Archiv pro štítek: rakovina

VFN

Lékaři mi prý dávali jen 10% naději

„Mám invalidní důchod kvůli problémům s páteří, čtyři bypassy, stenty, sníženou průchodnost cév. Ale s dýcháním jsem neměl nikdy v životě potíže. Kouřil jsem padesát dva let, nekašlal jsem, chodil do schodů bez zadýchání. Přitom jsem měl zhoubné nádory na obou plicích,“ konstatuje František JANEČEK.

Na své obtíže jsem přišel úplnou náhodou, jak to tak bývá. Chystal jsem se na plánovanou operaci ucha s nezhoubným nádorem cholesteatomem. Ten mi utlačoval vnitřní ucho, bylo třeba ho odstranit chirurgicky. Při předoperačních vyšetřeních jsem absolvoval i rentgen plic. Nejdřív se na snímku objevila mlha, pak stíny. Tak jsem putoval na CT a tam už jsem se dozvěděl s jistotou, že na jedné plíci mám zhoubný nádor velký 2,6 mm a na druhé 5 mm. Totální šok. Přitom jsem byl v pravidelné péči plicních lékařů, protože mě poslední léta trápily časté záněty horních cest dýchacích, kašel, bronchitidy. A nikdy se na rentgenu nic neobjevilo. Až nyní.

Z diagnózy jsem se složil

Když mi na I. klinice tuberkulózy a respiračních nemocí VFN v Praze oznámili diagnózu, zhroutil jsem se. Snažil jsem se ovládat, ale v hlavě jsem měl pocit, že jsem mrtvý. Chtěl jsem slyšet další názor, viděl jsem sono, snímky z CT a jasně poznal ložiska. Musel jsem vyhledat psychiatrickou pomoc. Obrovský strach, bezmoc. Týden jsem čekal, jaký bude postup léčby. Paní doktorka mě chtěla začít léčit ozařováním. Pan primář Votruba mě vyšetřil, vysvětlil mi, že nevidí žádné metastázy, že mám v pořádku uzliny, proto navrhl operovat. Sešla se komise odborníků, hledali nejvhodnější řešení a postup léčby. Nakonec se rozhodli pro radikální řešení. Jak operovat obě plíce najednou? Pan primář prohlásil, že to je šance mi pomoci, že to je správné řešení. Věřil jsem mu. Šlo to. Lékaři jsou neskuteční frajeři, když se odhodlali k takovému zákroku, pomohli mi, zachránili mě, přestože jsem silný kuřák, nemocný člověk, zachránili mi život.

Šlo to ráz na ráz

Dvacátého devátého dubna letošního roku mě přijali na I. kliniku tuberkulózy a respiračních nemocí, druhý den jsem šel na sál. Pak nic nevím. Strávil jsem 20 dní v umělém spánku. Vzbudil jsem se až po přeložení na běžné oddělení. Tam jsem začal vnímat sestřičky, lékaře a každodenní život. Kolem osmi dní jsem strávil rehabilitací – postupně mě učili dýchat, chodit. Nejdřív jsem dýchal jen s dýchacím přístrojem, pak jsem ho postupně odkládal. Trénoval jsem s invalidním vozíkem pro pacienty. Tlačil jsem ho před sebou a tím jsem si se zátěží zlepšoval dýchání. Pomáhal mi zároveň s rovnováhou, po operaci se mi často točila hlava, cítil jsem slabost. To mi dělalo největší starosti. Jinak jsem neměl vůbec žádné bolesti. Postupně jsem zvyšoval dávky pohybu, jak jen jsem je udýchal.

Dvě operace zároveň jsou rarita

Nic mě nebolí, jen hůř dýchám, plíce mi chybí. Dřív jsem vyšel do třetího patra bez přestávky nebo s jedním zastavením, teď to tak rychle nejde, musím si dávat pauzy. Mám horší fyzičku. Když si lehnu na záda, cítím, jak mám rozestoupená žebra – už se mi nevrátila na své původní místo. Jsem po operaci necelý půlrok, vím, že se do formy dostanu postupně, jsem trpělivý. Možná mi dodnes trochu pomáhá, že jsme jako hasič a záchranář byl trénovaný a měl dobrou kondici. Sportoval jsem.

Kouřím pět cigaret denně…

Kouřit jsem začal už jako dítě. Postupně jsem se dostal na 30 cigaret denně. Nechci se omlouvat, ale stres v práci k tomu přispěl taky. Paní doktorka mi po onom osudovém vyšetření řekla: Kouříte? Tak jste si vykouřil rakovinu. Měla pravdu, ale to si málokdo připustí. Mám úplně zakázané kouření, to je jasné. Kupuju si náplasti, ale vůbec mi nepomáhají. Zkoušel jsem to poctivě, když chuť na cigaretu rostla, nalepil jsme si o náplast víc a předávkoval jsem se. Bylo mi hodně špatně. Tak jsem začal kouřit pět denně a to dodržuji…

 

Žiju a jsem moc vděčný

Chodím pravidelně na kontroly, dostávám léky na spaní a na uklidnění. Když jsem mezi lidmi, mezi sourozenci, na nemoc nemyslím, ale když jsem sám, neubráním se tomu. Obava ze smrti zůstává, je taková hmatatelnější než když o nemoci, kterou třeba v sobě máte, nevíte. Dnes nade mnou stále visí diagnóza. Ale nikdo, kdo by onemocněl podobnou nemocí jako já se nemusí bát bolesti. Tu opravdu necítím. Jen dýchání je horší. Občas se mi udělá v krku knedlík a nemohu polykat. Měl jsem strach, že to jsou metastázy. Objednal jsem se na gastroskopii, nic. Jsem čistý. Knedlík mám v krku pořád. Asi následek intubací při a po operaci.

Vím, že to není správné, že mi kouření přes mou zkušenost a obavy o život pořád chutná. Prostě mám své vzory v rodině. Kouřili oba rodiče, kouří všichni čtyři sourozenci. Je to naše celoživotní vášeň a závislost. Když přidáme stresy, neklidný život, není divu, že nemocí tolik přibývá. Třeba my starší budeme tím správným negativním příkladem, aby mladá generace vydržela žít zdravě a snažila se co nejvíc vyhýbat stresu a život si užívala. Kvalitně a ve zdraví.

 

Tagged with: , , , ,
VFN

Jsem v polovině cesty a díky lidem kolem sebe se zase umím smát

„Když mi před dvěma lety oznámili krutý ortel: Rakovina prsu, nevěděla jsem, jestli je to vysvobození nebo konec. To, co jsem zažívala dva roky před stanovením diagnózy, bylo peklo,“ vysvětluje Alena ŠVECOVÁ.

 

Nejdřív mě začala bolet pravá tvář a zuby, potom se přidala pravá ruka. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti. Došla jsem si k zubaři, zuby byly v pořádku. Asi nějaké ofouknutí… Během několika měsíců se přidala bolest zad, kyčle, na nohu jsem se téměř nepostavila. Trvalá bolest ve dne v noci. Praktická lékařka mě poslala na neurologii do krajské nemocnice. Pan doktor řekl, že mám nějaké zvláštní příznaky, udělal rentgen a sdělil mi, že mi nic není. Pravděpodobně si myslel, že jsem v přechodu trochu hysterická. Ani neskrýval smích.

 

Injekce a kapačky na bolest zabíraly maximálně dvě hodiny…
Bolesti se velikou rychlostí stupňovaly. Měla jsem léky na uklidnění a kapačky na bolest. Zabíraly asi tak dvě hodiny. Byly dny, kdy jsem nepohnula rukou, jindy nohou, o obličeji ani nemluvím. Nejvíce se však stupňovala bolest v noze, přestávala jsem s ní hýbat. Tak jsem vyhledala ortopeda, ten mě poslal na rentgen a řekl, že bude třeba výměna kyčelního kloubu. Na operaci si ale budu muset počkat rok z důvodu úhrady pojišťovnou. Následovala injekce, léky na bolest a kontrola za měsíc. Za měsíc jsem přijela o pět kilo lehčí a už s dvěma berlemi, téměř neschopná pohybu. Následoval rentgen, upřesnění podmínek operace, prášky na bolest. Pan doktor mi ukázal rentgen kyčle, když mi vysvětloval operaci. Víc než kyčelní kloub mně však připadalo, že ji mám jakoby „prožranou“. To prý nic není.

 

Nemohla jsem se umýt, sedět, ležet, zkrátka nic
Kromě neurologa, ortopeda jsem navštěvovala rehabilitace, léčitele, vlastně všechno, co šlo. Výsledek? Můj stav se rapidně zhoršoval. Bolesti ve dne v noci, nic na ně nezabíralo. Nemohla jsem bez pomoci už nic. Nemohla jsem se sama umýt, jít na záchod, obléci se, nic jsem neunesla, nemohla jsem ležet, sedět a už jsem téměř nemohla chodit. Pro ženskou, která byla poměrně aktivní, to bylo strašné i psychicky.

 

Díky přítelkyni syna se ledy pohnuly

Synové, kteří žijí se svými rodinami v Praze, se při svých příjezdech zlobili. Na mě, na lékaře… Nakonec vzali rentgeny a zprávy a odvezli je panu doc. MUDr. Bohumilu Soukupovi, CSc. Pan docent dohodl se syny termín prohlídky. A pak už to mělo rychlý spád. Při návštěvě nechal provést kontrolní rentgen, prohlédl mě a dohodli jsme se na dalším termínu prohlídky, až budou všechny výsledky. Byla středa. V neděli večer volal syn: „Mami, prosím tě zabal si věci a zítra musíš nastoupit do VFN na celkové vyšetření.“ V tu chvíli jsem začala v duchu skloňovat slovo rakovina. V nemocnici jsem se dostala (s přímluvou přítelkyně mého syna, za což jí budu do smrti vděčná) k panu prof. MUDr. Michalovi Vrablíkovi, Ph.D. Moje vyšetření trvala asi 6 dní a konečné resumé. Rakovina prsu s třiceti metastázemi a nehmatatelným nádorem v prsu. Musím upozornit, že na mamograf jsem chodila pravidelně každé dva roky, můj gynekolog celá léta tvrdí, že ta doba je dlouhá.

 

Paní profesorka Tesařová dodá důvěru, sílu do života a pozitivní energii
Přítelkyně mého syna mě doporučila k paní prof. MUDr. Petře Tesařové, CSc. na Onkologické klinice ve VFN. Srdečné díky. Paní profesorka právě uzavírala studii na cílenou léčbu, měla jsem štěstí, protože jsem se jí do této studie přesně hodila. Paní profesorka je člověk, který když k vám promluví, máte v ní naprostou důvěru. Má léčba se jmenuje cílená léčba spolu s hormonální a je na ní úžasné, že je šetrná, léčíte se doma a do nemocnice jezdíte pouze na jednodenní vyšetření a konzultace. Dnes už jedenkrát v měsíci. Všichni jsou zde milí a citliví. Vždy odcházíte s pozitivní energií. Paní profesorky si velice vážím a děkuji osudu, že jsem ji mohla poznat, i když za špatných okolností.

 

Největší lék? Lidé kolem mě
Ano přiznávám, že jsem do jídelníčku pravidelně zařadila červenou řepu, jahody, borůvky, fialovou mrkev a fialové brambory, z bylinek nejvíc heřmánek. Nikdy předtím jsem nejedla nijak extrémně špatně, řekla bych spíš naopak. Můj největší lék jsou lidé kolem mě. Moji úžasní synové se svými rodinami. Hned od začátku řekli, no dobře, tak se to bude léčit. Žádný pláč, žádné utěšování, ale absolvují se mnou všechna vyšetření a jsou velkou psychickou oporou. Zásobují mě samozřejmě borůvkami a ostatním ovocem, knihami a nějakým hadříkem na sebe, abych se cítila dobře. Vymýšlí zdravé večeře, když k nim jezdím den před kontrolou. Stojí při mně a dodávají ohromnou radost do života. Jako máma musím říct, že jsou moc silní, protože si myslím, že ani pro ně to zjištění nebylo lehké, ale přede mnou to nikdy neřekli. Jejich partnerky, moje malá vnučka a oni jsou vlastně pro mě taková sluníčka, která mi svítí na cestu a hřejí. Největší poděkování ale patří mému manželovi, který mě dokázal držet i ve chvílích, kdy vám není zcela tak dobře, kdy máte pocit, že vidíte rozkvetlý tulipán naposledy. Pak moje největší kamarádka Iva, přidala se k rodině a celou dobu mi dodávala optimismus a sílu. V neposlední řadě pan ředitel a mé kolegyně. Všem díky, už se zase umím smát.

 

Léčba je šetrná, přála bych ji všem ženám
Bolesti ustupovaly velice rychle, byla to šílená úleva. A pak krůček po krůčku. Odhození jedné berle, odhození druhé. Po roce jsem si dokonce mohla sednout do vany s teplou vodou. Nikdo si nedovede představit, co je to za přepych. Léčba, kterou podstupuji je velice šetrná, nemáte po ní nevolnosti, nejste nějak výrazně unavení a nepociťuji ani žádné vedlejší účinky. Chodím normálně do práce, mezi lidi a měsíc po měsíci se cítím lépe. Škoda, že je u nás tato léčba pouze ve stádiu studie, i když v Evropě je již dostupná. Doufám, že to pomůže, aby i ostatní ženy s diagnózou rakoviny prsu měly to štěstí v neštěstí a mohly podstoupit tuto léčbu. Vím, že jsem dneska tak v polovině cesty, ale pevně věřím, že ji šťastně překonám.

Tagged with: , , , ,