Život se nesmí zabalit, ale žít, dokud to jde
„Jsem taková povaha, že se snažím problémy se zdravím, tedy nemoci, nebrat příliš do hlavy. Patří k životu jako zdraví, láska, radosti i strasti. Prožil jsem toho za sedmdesát let dost, jsem otřískaný a to mi pomáhá. I když přijde špatná zpráva jako ta v roce 2013. Rakovina tlustého střeva,“ konstatuje Jaroslav HOLÝ.
Čtyři roky předtím jsem se staral o těžce nemocnou manželku. Měla dvě operace mozku, protrpěla toho hodně. Já jsem do poslední chvíle věřil jejímu ošetřujícími lékaři, primáři Neurochirurgie v Liberci, že dělá, co může. Že manželce pomáhá. A důvěra v lékaře, zdravotníky mi vydržela dodnes. To je základ. Paní mi umřela v zimě roku 2012. Já potom musel zařídit spousty věcí, stěhoval jsem se, rušil pozůstalost, vzpomínal, ale cítil jsem, že něco není dobře. Zavíral jsem před tím oči, oddaloval návštěvu lékaře. Přišly Vánoce, nechtěl jsem je kazit dětem, celé rodině, ani sobě.
Ortel přišel začátkem roku 2013
Základní operaci rakoviny tlustého střeva jsem podstoupil v Karlových Varech, doma. Opět jsem věřil, že lékaři dělají to nejlepší podle svého vědomí a svědomí a rozumí své práci. A operace se povedla. Nejvíc jsem se bál stomie. Zažil jsem ji u své ženy, ošetřoval ji čtyři roky a to jsem si fakt nepřál. Okamžitě, jak jsem se probudil z narkózy, už jsem se ptal. A když mi lékař řekl, že se to povedlo a nemám ji, byl jsem šťastný. Opravdu.
Praha byla velké štěstí v neštěstí a výhra
Měl jsem pokračovat v léčbě na chemoterapii v nemocnici v Chebu, ale zeť s dcerou mě přemluvili, že lepší bude Onkologická klinika Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Tak jsem se dostal k panu profesorovi Petruželkovi. To bylo moje velké štěstí. Dokonce mi při speciálním vyšetření, takzvaném PET CT zjistili navíc i rakovinu plic. Na běžném CT by asi vidět nebyla. Dva měsíce po zahájení léčby střev ještě plíce. Vzal jsem to jako výzvu. Výborné bylo, že mně pan profesor léčil najednou obě ložiska, léčba se neprotahovala. Vyřešilo se to naráz a já to bral jako bonus. Poslouchal jsem, přestal jsem kouřit, věřil jsem bezmezně a nedal se.
Intenzivní léčba trvala dva roky
Dvacetkrát mě do Prahy vezla dcera, nesměl jsem vůbec veřejnou hromadnou dopravou, abych nedostal infekci. Pak jsem profesora uprosil a na dalších dvacet sezení přijel autobusem. Celkem čtyřicet dávek za dva roky. Bylo to těžké, nepopírám. Pak ještě biologická léčba. Ostatní pacienti kolem fňukali, stěžovali si, já neřekl nikdy nic. Stejně nikdo nepomůže, s tím se musí každý srovnat sám. Nevolnosti, bolesti, každý musí vydržet. Život za to stojí.
K sedmdesátinám jsem si daroval vlastní svatbu
Věřím, že právě můj přístup k nemoci, k léčbě a životu, mi dal tolik síly, že jsem se dokonce ještě oženil. Moc rád tančím, takže když u nás ve Varech v roce 2015 v Národním domě po třiadvaceti letech znovu otevřeli taneční sál a obnovili takzvané čaje, neváhal jsem. Nedělní taneční odpoledne, na která jsem tak rád chodil! Vrátil jsem se k tanci a našel si tam tanečnici. O rok mladší vdovu Lidušku, se kterou jsme si natolik rozuměli, že jsme spolu začali chodit. V roce 2016 mi bylo sedmdesát a pozvali jsme celou rodinu – dohromady máme 4 děti a 11 vnoučat na oslavu. Dopoledne jsme se s Liduškou vzali, jen se svědky a pak to celé rodině odpoledne slavnostně oznámili.
Plesy, cestování i infarkt
První rok jsme za sezónu stihli 9 plesů, další rok 7 a letos už zase začínáme. Hned v roce 2016 jsme byli na Sardinii, pak v Chorvatsku, o rok později prodělala Liduška infarkt. A já jí pomohl svým přístupem k životu. Vytáhl jsem ji zpátky, přesvědčil ji, aby věřila, že lékaři dělají to nejlepší, pomohou jí, jen aby poslouchala, byla trpělivá. A letos jsme už byli zase v Chorvatsku.
Nemyslím na to, až nebudeme moci
Žijeme tady a teď, těšíme se z každého dne. Budeme mít na co vzpomínat. A to radím každému: věřit v sebe a v lékaře, žít, dokud se dá a nemyslet na nemoci a nemohoucnost. Tím si nikdo nepomůže. Jsme příkladem toho, že když člověk něco vydrží, tak se dá zlomit i dvojnásobná rakovina a infarkt. Panu profesoru Petruželkovi patří můj velký obdiv a poděkování.