Steaků se nikdy nevzdám
„Udělala se mi bulka na krku, tak mě lékař poslal na infekční oddělení. S podezřením na toxoplazmózu, jím přece rád a často nepropečené steaky. Tím, že jsem nebyl žena, tedy nehrozilo riziko těhotenství, nenásledovala žádná léčba. Za rok mě začalo bolet v krku, tak jsem si stříkal Tantum verde. Když se to už opravdu nedalo vydržet, navštívil jsem na jaře 2012 oddělení ORL u nás v Černošicích a události nabraly neskutečný spád,“ vzpomíná na dobu před šesti lety Zdeněk NEKOLA.
„Pan doktor mi podrobně vysvětlil, že mám nádor na mandli a co se bude dít. Ovšem já měl plnou hlavu práce, v té době hořely termíny dokončení fasád na dvou domech, tak jsem to úplně nevnímal. Nepřipouštěl jsem si, že podstoupím zákrok, po kterém budu naprosto vyřazený z provozu.
Tehdy šlo především o život
Ve Fakultní nemocnici Motol mě okamžitě hospitalizovali, bylo to za pět minut dvanáct. Při operaci mi odebrali čelist, lícní kost, horní patro, část jazyka, zuby. Ale podstatnější byl život. Když jsem se na své 49. narozeniny, 1. června, v nemocnici probudil, dostával jsem stravu hadičkou do nosu a pomalu začínal vnímat, co se děje. Hojení bylo rychlé, následovalo ozařování. V Motole mi vyrobili speciální masku a začala každodenní rutina. Půlhodinové ozařování, pětkrát týdně. Po 30 cyklech jsem zhubl 20 kilogramů, kůži na krku měl totálně spálenou, ztratil jsem chuť a sliny. Neustále jsem zvracel…
Puding pod slunečníkem
Miluju slunce, vodu, ale nic z toho jsem nemohl. Živil jsem se kojeneckou stravou, postupně přidával pudingy. Ty jsem si vařil do zásoby, nosil si je v zavařovacích lahvích. V parném létě jsem seděl v bazénku pod slunečníkem s ovázaným krkem a jedl kašičky. Postupně jsem přidával omáčky, ale rýži jsem vdechoval, knedlíky mi slepovaly krk… Když jsem se rychleji pohnul nebo zaklonil hlavu, stočila se mi dolní čelist doleva a cítil jsem neskutečnou bolest. Jíst pevnou stravu jsem nemohl vůbec. Zbylé zuby mi po ozařování vypadávaly, neměly žádnou oporu, necitlivý jazyk mi neustále zajížděl do prázdných míst v ústech…
Po šesti letech nastala velká změna
Tak jsem žil pět let, protože ústní dutina se po operaci a ozařování musela pořádně zhojit. Přestože přítelkyně vaří a peče jen jídla, která jsem schopný ‚ukousat‘, touha po pořádném steaku mě neopustila. Stejně tak bolesti v čelisti a její posun do strany se stále zhoršovaly. Bývalá manželka pracuje na Stomatologické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a domluvila mi konzultaci. Lékaři mě okamžitě přijali do péče, provedli potřebná vyšetření a zvážili všechny možnosti zákroku (štěpy ze stehenní kosti, implantáty). Absolvoval jsem rozhovory a dostal čas na rozmyšlenou. Takový zákrok je velice finančně nákladný a je třeba, aby byl pacient pevně rozhodnutý léčbu podstoupit. Ano, chtěl jsem mít čelist, kousat, mluvit, žít jako ostatní…
Letos na jaře operace proběhla. Tři hodiny na sále. Mám umělou čelist, nyní řešíme zubní implantáty. Vím, jak cvičit s jazykem, trénuji, kromě pooperačních jizev a malé prohlubně na tváři není příliš patrné, co mám za sebou, ačkoli mi chybí mimo jiné celá lícní kost. A to vše díky neskutečné šikovnosti, péči a ochotě lékařů, se kterými jsem se setkal. Nikdy nepřestanu být vděčný.“