Rok se mi úplně vymazal ze života
„Stačila chvíle. Malá pružina mi vystřelila proti ruce a hlavě tak nešikovně, že mi zároveň zlomila ruku a udělala několik fraktur lebky a čelisti. Všechno znám jen z vyprávění. Z práce mě převezli do nemocnice v Mladé Boleslavi, tam provedli základní ošetření a rovnou na Stomatologickou kliniku VFN v Praze k panu primáři Jaroslavu Valachovi. Toho jediného si pamatuju od prvního dne,“ vzpomíná na dobu před šesti lety Tomáš JIRSA.
Dnes byste v jeho obličeji pátrali po stopách tak závažného úrazu téměř marně. Přitom trvalo několik let, než se podařilo všechny následky pracovního úrazu „opravit“. „Jsem celý sešroubovaný, mám tři destičky v hlavě, štěpy z pánve v čelisti, v nose…
Připadal jsem si jako zelenina
Bezvládný, bez ‚chuti a bez zápachu‘, bez energie. Nejdřív jsem se s manželkou hádal i o tom, kde bydlíme, nic jsem si po úrazu hlavy nepamatoval. Vlastně celý rok se mi vymazal z paměti, jen mlha… I dnes mám občas výpadky paměti, ale už jen výjimečně. Žena mi všechno trpělivě připomínala, vysvětlovala, vzpomínala, líčila, co se dělo. Já jsem jen tak vegetoval… Když přišla poprvé do nemocnice na návštěvu máma, ani mě nepoznala. Já sám sebe ostatně taky ne. Mezitím mě pan primář Valach se svým skvělým týmem dával postupně zpátky dohromady. Destičky do hlavy, pak přišla na řadu čelist. Nejdřív zkoušeli, jestli se rozdrcené zbytky kostí v čelistech nechytí zpět, ale ony mi postupně vylézaly samy z dásní, dokonce je mám zdokumentované, nafocené na památku. Vypadaly mi samozřejmě i zuby.
Manželka měla u postele štípačky
Když mě pouštěli se sešroubovanou čelistí a drátěnou dlahou v puse domů, manželka se ptala, co má dělat, když se začnu v noci třeba dusit. Poradili jí, aby dlahu přestřihla. Tak měla vedle postele položené štípačky. Celé tři týdny, než mi dlahu vyměnili za gumičky. Naštěstí je nikdy nemusela použít.
Právě moje žena to měla nejhorší
Já jsem byl nejdřív mimo (tlumený léky proti bolestem), pak úplný lazar. Většinu mého trápení si odnesla moje žena: musela mě krmit brčkem, mixovala, kde co našla. Kolik kombinací polévek mi připravila, to se nedá spočítat. Hodně jsem zhubl, musela mě vodit i na toaletu, neměl jsem vůbec sílu. Byla to velká zkouška, ale náš vztah naprosto stmelila. To je ta největší odměna za celé trápení.
Operace jsem ve VFN absolvoval v průběhu let tři. Operace hlavy, pak mi postupně štěpy z pánve doplňovali do rozdrcené čelisti a do čelistní dutiny, kde také chyběly kůstky, následovaly implantáty zubů. Od ledna mám již všechny zuby, a to jsem už šest let po úrazu.
Nebojím se zubařů
Dalším kladem celé situace je asi fakt, že se už vůbec nebojím zubařů. Pan doktor Valach a jeho kolegové mě utvrdili v tom, že zubaři jsou neskuteční machři, kterých si moc vážím. A představte si, že mají podobné nástroje, které znám jako servisní technik: třeba golaklíč.“