Hormony štěstí vyplavou vždycky a je to velká paráda!
„Porodnictví jako téma je neskutečně živelné, je to hodně o emocích. Při porodu jsou emoce velmi živé, otevřené, intenzivní…“ A se stejnými city a láskou popisují svou profesi porodní asistentky: Monika NECHYBOVÁ a Kristýna MATULOVÁ. Nevěřili byste, že jde o jejich první místo. Už skoro dvacet let…
Sem k Apolináři přišly obě hned po škole. Začalo to praxí během studia vyšší zdravotnické školy a láska vydržela dodnes. Dvacet let se věnují profesi porodních asistentek a vazba k ní je čím dál silnější. Baví je všechno, hlavně vztahy. Po chvíli rozhovoru jsem ztratila přehled, která vlastně mluví. Jedno tělo, jedna duše. Navzájem se doplňují, lidsky i profesně.
„Rodičky se na nás doslova navážou. Když se pak při porodu střídá směna, nesměle nás prosí, jestli s nimi nezůstaneme. Těch hodin, co jsme takhle zůstaly, to nespočítáme. Třeba klasická situace,“ vzpomíná Monika: „Věděla jsem, že paní neporodí v 7:10, kdy mi končila denní služba, ale až o půlnoci. A můj manžel říká: ‚Ty jako nepřijdeš dneska domů?‘ A já: ‚Ne, já jsem to té paní slíbila.‘ ‚A můžeš mi říct, proč?‘ To je otázka, na kterou není odpověď. Dodnes jí hlídám dítě. Holčičce je už 7 let a říká mi: ‚Moni, když máma není doma, vždycky mě hlídáš ty. Víš proč? Máma říkala, že jsi mě porodila.‘ A přitom na začátku to byla úplně cizí žena. Během 12 hodin se stala kamarádkou, kterou nemůžete opustit. To je příběh, co? Takových samozřejmě není mnoho, máte třeba dva, tři, pět za dvacet let. Ale jsou.“
Když se dobře hodí laso
Monika: „Poznáme, když bude komunikace dobře fungovat. Řeknete fór navíc, větu, a druhý chytí laso. My dvě jsme zrovna takové kecky… Když se rodička nechytí, poznám, že nepochodím. Někdy si chce žena prožít porod po svém. Je třeba naslouchat a dát prostor. Každý má právo, pokud to zdravotní stav dovolí, prožít příchod dítěte na svět tak, jak si přeje. Samozřejmě s ohledem na podmínky a zdraví obou. Ať je to jakkoli, na konci jsi máma. Hormony štěstí vyplavou. Je to zvláštní a nádherné, pokaždé zázrak.“
U Moniky impulz, Kristýna má zdravotnickou tradici
Monika nemá zdravotnické kořeny. Přišlo to impulzivně, náhodou – stačil inzerát na nástěnce v gymnáziu. „V rodině nemám žádnou tradici ani prvotní chtíč. Ale když porodíte jedno dítě, deset, pět set, zjistíte, že vás to baví pořád stejně.“ Kristýna má babičku, tetu i sestru zdravotními sestřičkami a k profesi dodává: „Když se sama stanete mámou, máte k téhle práci zase trochu jiný vztah.“
Porod bolí, ale když to jde, dokážeme ulevit
„Je pravda, že porod bolí, ale jak si to člověk v hlavě přebere, tak to má. Metod na ulehčení je spousta. Každá žena si zaslouží porod, jaký chce,“ shodují se obě. „Na začátku si s rodičkami popovídáme o tom, jakou mají představu, a když nám řeknou, že chtějí porodit bez ničeho, bez úlevy, jasně, zkusíme to. Ale v případě, že porod nepostupuje tak, jak by měl, doporučíme rodičce epidurál na zmírnění bolesti. . V té době už máme navázaný vztah a jde to řešit operativně. I o tom je porodnictví.“
Porodnice všude kolem, ale měnit nechci
Kristýna: „Na praxi jsem byla tady, pak jsem nastoupila jinam, protože u Apolináře zrovna nebylo místo. Naštěstí po dvou týdnech jsem se zeptala znova a vyšlo to.“ Monika: „Já jsem mohla dělat na Kladně. Nastoupila jsem a jeden doktor mi při první službě řekl: ‚Jste mladá holka a musíte poznat svět.‘ Vyděsilo mě to, do té doby jsem se byla v Praze maximálně podívat na orloj. Dal mi plánek a popsal cestu sem. Tak jsem šla. Mám porodnice všude okolo, ale klidně dojíždím tak daleko. Je to totiž srdeční záležitost, a když se vám tady narodí i vlastní děti…“
Kliniky nejsou vždycky rodina, jsme výjimka
Monika: „Mám tři syny a všechny jsem je porodila tady s profesorem Hájkem. Občas se musel převlékat z pyžama, ale vždycky přijel. Řekl, že když porodil jedno, tak porodí všechny moje děti. A nedal najevo, že je nevyspalý, že se mu to nehodí. Chválil mě, jak jsem báječná, i když jsem si občas zanadávala. To je to navíc. Bonus. Není vůbec pravidlem, že by kliniky byly jako rodina. Nechápu, čím to je, je nás tu třicet a všichni spolu držíme. Zavoláte o půlnoci, když je krize, nemoc a vždycky se najde někdo, kdo za vás vezme službu, pomůže.“
Když jsem to zažila na vlastní kůži, pochopila jsem, že nic nevím
Monika: „Prvorodička neví, do čeho jde. Sama jsem až s první pořádnou kontrakcí pochopila, že nevím vůbec nic. Od té doby se mi pomáhá rodičkám daleko líp. Každá žena, která má pochybnost, se uklidní, když slyší, že máte tři děti. To je můj bonus. Ženy moje návrhy přijímají úplně jinak.“ Kristýna: „Ani rodička nastavená na přirozený porod nedokáže žít s bolestí tři dny. Není prohra, když řekne, že už nemůže. Od toho jsme my, abychom ulevily, vysvětlily jí, že neselhala. Naopak, po hodině úlevy s epidurálem má ona sama pocit, že se vrátila z lázní. Je najednou jiná. Plná energie, chce tlačit, porodit. Člověk se nesmí stydět změnit názor.“
Alternativa bez zbytečného rizika
Monika: „Za těch dvacet let se hodně změnilo. Můžeme rodit alternativně, bez medikace, bez ničeho. Maminkám to umožníme, ale do určité míry. Když porod postupuje fyziologicky bez komplikací, mohou maminky rodit bez medikace. Na boku, na všech čtyřech, jak jim je příjemné. Na příjmu s nimi všechno proberete, ale situace se může změnit z minuty na minutu. Alternativa je super, ale když porod probíhá ukázkově. Nás tady baví jistota: ARO na dosah, neonatologie, šikovní doktoři, zázemí. Víte, že když se přestane dařit, porod nepostupuje, miminku se nedaří, je veliká návaznost, rychle se najde pomoc. Nikdy nejdete domů s černým svědomím, že jste něco zanedbala. Každý pomáhá každému.“
Porodní bába zvládne leccos a doktoři to vědí
Monika: „Máme jejich důvěru, to je skvělý pocit. Spoustu věcí můžeme dělat bez lékařů, ale vždycky má doktor poslední slovo.“ Kristýna: „Vědí, že se na nás mohou spolehnout, zvlášť ti mladí, začínající. Jsme jejich jistota.“
Rukama nám prošly stovky miminek
Kristýna: „Mému prvnímu dítku bude 17, takže už 17 let rodím děti. Myslím, že stovky. Nedokážu to sečíst.“ Monika: „Mladé holky strašně chtějí rodit a mají krásný pocit, když porodí miminko. A čím jste starší, tím víc zjišťujete, že nejtěžší na porodnickém oboru je dostat paní k porodu. Když vidíte hlavičku až na hrázi, je jasné, že jste vyhrála. Odměnou pak je, když vám rodička řekne: ‚Vy mě musíte držet za ruku.‘ Máte důvěru, která nikdy nekončí.“