Archiv pro štítek: bolest

VFN

Život je krásný, máme ho na chvíli, tak se radujme. Přes všechny bolesti

„Šla jsem na operaci z důvodu divertikulózy a dvou polypů na tlustém střevě. Divertikulózu mám léta, 15–20 let jsem pravidelně sledovaná, chodila jsem na kolonoskopii, ale polypy byly rizikové, proto se lékaři rozhodli je odstranit a histologicky vyšetřit,“ poměrně všedně začaly obtíže, které Dagmar MAYROVOU dovedly až k celkové sepsi, mimotělnímu oběhu a čtyřem operacím.

Operace proběhla na 1. chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze bez problémů, ale po pár dnech došlo ke komplikaci. Dvakrát jsem musela podstoupit revizi břicha. Můj stav se zhoršoval, dostala jsem celkovou sepsi a skončila jsem s mimotělním oběhem na KARIMU. Po týdnu mě převezli na JIP 1. chirurgické kliniky. Operovali mě v červnu loňského roku a domů jsem se vrátila koncem srpna téhož roku.

Stomii jsem říkala Lojzík. Zlobil mě hodně

Při revizích dutiny břišní a záchraně mého života, museli chirurgové přistoupit k vyšití stomie. Po celou dobu hospitalizace mě provázely komplikace. Nejenom, že se mi nehojila operační rána, ale dostala jsem trombózu končetiny a současně plicní embolii. Abych byla dobře vyživována a operační rána se lépe hojila, byla mi podávána umělá výživa. Na tzv. podtlakové terapii jsem byla něco přes měsíc.  Měla jsem ránu, kterou nebylo možné úplně zavřít.

Když se blížilo datum propuštění, chirurgové se rozhodli ve spolupráci se stomickými sestrami, ránu dohojit spontánně za pomoci vlhkého hojení ran, šicí materiál jsem totiž nepřijímala a sešití rány by mohlo přinést další komplikace a prodloužení pobytu v nemocnici.  Touha po domově byla obrovská, proto jsem se naučila pečovat sama o vývod i ránu dle instrukcí stomických sester a dopomoc agentury domácí péče jsem nepotřebovala.  Hojení rány trvalo tři čtvrtě roku, tedy do března 2019. Stomii jsem dala jméno Lojzík, ten se mě pěkně nazlobil…Nejvíc mi pomohly stomické sestry 1.chirurgické kliniky: Veronika Toningerová, Tetyana Sladovník, Anna Froňková, Daniela Fišerová svým lidským přístupem, pohodou a tím, jak mi dokázaly dodat naději, energii. Jsem profesí zdravotní sestra, o to to bylo jednodušší, ale ta duševní opora stomických sester, to pochopení, rady, to nic nenahradí.

Toto období jsem si definovala jako přežívání

Rodina mě neskutečně podržela. Mám skvělého manžela, ten mi pomáhal, všechno zařídil, nevadila mu moje stomie a komplikace s ní spojené. Všechno respektoval. Je to velký limit v běžném životě, to mi každý, kdo s ní má zkušenost, potvrdí. Bylo mi smutno, takové přežívání…

Navíc se mi udělala kýla a začalo mi neskutečně růst břicho. Celkově se tělo začalo bránit léčbě. Takže, přesto, že polypy nebyly zhoubné, začala jsem nesnášet stomické pomůcky, kůže okolo rány se mi zanítila, měla jsem alergické reakce. Rána mokvala, podebírala se, měla jsem velké bolesti. Horší bylo, že po CT břicha lékaři konstatovali, že takto to nepůjde, že nemohu s kýlou dál žít. Do kýlního vaku mi totiž pronikla část žaludku a jater – byla nutná další operace. V pořadí už čtvrtá.

Lékaři mě dali do latě, ale…

Přešla jsem do péče internistky MUDr. Evy Meisnerové ze IV. Interní kliniky VFN v Praze, ta mě začala připravovat na operaci: výživy, vitaminy, minerály, aby tělo mělo stavební látky a energii na operační výkon. Zavodňování, dýchací cvičení – jsem silná kuřačka a v období mezi operacemi jsem stresem ještě zvýšila dávky nikotinu do těla. To přiznávám. Byla jsem vynervovaná, jak všechno dopadne, celý proces trval dlouho a vlastně se můj stav neustále zhoršoval.

Termín operace se posouval a posouval – až jsem se na sál konečně dostala 20. září 2019. Vlastně víc, než rok od první operace jsem se opět vrátila na místo činu.  Primář doc. MUDr. David Hoskovec Ph.D. a MUDr. Petr Dytrych mi Lojzíka zanořili, orgány vrátili na místa, kam patří. Prostě mě dali do latě.

Ovšem to bych nebyla já, abych měla něco jednoduchého. Pár hodin po operaci jsem zase skončila na resuscitační jednotce, neboť jsem výkon neudýchala. Několik dní jsem byla zaintubovaná. Zažila jsem opět přesuny z kliniky na kliniku, ale naštěstí pro mě happyend.

Hlavně to nevzdat, jsme tady jen na chvíli

Jsem doma a pomalu se dávám dohromady. Už je dobře. Vím, že mám kolem sebe lidi, kteří mě mají rádi, kteří se snaží pomoci. Doma i tady, na chirurgii. Úžasní lidé, kteří o nás obětavě pečují. Na tyto situace se nedá připravit ani jim předejít. Žila jsem zdravě, pečovala o sebe. S kýlou jsem se smířila, nakoupila si XXXL oblečení, ale pak můj stav byl životu nebezpečný. To, že jsem musela prodělat tolik operací, byla opakovaně v umělém spánku, za to nikdo nemůže. Jsem šťastná za život, jaký je, za lásku, přátelství a rodinu. Tak bychom to měli cítit všichni, i s bolestmi a strachy.

 

Tagged with: , , , ,
VFN

Jsem v polovině cesty a díky lidem kolem sebe se zase umím smát

„Když mi před dvěma lety oznámili krutý ortel: Rakovina prsu, nevěděla jsem, jestli je to vysvobození nebo konec. To, co jsem zažívala dva roky před stanovením diagnózy, bylo peklo,“ vysvětluje Alena ŠVECOVÁ.

 

Nejdřív mě začala bolet pravá tvář a zuby, potom se přidala pravá ruka. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. Došla jsem si k zubaři, zuby byly v pořádku. Asi nějaké ofouknutí… Během několika měsíců se přidala bolest zad, kyčle, na nohu jsem se téměř nepostavila. Trvalá bolest ve dne v noci. Praktická lékařka mě poslala na neurologii do krajské nemocnice. Pan doktor řekl, že mám nějaké zvláštní příznaky, udělal rentgen a sdělil mi, že mi nic není. Pravděpodobně si myslel, že jsem v přechodu trochu hysterická. Ani neskrýval smích.

 

Injekce a kapačky na bolest zabíraly maximálně dvě hodiny…
Bolesti se velikou rychlostí stupňovaly. Měla jsem léky na uklidnění a kapačky na bolest. Zabíraly asi tak dvě hodiny. Byly dny, kdy jsem nepohnula rukou, jindy nohou, o obličeji ani nemluvím. Nejvíce se však stupňovala bolest v noze, přestávala jsem s ní hýbat. Tak jsem vyhledala ortopeda, ten mě poslal na rentgen a řekl, že bude třeba výměna kyčelního kloubu. Na operaci si ale budu muset počkat rok z důvodu úhrady pojišťovnou. Následovala injekce, léky na bolest a kontrola za měsíc. Za měsíc jsem přijela o pět kilo lehčí a už s dvěma berlemi, téměř neschopná pohybu. Následoval rentgen, upřesnění podmínek operace, prášky na bolest. Pan doktor mi ukázal rentgen kyčle, když mi vysvětloval operaci. Víc než kyčelní kloub mně však připadalo, že ji mám jakoby „prožranou“. To prý nic není.

 

Nemohla jsem se umýt, sedět, ležet, zkrátka nic
Kromě neurologa, ortopeda jsem navštěvovala rehabilitace, léčitele, vlastně všechno, co šlo. Výsledek? Můj stav se rapidně zhoršoval. Bolesti ve dne v noci, nic na ně nezabíralo. Nemohla jsem bez pomoci už nic. Nemohla jsem se sama umýt, jít na záchod, obléci se, nic jsem neunesla, nemohla jsem ležet, sedět a už jsem téměř nemohla chodit. Pro ženskou, která byla poměrně aktivní, to bylo strašné i psychicky.

 

Díky přítelkyni syna se ledy pohnuly

Synové, kteří žijí se svými rodinami v Praze, se při svých příjezdech zlobili. Na mě, na lékaře… Nakonec vzali rentgeny a zprávy a odvezli je panu doc. MUDr. Bohumilu Soukupovi, CSc. Pan docent dohodl se syny termín prohlídky. A pak už to mělo rychlý spád. Při návštěvě nechal provést kontrolní rentgen, prohlédl mě a dohodli jsme se na dalším termínu prohlídky, až budou všechny výsledky. Byla středa. V neděli večer volal syn: „Mami, prosím tě zabal si věci a zítra musíš nastoupit do VFN na celkové vyšetření.“ V tu chvíli jsem začala v duchu skloňovat slovo rakovina. V nemocnici jsem se dostala (s přímluvou přítelkyně mého syna, za což jí budu do smrti vděčná) k panu prof. MUDr. Michalovi Vrablíkovi, Ph.D. Moje vyšetření trvala asi 6 dní a konečné resumé. Rakovina prsu s třiceti metastázemi a nehmatatelným nádorem v prsu. Musím upozornit, že na mamograf jsem chodila pravidelně každé dva roky, můj gynekolog celá léta tvrdí, že ta doba je dlouhá.

 

Paní profesorka Tesařová dodá důvěru, sílu do života a pozitivní energii
Přítelkyně mého syna mě doporučila k paní prof. MUDr. Petře Tesařové, CSc. na Onkologické klinice ve VFN. Srdečné díky. Paní profesorka právě uzavírala studii na cílenou léčbu, měla jsem štěstí, protože jsem se jí do této studie přesně hodila. Paní profesorka je člověk, který když k vám promluví, máte v ní naprostou důvěru. Má léčba se jmenuje cílená léčba spolu s hormonální a je na ní úžasné, že je šetrná, léčíte se doma a do nemocnice jezdíte pouze na jednodenní vyšetření a konzultace. Dnes už jedenkrát v měsíci. Všichni jsou zde milí a citliví. Vždy odcházíte s pozitivní energií. Paní profesorky si velice vážím a děkuji osudu, že jsem ji mohla poznat, i když za špatných okolností.

 

Největší lék? Lidé kolem mě
Ano přiznávám, že jsem do jídelníčku pravidelně zařadila červenou řepu, jahody, borůvky, fialovou mrkev a fialové brambory, z bylinek nejvíc heřmánek. Nikdy předtím jsem nejedla nijak extrémně špatně, řekla bych spíš naopak. Můj největší lék jsou lidé kolem mě. Moji úžasní synové se svými rodinami. Hned od začátku řekli, no dobře, tak se to bude léčit. Žádný pláč, žádné utěšování, ale absolvují se mnou všechna vyšetření a jsou velkou psychickou oporou. Zásobují mě samozřejmě borůvkami a ostatním ovocem, knihami a nějakým hadříkem na sebe, abych se cítila dobře. Vymýšlí zdravé večeře, když k nim jezdím den před kontrolou. Stojí při mně a dodávají ohromnou radost do života. Jako máma musím říct, že jsou moc silní, protože si myslím, že ani pro ně to zjištění nebylo lehké, ale přede mnou to nikdy neřekli. Jejich partnerky, moje malá vnučka a oni jsou vlastně pro mě taková sluníčka, která mi svítí na cestu a hřejí. Největší poděkování ale patří mému manželovi, který mě dokázal držet i ve chvílích, kdy vám není zcela tak dobře, kdy máte pocit, že vidíte rozkvetlý tulipán naposledy. Pak moje největší kamarádka Iva, přidala se k rodině a celou dobu mi dodávala optimismus a sílu. V neposlední řadě pan ředitel a mé kolegyně. Všem díky, už se zase umím smát.

 

Léčba je šetrná, přála bych ji všem ženám
Bolesti ustupovaly velice rychle, byla to šílená úleva. A pak krůček po krůčku. Odhození jedné berle, odhození druhé. Po roce jsem si dokonce mohla sednout do vany s teplou vodou. Nikdo si nedovede představit, co je to za přepych. Léčba, kterou podstupuji je velice šetrná, nemáte po ní nevolnosti, nejste nějak výrazně unavení a nepociťuji ani žádné vedlejší účinky. Chodím normálně do práce, mezi lidi a měsíc po měsíci se cítím lépe. Škoda, že je u nás tato léčba pouze ve stádiu studie, i když v Evropě je již dostupná. Doufám, že to pomůže, aby i ostatní ženy s diagnózou rakoviny prsu měly to štěstí v neštěstí a mohly podstoupit tuto léčbu. Vím, že jsem dneska tak v polovině cesty, ale pevně věřím, že ji šťastně překonám.

Tagged with: , , , ,