„Mám invalidní důchod kvůli problémům s páteří, čtyři bypassy, stenty, sníženou průchodnost cév. Ale s dýcháním jsem neměl nikdy v životě potíže. Kouřil jsem padesát dva let, nekašlal jsem, chodil do schodů bez zadýchání. Přitom jsem měl zhoubné nádory na obou plicích,“ konstatuje František JANEČEK.
Na své obtíže jsem přišel úplnou náhodou, jak to tak bývá. Chystal jsem se na plánovanou operaci ucha s nezhoubným nádorem cholesteatomem. Ten mi utlačoval vnitřní ucho, bylo třeba ho odstranit chirurgicky. Při předoperačních vyšetřeních jsem absolvoval i rentgen plic. Nejdřív se na snímku objevila mlha, pak stíny. Tak jsem putoval na CT a tam už jsem se dozvěděl s jistotou, že na jedné plíci mám zhoubný nádor velký 2,6 mm a na druhé 5 mm. Totální šok. Přitom jsem byl v pravidelné péči plicních lékařů, protože mě poslední léta trápily časté záněty horních cest dýchacích, kašel, bronchitidy. A nikdy se na rentgenu nic neobjevilo. Až nyní.
Z diagnózy jsem se složil
Když mi na I. klinice tuberkulózy a respiračních nemocí VFN v Praze oznámili diagnózu, zhroutil jsem se. Snažil jsem se ovládat, ale v hlavě jsem měl pocit, že jsem mrtvý. Chtěl jsem slyšet další názor, viděl jsem sono, snímky z CT a jasně poznal ložiska. Musel jsem vyhledat psychiatrickou pomoc. Obrovský strach, bezmoc. Týden jsem čekal, jaký bude postup léčby. Paní doktorka mě chtěla začít léčit ozařováním. Pan primář Votruba mě vyšetřil, vysvětlil mi, že nevidí žádné metastázy, že mám v pořádku uzliny, proto navrhl operovat. Sešla se komise odborníků, hledali nejvhodnější řešení a postup léčby. Nakonec se rozhodli pro radikální řešení. Jak operovat obě plíce najednou? Pan primář prohlásil, že to je šance mi pomoci, že to je správné řešení. Věřil jsem mu. Šlo to. Lékaři jsou neskuteční frajeři, když se odhodlali k takovému zákroku, pomohli mi, zachránili mě, přestože jsem silný kuřák, nemocný člověk, zachránili mi život.
Šlo to ráz na ráz
Dvacátého devátého dubna letošního roku mě přijali na I. kliniku tuberkulózy a respiračních nemocí, druhý den jsem šel na sál. Pak nic nevím. Strávil jsem 20 dní v umělém spánku. Vzbudil jsem se až po přeložení na běžné oddělení. Tam jsem začal vnímat sestřičky, lékaře a každodenní život. Kolem osmi dní jsem strávil rehabilitací – postupně mě učili dýchat, chodit. Nejdřív jsem dýchal jen s dýchacím přístrojem, pak jsem ho postupně odkládal. Trénoval jsem s invalidním vozíkem pro pacienty. Tlačil jsem ho před sebou a tím jsem si se zátěží zlepšoval dýchání. Pomáhal mi zároveň s rovnováhou, po operaci se mi často točila hlava, cítil jsem slabost. To mi dělalo největší starosti. Jinak jsem neměl vůbec žádné bolesti. Postupně jsem zvyšoval dávky pohybu, jak jen jsem je udýchal.
Dvě operace zároveň jsou rarita
Nic mě nebolí, jen hůř dýchám, plíce mi chybí. Dřív jsem vyšel do třetího patra bez přestávky nebo s jedním zastavením, teď to tak rychle nejde, musím si dávat pauzy. Mám horší fyzičku. Když si lehnu na záda, cítím, jak mám rozestoupená žebra – už se mi nevrátila na své původní místo. Jsem po operaci necelý půlrok, vím, že se do formy dostanu postupně, jsem trpělivý. Možná mi dodnes trochu pomáhá, že jsme jako hasič a záchranář byl trénovaný a měl dobrou kondici. Sportoval jsem.
Kouřím pět cigaret denně…
Kouřit jsem začal už jako dítě. Postupně jsem se dostal na 30 cigaret denně. Nechci se omlouvat, ale stres v práci k tomu přispěl taky. Paní doktorka mi po onom osudovém vyšetření řekla: Kouříte? Tak jste si vykouřil rakovinu. Měla pravdu, ale to si málokdo připustí. Mám úplně zakázané kouření, to je jasné. Kupuju si náplasti, ale vůbec mi nepomáhají. Zkoušel jsem to poctivě, když chuť na cigaretu rostla, nalepil jsme si o náplast víc a předávkoval jsem se. Bylo mi hodně špatně. Tak jsem začal kouřit pět denně a to dodržuji…
Žiju a jsem moc vděčný
Chodím pravidelně na kontroly, dostávám léky na spaní a na uklidnění. Když jsem mezi lidmi, mezi sourozenci, na nemoc nemyslím, ale když jsem sám, neubráním se tomu. Obava ze smrti zůstává, je taková hmatatelnější než když o nemoci, kterou třeba v sobě máte, nevíte. Dnes nade mnou stále visí diagnóza. Ale nikdo, kdo by onemocněl podobnou nemocí jako já se nemusí bát bolesti. Tu opravdu necítím. Jen dýchání je horší. Občas se mi udělá v krku knedlík a nemohu polykat. Měl jsem strach, že to jsou metastázy. Objednal jsem se na gastroskopii, nic. Jsem čistý. Knedlík mám v krku pořád. Asi následek intubací při a po operaci.
Vím, že to není správné, že mi kouření přes mou zkušenost a obavy o život pořád chutná. Prostě mám své vzory v rodině. Kouřili oba rodiče, kouří všichni čtyři sourozenci. Je to naše celoživotní vášeň a závislost. Když přidáme stresy, neklidný život, není divu, že nemocí tolik přibývá. Třeba my starší budeme tím správným negativním příkladem, aby mladá generace vydržela žít zdravě a snažila se co nejvíc vyhýbat stresu a život si užívala. Kvalitně a ve zdraví.