VFN

Láska nejbližších, vstřícnost lékařů a sestřiček, vlídné slovo, empatie

Láska nejbližších, vstřícnost lékařů a sestřiček, vlídné slovo, empatie. To jsou vzpomínky, které si z našeho rodinného trápení odnáším a moc děkuji

 „Spadla jsem do všeho ze dne na den. Na konci října (2016) si manžel ošklivě zlomil nohu. Hned pod krčkem, tříštivá zlomenina stehenní kosti. Ležel v nemocnici, podrobil se složité operaci. Aktivní sportovec, špatně to snášel, samozřejmě. A do týdne jsem začala mít problémy já. Možná to bylo i stresem. Prostě se nám to sešlo najednou, jsme spolu 41 let, spojené nádoby,“ vzpomíná na krušné životní období Eva MNAHONČÁKOVÁ.

„Plnilo se mi břicho, měla jsem problémy se zažíváním, bolesti, nafouklá jako balon. Dcery mě přemlouvaly, ať jdu k doktorovi. Zkusila jsem to na pohotovosti (byly svátky), pak i u praktického lékaře. Řekli mi, že jde o dietní chybu nebo střevní chřipku. Třikrát za sebou. Teprve při čtvrté návštěvě mi byl proveden ultrazvuk a byla jsem krátce hospitalizována v nemocnici.

Dcery to vzaly do svých rukou

Čas běžel. Žijeme s mužem v Karlových Varech, obě dcery jsou v Praze. Po neúspěšných návštěvách zdravotnických zařízení ve Varech a nejistých výsledcích to dcery vzaly do vlastních rukou. Zajistily mé přijetí na Karlovo náměstí. Nastoupila jsem na IV. interní kliniku VFN 30. listopadu a od prvního dne začal kolotoč vyšetření. Tušili zřejmě hned, že by to mohlo být něco vážnějšího, takže vše klapalo jako hodinky. Jedno vyšetření za druhým, milý vstřícný přístup. Už 1. prosince mi na gynekologickém vyšetření diagnostikovali nádorové onemocnění vejcovodu. V tu chvíli to byla vlastně úleva, že něco našli, že už se ví, co mi je. Moje maminka měla nádor v prsu, takže jsem tuto hrozbu rozhodně nepodceňovala a na radu lékařů chodila na preventivní prohlídky často. Na poslední preventivní kontrole u gynekologa jsem byla půl roku předtím, než to všechno začalo. Tehdy jsem byla ještě úplně v pořádku. 27 let jsem nemarodila. Jen běžné nemoci, nic vážného. Najednou jsem odešla z pracoviště a už se zpět nevrátila.

Rodina na cestách a na mobilu

Několik dní po zjištění nálezu mě pustili domů. Abych to měla blízko, bydlela jsem u dcery v Praze. Ještě před Vánoci jsem totiž nastoupila na chemoterapii, kam mě vozily moje holky. Díky nim jsem měla úžasné zázemí. Ony to rozhodně neměly snadné, vozily mě, zároveň jezdily za tátou do Karlových Varů. Ten po další operaci, kdy mu odstraňovali zpevňovací materiál, dostal zlatého stafylokoka. Ani tím to neskončilo, nastaly další a další problémy s hojením a další infekce. Do dneška se pohybuje pomocí chodítka nebo francouzských holí. Operací absolvoval přibližně dvacet, z toho pět většího rozsahu. Ještě, že jsou mobily, jinak bychom byli vlastně půl roku naprosto odříznutí jeden od druhého.

Nejhorší část je neznámo a bezmoc: Co vám je a jak se to bude řešit

Věděla jsem hned, že něco není dobře, ale co? To bylo nejhorší období. Bezmoc. Pak hned doba, než zahájíte léčbu. Já jsem ji naštěstí měla ultrakrátkou, jenom deset dní. Ale udělala jsem taky chybu: otevřela internet. Našla jsem jenom samou hrůzu, scestné informace, v bulváru se rakovina rovná  smrti. Nikde zmínka o naději. Špatně se hledá, kdo se zachránil, co nebo kdo pomáhá. Díky přístupu doktorů jsem naštěstí strach rychle překonala. Od prvního dne přijetí na Karlově náměstí se ke mně každý choval slušně. Moc si cením jejich práce. Člověk vidí to úsilí, snahu, lidskost, přitom služby trvají i šestnáct hodin. Vždycky úsměv a vstřícný přístup.

Chemoterapie, operace, chemoterapie

Absolvovala jsem tři cykly chemoterapie, operaci, pak další tři cykly chemoterapie. Rok jsem chodila na biologickou léčbu, skončila jsem letos v dubnu. Teď chodím na pravidelné prohlídky, koncem října mě čeká další. Měla jsem trochu problémy, prodělala trombózu, ředila si krev, po operaci jsem začala krvácet do břicha, mám pooperační kýlu. Brzy absolvuji její plastiku. Ale celkově jsem vše snášela skoro nadstandardně, hlavně díky přístupu lékařů, sestřiček, podpoře dcer a nejbližších přátel. Už se nějak sbíráme, manžel taky, věřím, že nejhorší máme za sebou.

Jsou i vtipné a naprosto nedůležité momenty: třeba paruka

Při chemoterapii přijdete o vlasy, to ví každý. Hned jsme s holkama jely kupovat paruku. Nakonec jsem ji vůbec nenosila, místo ní jsem si koupila čepice. Nikdy dřív jsem, ani v největší zimě, čepice nenosila. Časem si začnete říkat, jak hrozně nedůležitý to je.  Já jsem před nemocí chodila ke kadeřníkovi každých šest týdnů a pravidelně si barvila vlasy. Tehdy jsem se bavila s kamarádkami, že bych se na to barvení vykašlala, vlasy zkrátila a nechala si šediny, ale holky se mi smály, že bych vypadala jako bába. Ani jsem netušila, za jak krátkou dobu o vlasy přijdu. Jaký tvar má moje holá hlava. Zvykla jsem si na to, nemusíte se česat, foukat, barvit, nic. Jen okolí na to není připravené. Když mi po druhé chemoterapii vypadalo obočí a řasy, tak jsem se začala aspoň malovat. Nechtěla jsem, aby si o mně někdo myslel, že jsem nějaká chudinka.

Nadační fond

V průběhu léčby jsem se dozvěděla o nadačním fondu Hippokrates, který se snaží zvyšovat kvalitu péče v Onkogynekologickém centru. Pomáhá nejen pacientům, aby získali nezkreslené informace o léčbě a vyhlídkách. Zvelebuje prostředí. Zajišťuje pro personál další možnosti vzdělávání a pomáhá oběma stranám se více sblížit. Teď ještě ve svém úsilí pokračují a založili pacientskou organizaci VERONICA. Ta má za úkol pomoci pacientkám v dalším životě. Bývalé a současné pacientky se budou moci snadněji potkávat a pomáhat si. Lékaři se seznamují s „překážkami“ nemocných, ne o všech se mluví. Ne každý o nich chce slyšet. Pořádají přednášky. To je něco, čemu bych se chtěla i do budoucna věnovat.  To mi přijde smysluplné. Po tom, co jsem zažila, přesně vím, s čím jsem se potýkala a co řeší ostatní „čerstvé“ pacientky, ženy, které se náhle dozví diagnózu.“

Chcete se poradit? Získat informace?

Zkuste stránky:

www.nadace-hippokrates.cz

www.pacientska-organizace.cz