VFN

Žijeme, jak jen to jde. S jistotou VFN v zádech jsme klidnější

Žijeme, jak jen to jde. S jistotou VFN v zádech jsme klidnější

Tolik bolesti na jeden život, to se až nechce věřit, že je to možné, komentuje příběh svého partnera Antonína STRÁNSKÉHO paní Marie Matoušková.

Všechno se vlastně spustilo před čtyřiadvaceti lety, v roce 1994, kdy měl můj muž těžký pracovní úraz. Museli mu operovat pánev a břicho. Pak následoval zhoubný nádor v ledvině, kterou bylo třeba odstranit, laparoskopická operace žlučníku, manželovi prasklo střevo…

Ležel v nemocnici v Děčíně, už nevěděli, co s ním, jeho stav se neustále zhoršoval. Přeložili ho do Ústí nad Labem, několikrát mu museli břicho revidovat, odsávat hnis, dvakrát zkracovali střevo, které se stále zhoršovalo. Ve chvíli, kdy byl stabilizovaný, ho převezli do nemocnice v České Lípě. Byl statečný, ale postupně jsme ztráceli naději. Léčba byla nekonečná a hlavně nikam nevedla. Vlastně jsme se posunovali od jedné operace ke druhé a manžel se ze zdravého muže v nejlepších letech stal chronickým pacientem se stomií bez naděje v uzdravení.

Naděje v podobě převozu do VFN

Naděje svitla až poté, co se manžel dostal na IV. interní kliniku VFN, kam ho nechal převézt pan primář Bárta z České Lípy k paní doktorce Meisnerové. Konečně se začal lepšit. Lidský přístup, který na celém oddělení panuje, pomáhal s léčbou i s celým trápením. Zde mu ještě zavedli katetr pro umělou výživu. A asi po dvou měsících jsem měla přijet na týdenní kurz.

Po týdenním kurzu šel manžel do domácího ošetřování

Největší šok jsem zažila, když mi řekli, že ho propustí domů. Jak se o něj postarám? Sestřičky i lékaři mě nechávali už dřív, abych asistovala při převazech, dívala se na ošetřování rány, připojování a odpojování vaků s umělou výživou. Ovšem pak jsem nastoupila do týdenního kurzu, kde jsem si pod dohledem sestřiček mohla vše vyzkoušet s tím, že bude pro manžela nadále nejlepší domácí prostředí. Ano, v kurzu v nemocnici jsem všechno zvládla, ale stejně. Obava, že nebudu mít za zády sestřičky, byla veliká. Věděla jsem, že mohu kdykoli zavolat, poradit se, to byla jistota. Snažila jsme se to nezneužívat, ale byl to fajn pocit. Tak jsme zvládli dva roky léčbu doma. Podávala jsem umělou výživu, ošetřovala stomii…

Naše dvouleté intervaly

Po dvou letech byla nutná další operace, tentokrát v IKEMu v Praze, ale na doléčení jsme se vrátili „domů“ do VFN k paní doktorce Meisnerové. Jsou jako naše druhá rodina. Vím, že můžu kdykoli zavolat, na JIP, paní doktorce, poradit se. Nechci je obtěžovat, vím, kolik mají práce s dalšími pacienty, ale ony se naopak zlobí, když se neozvu.

Trápení bylo dost, ale z nejhoršího jsme venku

Samozřejmě začátky domácí péče nebyly nijak růžové. Stomii jsem musela mužovi i třikrát denně předělávat, ošetřování živého masa kolem rány pro mě bylo nejhorší. Radši bych tu bolest snášela, než mu sahat do rány. Ale všechno jsme zvládli, dokonce dostáváme od paní doktorky a sestřiček pravidelně pochvaly za to, že muž neměl žádnou sepsi. I Toník mi moc pomáhal. Hodně věděl z nemocnice, protože si všímal, jak ho sestřičky ošetřují. Měl zavedený žilní katetr, takže jsem vlastně jen aplikovala vaky s výživou a léky a pomáhala s hygienou. Jsem už téměř profesionální sestřička. Vlastně jsem se za ta léta rekvalifikovala.

Dnes je manželovi sedmdesát, jsme spolu doma a může se dokonce občas věnovat i některým koníčkům, které má rád. Rozumí motorům, a tak občas poladí kamarádům auta a vnukům kola dětské čtyřkolky. Spolu udržujeme moji květinovou zahrádku, pěstujeme trochu zeleniny a zastáváme různé drobné opravy, co jsou potřeba v domě, jezdíme na výlety, prostě se snažíme žít, jak nám to zdraví povolí. Se zázemím Všeobecné fakultní nemocnice, sestřičkami a lékaři se nám to po letech konečně docela daří.