dostanete náhle silné křeče, bolesti břicha a do 24 hodin je zcela nezbytná operace, jinak praskne střevo a můžete zemřít. Nikam jsme nemohli jezdit. Žila jsem v neustálém strachu. Pan profesor Zdeněk Krška z I. chirurgické kliniky VFN v Praze, který se mě ujal a stanovil diagnózu mi řekl, že má pouze tři podobné pacienty a já „kopu první ligu“. Neexistuje léčba, neexistuje prevence. Po každé akutní intervenci v dutině břišní se vytvoří nové srůsty.
Pan profesor Krška a jeho „harmonika“ mě na 12 let ochránili
S argumentem, že jsem příliš mladá na to, abych byla v neustálém stresu, ohrožení života a bez možnosti žít běžným životem, mi pan profesor provedl zákrok zvaný Nobleho metoda řasení střev. V kombinaci s přísnou dietou, bez ovoce, vlákniny, zrníček… jsem s mojí „harmonikou: vydržela bez ataku celých 12 let!
Přidala se celiakie a boj vlastního těla
Střevo bylo už unavené a před třemi lety mi navíc diagnostikovali celiakii. Tím se mi začala ztenčovat sliznice tenkého střeva. Když jsem vloni dostala opět ileus, nepodařilo se už operované střevo zanořit do břišní dutiny a začalo mi masivně krvácet. Následoval boj o život. Dostala jsem osm transfuzí krve. Po několika dnech na JIPu se objevila autoimunitní reakce organismu na podanou transfuzi. Celá jsem zežloutla a tělo začalo likvidovat své vlastní červené krvinky. Následovala další klinická smrt…
Celá nějak křehnu
Komplikace za komplikací. Organismus se už brání všem zásahům. Střeva se mi ztenčují, praskají, krvácejí. Není to nejhorší diagnóza, ale prekanceróza ano… Boj vlastního těla je velmi urputný. Při pokusu o zanoření stomie letos v zimě se střevo potrhalo na čtyřech místech. Objevily se píštěle a veliké díry do břicha. Nebyla jiná šance než čekat, jak se organismus zachová.
Převazy v narkóze nebo ve velkých bolestech
Absolvovala jsem měsíc a půl na JIPce, 11 narkóz kvůli převazům dvou otevřených ran v oblasti břicha. Zároveň jsem měla čtyři drobné perforace ve střevě, které se nedařilo lokalizovat. Pumpami mi odsávali obsah střev a nikdo nedokázal říct, jak se bude situace vyvíjet. Pak už jsem musela mít převazy jen v lokálním umrtvení, protože narkóz bylo pro organismus moc. I přes podávaná analgetika byla bolest při převazech téměř nesnesitelná, vlastně se nedá ani popsat…
Stal se zázrak
Po necelých dvou měsících se jedna píštěl vynořila na povrch. Byla první v pořadí a začal z ní samovolně vytékat obsah břišní dutiny. Vlastně taková přirozená stomie. Sestřičky mi na ni nasadily stomické pomůcky, vyléčily mi okolní kůži. Jsou to mí andělé. Přes všechnu bolest a zoufalství mi vždycky rozzářily den: Veronika Toningerová, Anička Froňková, Danča Fišerová a Táňa Sladovník. Tolik jsme se zasmály, tolik energie mi dodaly a dodávají. I když mám pravidelné kontroly jednou měsíčně, chodím si k nim „dobít baterky“ daleko častěji.
Manžela by chtěli jako stomického bratra
Pro celou naši rodinu to byla velká zkouška. Dcera studuje ve Vídni a nyní se velmi často vrací domů, aby mi byla nablízku. Manžel, který pracuje v Německu, uvažuje o návratu a vzal péči o mě velice zodpovědně. Šel k mým sestřičkám na dvoudenní kurz, naučil se o mě pečovat, vyměňovat a ošetřovat mi pomůcky, píchá mi injekce na ředění krve přesto, že jehly nenávidí. V nemocnici se do něj zamilovali a zaměstnali by ho okamžitě jako stomického bratra J.
Co bude dál? Chci žít, pracovat a být stále ženou
Ač jsme žili řadu let v Německu, za zdravotní péčí jsem se vrátila do Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Znají můj příběh, historii, věřím jim. Nyní jsem v péči pana doktorka Pavla Trachty na metabolické jednotce 3. interní kliniky. Jsem tam doma. Vzhledem k mému zdraví a stavu střeva, nebude možné zanoření, mám tedy vývod napořád. Parenterální výživa mi dodala energii, přibrala jsem 14 kilogramů, zlepšila se mi pleť, vlasy, mám energii. Vše se v lepší obrací. I díky tomu, že mě neskutečně podrželi v zaměstnání. Kolegyně a nadřízení mi drží místo, podporují mě. Dodávají mi sílu bojovat, naději. A to bych chtěla předávat dál: naději. Sama jsem se s novou životní situací musela vyrovnat, zvládnout svá omezení, nepohodlí, naučit se žít se stomií. V Česku se lidé uzavírají do sebe, nechtějí se svěřit s vlastním trápením. V zahraničí se o podobných diagnózách hovoří otevřeně. Ráda bych to změnila…