„Šla jsem na operaci z důvodu divertikulózy a dvou polypů na tlustém střevě. Divertikulózu mám léta, 15–20 let jsem pravidelně sledovaná, chodila jsem na kolonoskopii, ale polypy byly rizikové, proto se lékaři rozhodli je odstranit a histologicky vyšetřit,“ poměrně všedně začaly obtíže, které Dagmar MAYROVOU dovedly až k celkové sepsi, mimotělnímu oběhu a čtyřem operacím.
Operace proběhla na 1. chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze bez problémů, ale po pár dnech došlo ke komplikaci. Dvakrát jsem musela podstoupit revizi břicha. Můj stav se zhoršoval, dostala jsem celkovou sepsi a skončila jsem s mimotělním oběhem na KARIMU. Po týdnu mě převezli na JIP 1. chirurgické kliniky. Operovali mě v červnu loňského roku a domů jsem se vrátila koncem srpna téhož roku.
Stomii jsem říkala Lojzík. Zlobil mě hodně
Při revizích dutiny břišní a záchraně mého života, museli chirurgové přistoupit k vyšití stomie. Po celou dobu hospitalizace mě provázely komplikace. Nejenom, že se mi nehojila operační rána, ale dostala jsem trombózu končetiny a současně plicní embolii. Abych byla dobře vyživována a operační rána se lépe hojila, byla mi podávána umělá výživa. Na tzv. podtlakové terapii jsem byla něco přes měsíc. Měla jsem ránu, kterou nebylo možné úplně zavřít.
Když se blížilo datum propuštění, chirurgové se rozhodli ve spolupráci se stomickými sestrami, ránu dohojit spontánně za pomoci vlhkého hojení ran, šicí materiál jsem totiž nepřijímala a sešití rány by mohlo přinést další komplikace a prodloužení pobytu v nemocnici. Touha po domově byla obrovská, proto jsem se naučila pečovat sama o vývod i ránu dle instrukcí stomických sester a dopomoc agentury domácí péče jsem nepotřebovala. Hojení rány trvalo tři čtvrtě roku, tedy do března 2019. Stomii jsem dala jméno Lojzík, ten se mě pěkně nazlobil…Nejvíc mi pomohly stomické sestry 1.chirurgické kliniky: Veronika Toningerová, Tetyana Sladovník, Anna Froňková, Daniela Fišerová svým lidským přístupem, pohodou a tím, jak mi dokázaly dodat naději, energii. Jsem profesí zdravotní sestra, o to to bylo jednodušší, ale ta duševní opora stomických sester, to pochopení, rady, to nic nenahradí.
Toto období jsem si definovala jako přežívání
Rodina mě neskutečně podržela. Mám skvělého manžela, ten mi pomáhal, všechno zařídil, nevadila mu moje stomie a komplikace s ní spojené. Všechno respektoval. Je to velký limit v běžném životě, to mi každý, kdo s ní má zkušenost, potvrdí. Bylo mi smutno, takové přežívání…
Navíc se mi udělala kýla a začalo mi neskutečně růst břicho. Celkově se tělo začalo bránit léčbě. Takže, přesto, že polypy nebyly zhoubné, začala jsem nesnášet stomické pomůcky, kůže okolo rány se mi zanítila, měla jsem alergické reakce. Rána mokvala, podebírala se, měla jsem velké bolesti. Horší bylo, že po CT břicha lékaři konstatovali, že takto to nepůjde, že nemohu s kýlou dál žít. Do kýlního vaku mi totiž pronikla část žaludku a jater – byla nutná další operace. V pořadí už čtvrtá.
Lékaři mě dali do latě, ale…
Přešla jsem do péče internistky MUDr. Evy Meisnerové ze IV. Interní kliniky VFN v Praze, ta mě začala připravovat na operaci: výživy, vitaminy, minerály, aby tělo mělo stavební látky a energii na operační výkon. Zavodňování, dýchací cvičení – jsem silná kuřačka a v období mezi operacemi jsem stresem ještě zvýšila dávky nikotinu do těla. To přiznávám. Byla jsem vynervovaná, jak všechno dopadne, celý proces trval dlouho a vlastně se můj stav neustále zhoršoval.
Termín operace se posouval a posouval – až jsem se na sál konečně dostala 20. září 2019. Vlastně víc, než rok od první operace jsem se opět vrátila na místo činu. Primář doc. MUDr. David Hoskovec Ph.D. a MUDr. Petr Dytrych mi Lojzíka zanořili, orgány vrátili na místa, kam patří. Prostě mě dali do latě.
Ovšem to bych nebyla já, abych měla něco jednoduchého. Pár hodin po operaci jsem zase skončila na resuscitační jednotce, neboť jsem výkon neudýchala. Několik dní jsem byla zaintubovaná. Zažila jsem opět přesuny z kliniky na kliniku, ale naštěstí pro mě happyend.
Hlavně to nevzdat, jsme tady jen na chvíli
Jsem doma a pomalu se dávám dohromady. Už je dobře. Vím, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, kteří se snaží pomoci. Doma i tady, na chirurgii. Úžasní lidé, kteří o nás obětavě pečují. Na tyto situace se nedá připravit ani jim předejít. Žila jsem zdravě, pečovala o sebe. S kýlou jsem se smířila, nakoupila si XXXL oblečení, ale pak můj stav byl životu nebezpečný. To, že jsem musela prodělat tolik operací, byla opakovaně v umělém spánku, za to nikdo nemůže. Jsem šťastná za život, jaký je, za lásku, přátelství a rodinu. Tak bychom to měli cítit všichni, i s bolestmi a strachy.
