VFN

Jsem vděčná, že můžu dělat obyčejné věci

Jsem vděčná, že můžu dělat obyčejné věci: ráno vstát a vypravit děti, jít se psem na procházku, povídat si blízkými. Může to znít jako banalita

Poté, co Gabriela SOCHORCOVÁ strávila více než dva týdny v umělém spánku, přežila celkovou sepsi organismu, selhání životně důležitých orgánů a zapomněla několik týdnů z vlastního života, může považovat za banalitu cokoliv.

Asi 17 let trpím ulcerozní kolitidou (chronické onemocnění střevní sliznice). Jsem takový věrný člen osazenstva Všeobecné fakultní nemocnice, prostě ve stavu pacientů. Několikrát jsem byla krátkodobě hospitalizovaná a celkově jsem byla poměrně stabilizovaná. Tak bych se charakterizovala do začátku roku 2017. Tehdy se můj stav dost zhoršil a po řadě vyšetření a konzilií jsem dostala biologickou léčbu. Zabrala okamžitě na mé původní problémy, ale necítila jsem se dobře. Bolely mě klouby, měla jsem měsíc zvýšenou teplotu, zimnici. Nikdo mi nedokázal říct, co mi je. Záněty očí, zubů? Přitom krevní testy byly naprosto v pořádku. Připadala jsem si jako hypochondr. Dostala jsem běžná antibiotika. Po týdnu, kdy mi neklesala teplota mě napadlo, jestli neexistuje souvislost mezi biologickou léčbou a mými problémy.

Všechno nabralo rychlý a dramatický spád

Dojela jsem na svou „rodnou“ IV. internu – na Gastroenteorologickou kliniku Všeobecné fakultní nemocnice a začaly se dít věci. Za týden jsem zkolabovala. Od té doby mám všechno jako v mlze. Teplota stoupala, nemohla jsem dýchat, rozjela se celková sepse organismu, selhávání jater, ledvin… Převezli mě nejprve na JIP, pak na ARO. Tam mi řekli, že mě na pár dní uvedou do umělého spánku, a pak už nevím.  Poslední vzpomínka je zavádění katetru… Pro rodinu to byl šok. Synovi (15), dceři (11) a mým rodičům se zastavil život. Jsem samoživitelka a nikdo nevěděl, jestli přežiju. Syn dělal přijímačky na střední školu a umírala mu máma. Co víc říct.

Bylo to padesát na padesát: pomohlo nasazení lékařů a víra rodiny

Po řadě testů a neúspěšných nasazení různých kombinací antibiotik se zjistilo, že jsem měla v těle bakterii tuberkulózy, se kterou se s ohledem na biologickou léčbu nebylo schopné poprat. Bojovali jsme všichni. Chtěla bych zdůraznit lidský přístup lékařů a sester na KARIMu. Dětem a mým rodičům vysvětlovali, co se se mnou děje, pomáhali jim. Rodina věděla, že je to padesát na padesát, nic jim neskrývali. Umřu nebo to dám. Moje ošetřující lékařka, MUDr. Rusínová, bojovala: „Je jí 46 let, to prostě nevzdáme.“ V tom lidi z KARIMu žijí denně. Mají můj obrovský obdiv, dodatečně. Zkoušeli všechno možné, znovu zkoumali příčiny, znovu hledali další možnosti. Kritické byly tři až čtyři dny – na ty mí rodiče nikdy nezapomenou.

Probuzení po těžkých opiátech nejde pobrat

Vůbec jsem nechápala, co se stalo. Vize, halucinace, sny. Co bylo skutečné a co jen vize? Chybí mi vzpomínky. Potřebovala bych si srovnat, co jsou výplody mé „zdrogované“ fantazie a co skutečnost. Rodina mi říká: „Buď ráda, že je to za námi.“ Ale já chci vědět, co se dělo v týdnech, kdy jsem byla mimo vědomí. Potřebuju si poskládat střípky do vzpomínek, složit mozaiku těch dní. Pochopit to. Navštěvovala jsem psychoterapeuta, protože složit tělo jde asi nakonec líp než duši.

Hýbala jsem jen hlavou

Po probuzení jsem na KARIMu hýbala jenom hlavou. Ve svém stavu jsem prodělala neuropatii kriticky nemocných, takže jsem byla zcela bezvládná a tudíž nesoběstačná. Měla jsem tracheostomii, nemohla mluvit. Vidíte lidi, kteří se nad vámi sklánějí, a nemůžete nic. Poměrně brzy začala přísná rehabilitace. Dvakrát denně cvičení, zvednout ruku, udržet skleničku. Nenáviděla jsem to – sebemenší pohyb vyžadoval mé nadlidské úsilí, po kterém následovalo vyčerpání, usínání.

Bilance:

Dva týdny v umělém spánku, celkem dva měsíce na KARIMu, odtud pak na plicní v Krči, kde jsem strávila dalších 7 týdnů na oddělení s lidmi s tuberkulózou. Vážila jsem 43 kg. Následovalo dalších 7 měsíců domácí léčby. Co s tělem udělá trojkombinace tuberkulotik, si asi každý dovede představit.

Rodina byla nadšená a já měla strach

Chvíle, kdy se vám vrátí tělo, bytost, ale vy nemůžete nic dělat, je nesdělitelná. Strach ze všeho, co se s vámi děje. Okolí bylo natěšené, že se to povedlo. Žiješ. Ano, ale co jsem prožila? Každý si myslí, že nejdůležitější je přežít, ale to je omyl. Hrozná je závislost, neschopnost se o sebe postarat. A nechápat to jedno „proč“.

Rok 2018 byl nový start do života

Prohlásila jsem sebe sama za normální. Znovu jsem se naučila chodit. Začala jsem běhat. Fyzicky jsem se vrátila daleko dřív.  Zázrak. Závěr zněl: biologická léčba mi zničila imunitu a bakterie měla volné pole působnosti. Možnosti léčby jsme vyčerpali. Někdy v budoucnu přijdu o střevo. Kdy, to je otázka. Zatím jsem bez léčby a snažím se, jak jen dokážu. Hodně. Protože být zdráv a schopen věnovat se obyčejným věcem není samozřejmost.