„Alkohol mi vždycky chutnal, asi víc než ostatním. Nikdy jsem neměla tu pověstnou
klapku, takže jsem nevěděla, kdy mám dost. Ráno jsem to vyrovnala pivem a zase
bylo dobře. Jsem z hospodské rodiny, naše rodinná restaurace
je v Sedlčanech už od 17. století,“ svěřuje se Jana MORAVCOVÁ.
Začínala jsem v Praze v Intercontinentalu jako kuchařka a klidně jsem ve dvaceti vypila
dvacet piv. Žádný problém. U Fleků jsme se hecovali, kdo dá víc, bohatýrská léta. Pak
jsem přišla do jiného stavu a dva roky nepila. Velmi důsledně, až do konce kojení.
Pak jsem se sešla s kamarádkou, která měla podobný koníček, a začaly jsme znova.
Zahradní restaurace, na mateřské spousty času… Průšvihy přišly brzy. Dvacátého prosince
jsem se opila tak, že si nic nepamatuji. Sypala jsem piškoty po zemi, Štědrý večer
proběhl za hrobového ticha. Manžel už mě začal omezovat, cítil, že jsem zralá na léčbu.
Taková omezení mi samozřejmě vadila, takže jsem si našla přítele, který mě v alkoholu
podporoval. Otěhotněla jsem s ním a rozvedla se.
Násilník, cholerik, alkoholik
Vybrala jsem si špatně. Scény na denním pořádku, bitky, Itálie. Několikrát zasahovala
policie, nejvíc mě mrzí, že všechno viděly děti. Stěhovala jsem se s nimi k rodičům, tam
jsme byli v pohodě třeba půl roku, ale manžel mě zase přemluvil a už jsem v tom jela:
alkohol, hádky. Pořád dokola. V tom jsme žili deset let. V průběhu tohoto období se
stala prvnímu manželovi těžká autonehoda, opustila ho nová manželka, prožíval náročné
období. Začala jsem se o něj starat, pomáhala mu v těžkých chvílích a postupně
jsme zjistili, že se máme pořád rádi.
Deset let mě ovládal alkohol
Když si zpětně uvědomím, co jsem si nechala líbit, jak se druhý manžel choval nejen ke
mně, ale i k dětem, je jasné, že střízlivá bych to nikdy nedopustila. Náš rozvod skončil
velkým dramatem, fyzickým násilím. Rozešli jsme se opravdu ve zlém, rodina nás musela
hlídat, děti vozit do školy, měli jsme strach. Pak jsme se přestěhovali k mému prvnímu
muži, zaplula jsem do klidných vod, ale závislost byla natolik rozjetá, že to nešlo
zvládnout. První rok jsem se vymlouvala na stres, pak už jsem pila z nutnosti. Nedělalo
mi to dobře, ale musela jsem.
Mám roky, které si nepamatuju
Synovec se mě zeptal: „Teto, kde jsme byli na táboře?“ Já byla mimo. Žádný tábor jsem si
nepamatovala. Pak jsem dopátrala, že jediné, na co si to léto pamatuju, je šílený kopec,
který jsem musela každý den vystoupat, abych si v obchodě koupila flašku. Dodnes se
občas objevují bílá místa, která z těch let nejsou. Naučila jsem se tehdy soustředit se jen
na sebe: jak mluvíte, jak jdete, jak se chováte. Pak už nezbývá prostor pro ostatní.
Vánoc se nedožijete
Zlom nastal v době, kdy jsem jezdila na infekční oddělení do Příbrami do nemocnice,
protože jsem měla hodně špatné krevní testy. Pan doktor mi předepisoval nejrůznější
léky, aby se játra alespoň částečně udržela, ale já všechno přepila. Zprávy jsem samozřejmě
nepředávala svému praktickému lékaři, nechtěla jsem se přiznat. V lednu mi naznačil,
že se Vánoc nedožiju. Já měla radost. Ten pocit vlastního selhání, neschopnosti,
fyzické bolesti, deprese. Hrozné stavy. Křeče, nevolnosti, zoufalství. Zkusila jsem alkohol
vysadit, ale tělo zešílelo. Prodělala jsem delirium. Pak jsem dostala virózu a vzali
si mě na krev v Sedlčanech a všechno prasklo. V jakém jsem stavu, že je třeba konat.
Bratr měl tu odvahu mi do očí říct, co si o tom myslí, i když to věděli všichni. Nabídl
mi pomoc a já řekla ano. Neskutečně se mi ulevilo. Když to vysloví někdo další, zní to
úplně jinak. Asi jsem byla pořád ve stavu, že žít chci. Odvezl mě k Apolináři a nastoupila
jsem léčbu.
Lojovice – zámeček na konci světa, přitom světlo na konci tunelu
Převezli mě do Lojovic a nastal tvrdý režim. Ráno jsme odklízely sníh, cvičily. Už v Lojovicích
jsem začala spát. Dřív jsem usnula maximálně na čtvrt hodiny. Nastoupil pravidelný
režim, strava. Zmizely otoky, zavodnění, zhubla jsem. Cítila jsem se jako nový člověk,
a to jsem taky byla. Ovšem bez podpory rodiny bych to nedala. Naši mi strašně věřili:
„Ty jsi tak tvrdohlavá, dokážeš to.“ To byla jejich slova, když jsem odjížděla. A to se stalo.
Už 17 let abstinuji.
Chutě nepřejdou nikdy
Stačí stres, pobyt ve společnosti s alkoholem. O pití se zdá. Říká se tomu suchá recidiva.
A když se ve snu napijete, máte ráno reálnou kocovinu, psychické potíže. Jako za starých
časů. Tělo nezapomíná. A to je ochrana. Přitom občas mám tak neskutečnou chuť,
až se mi chce plakat.
Život zase získal barvy a krásu
Začala jsem žít, dokázala jsem vidět houby v lese, sluníčko, jela jsem k moři. Emoce se
uvolnily a já všechno prožila. I recidivu, kdy mi nebylo dobře. Dokázala jsem to ventilovat,
i při sezeních u Apolináře. A to mě naučili na léčení. Najít si radost. Předtím bylo
největší radostí koupit si levnější alkohol. Teď mě těší každé ráno. Potřebovala jsem pomoc,
lékaři u Apolináře mi to vysvětlili. Profesor Heller, můj ošetřující lékař, mi ukázal, že
svět venku bude zlý, ale varoval: Nezkoušejte to pokoušet. Nebyla jsem ideální pacient,
ale dokázala jsem to. Jisté je jedno: vyléčený alkoholik neexistuje. Kdybych si dala skleničku,
dopadne to špatně. Mám za sebou 17 krásných let.
Vždycky je pro koho žít a zkusit nový začátek
Chce to opakovačky, udržovat kontakt s klinikou. Být ve spojení s pacientkami. To pomáhá.
Máme pravidelná setkání na Albeři, to je vzpruha. Nebojte se, na léčení přišly
mladší holky než já, v daleko horším stavu. Na vozíku. Dokázaly to, zvedly se a žijí. Nikdo
se nemusí stydět, děsivých příběhů jsme slyšely spousty. Řada lidí jde na léčbu s tím, že
toho provedl tolik, tolik lidí zklamal, že už to nemá cenu. Pořád je pro koho žít, napravovat
a zkusit nový začátek.