Archiv rubriky: Gynekologicko – porodnická klinika

Se Všeobecnou fakultní nemocnicí prožil už víc než čtyřicet let života. Vzpomínky má různé: Od bizarních středoškolských brigád, přes nultý ročník, který strávil jako pitevní laborant v Anatomickém ústavu až po zásadní momenty profesní. Nekonečné množství úspěšných porodů, diagnostiky a léčby. Rodiček i ještě nenarozených plodů. Když se řekne Gynekologicko-porodnická klinika U Apolináře a prenatální diagnostika, nelze totiž dodat nic jiného než profesor Pavel CALDA.

 

Do Všeobecné fakultní nemocnice jsem nastoupil hned po vojenské službě v roce 1984. To se dneska správně jeví jako hluboko v minulém století. Já se vlastně s porodnicí seznámil ještě dřív. Coby student gymnázia jsem si přivydělával v kuchyni mytím termosů, nádob, ve kterých se tehdy po areálu rozváželo jídlo pro pacienty.

 

Nultý ročník ve skvělé společnosti
Další námluvy proběhly v nultém ročníku vysoké školy v Anatomickém ústavu za profesora Čiháka. Zde jsem už postoupil na kariérním žebříčku na pozici pitevního laboranta. K tomu jsem se uchýlil naprosto záměrně, abych nemusel strávit dva roky na vojně. V Anatomickém ústavu jsem byl v dobré společnosti: Jan Daneš a Jan Bašný se po změně poměrů dobře uplatnili – první jako přednosta a profesor Radiologické kliniky a druhý jako dlouholetý ředitel Bohnické léčebny. Nutno konstatovat, že způsob výběru mediků při přijímacích zkouškách s ohledem na jejich budoucí schopnost uplatnění byl již tehdy nedokonalý.

 

Měl jsem se od koho učit
Jako medik jsem pracoval, jak se tehdy říkalo, v zájmovém kroužku. Poprvé jsem tam přišel do kontaktu s profesory Evženem Čechem a Antonínem Doležalem. S nimi jsem potom spolupracoval dlouhá léta. Obě tyto významné osobnosti našeho porodnictví se od sebe lišily jako voda a oheň. Profesor Čech tehdy začínal s ultrazvukovou diagnostikou v gynekologii a porodnictví, s přístroji které dnes můžeme vidět už jen v technickém muzeu. Ale ve své době to byl naprostý zázrak, když jsme poprvé mohli vidět srdeční akci plodu v děloze. Přesně lokalizovat placentu či rozpoznat vícečetnou graviditu. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let minulého století to bylo vůbec poprvé v dějinách lidstva, kdy bylo možno nahlédnout do dutiny děložní a spatřit vyvíjející se plod. Ultrazvuková diagnostika si potom našla cestu do všech oborů medicíny, ale nelze popřít, že gynekologie a porodnictví byly prvními hnacími motory k prosazení této techniky. Zároveň byla nejméně do konce minulého století ultrazvuková diagnostika přijímána staršími kolegy s velkými rozpaky a nedůvěrou.

 

Negativa pokroku? Porodnictví je snad nejvíc žalovaný obor v medicíně
S technickými pokroky se začalo měnit i porodnictví. Před ultrazvukovou érou se dařilo diagnostikovat těhotenství palpačně (rukou) kolem 13. týdne. Hlavními informacemi o prosperitě plodu bylo měření vzdálenosti spona fundus krejčovským metrem a poslouchání ozev plodu stetoskopem. Informace matky o pohybech plodu byly tím jediným, co se o plodu vědělo. S pokrokem začalo přibývat i potíží: počet císařských řezů se z 10 % zvýšil až na současných 24–40 %. Dnes, kdy prakticky žádné děti ani matky v souvislosti s porodem neumírají, řešíme spíše otázku pocitů budoucích rodičů a psychologické vnímání porodu. Do porodnice se chodí za prožitky, za fotografiemi z porodu. A tam, kde se nezadaří, přicházejí na řadu právníci. Současně s dosažením maximálního bezpečí pro matku a plod, jak tomu nebylo nikdy v dějinách lidstva, se stalo porodnictví snad nejvíce žalovaným oborem v medicíně. Asi právě proto, že v povědomí společnosti dnes dominuje to, že při porodu se už nemůže opravdu nic stát. Bohužel, opak je pravdou.

 

Vzor pro ostatní: Centrum fetální medicíny
Gynekologicko-porodnické oddělení Všeobecné fakultní nemocnice v Praze bylo první v České republice, kde bylo založeno Centrum fetální medicíny. Slovo fetální je odvozeno od „fetus“ neboli plod. Do té doby se více pozornosti věnovalo těhotné. Teprve po zavedení ultrazvukového zobrazení, koncem 80. let bylo možné vidět, co se děje s plodem v děloze. Centrum vzniklo v roce 1992 a navázalo na průkopnickou práci prof. Evžena Čecha, zakladatele české ultrazvukové školy. Zpočátku jsme byli rádi, že ultrazvukem v děloze vůbec „něco“ vidíme. Plod se vyšetřoval víceméně od poloviny těhotenství. V našem centru jsme se již od roku 2003 začali systematicky věnovat vyšetřování na konci I. trimestru těhotenství – a to nejen v rámci stanovení rizika těhotenských komplikací, ale také morfologie plodu (vyhledávání vrozených vad). Celkem jsme od té doby vyšetřili více než 25 tisíc těhotných. Fetální medicína se zajímá o plod v děloze od početí až po porod, zejména pak o diagnostiku vrozených vad plodu. V roce 1991 jsme jako první provedli intraumbilikální transfúzi krve při Rh imunizaci a od té doby máme za sebou těchto zákroků více než 600. Samostatnou kapitolou je včasná diagnostika těhotenských komplikací již na konci prvního trimestru (preeklampsie, růstové retardace, chromozomální poruchy). Právě včasná diagnostika umožňuje snížit rizika prevencí nebo přizpůsobením situace. Například těhotným s rizikem preeklampsie podáváme preventivně nízkodávkovaný aspirin. Plod, u kterého je zjištěna srdeční vada, se rovnou porodí v zařízení, které má k dispozici dětského kardiochirurga. Po našem vzoru začala postupně vznikat další centra fetální medicíny, ve kterých pracují mnozí kolegové, kteří byli u nás vyškoleni. Dokonce někteří veřejně tvrdí, že jejich centrum je první a jediné v České republice, což nás těší, baví a povzbuzuje k další práci. Jára Cimrman si také myslel, že vynalezl telefon, telegraf i gramofon :).

 

Nežádoucí vícečetné gravidity
Důležitost diagnostických metod pramení také ze současného stavu reprodukčního chování. V souvislosti se zvyšujícím se věkem rodiček a s metodami asistované reprodukce jsou vícečetné gravidity častější. Děloha je svojí velikostí připravena hostit jeden plod, proto vícečetné těhotenství znamená zvýšené riziko předčasného porodu i vrozených vad. Umíme pomocí laseru přerušit spojky na placentě a zachránit tak oba plody trpící syndromem transfúze mezi dvojčaty. Tuto metodou u nás zavedl jako první MUDr. Karel Hodík ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové v roce 2003, tedy před 16 lety. Nyní spolupracuje také s našim pracovištěm.

 

Neinvazivní stanovení rizika chromozomálních poruch plodu
Jako jedni z prvních v ČR jsme od roku 2013 umožnili našim pacientkám, bohužel zatím za úhradu, neinvazivní stanovení rizika chromozomálních poruch plodu. Není to vyšetření, které by dokázalo nahradit diagnostiku z plodové vody (amniocentézu) či klků vznikající placenty (biopsie choria), ale pro ty ženy, které si to mohou dovolit, je to rozšíření možností screeningu. Až s 99,9% spolehlivostí dokáže vyloučit riziko Downova syndromu u těhotenství s jedním plodem. Je reálné, že cena vyšetření v budoucnu klesne a bude dostupné pro většinu těhotných. Pojišťovna ho zatím nehradí ze vcelku rozumných důvodů, protože současný screening odhalí více než 90 % všech případů s Downovým syndromem v celé ČR a plošné zavedení nového typu by odvedlo další asi miliardu z veřejného pojištění jen na tento jediný test, který je zastupitelný v současnosti nabízenými alternativami.

 

Máme všichni stejné problémy: Podhodnocení a nedostatek sester
Oblastí, která práci značně komplikuje, je financování. Například ultrazvuková diagnostika není adekvátně ohodnocena, takže expertní onkogynekologické ultrazvukové vyšetření je hodnoceno jako běžné vaginální vyšetření na gynekologii. To souvisí s celkovou koncepcí zdravotnictví, kde stát za své státní pojištěnce v současnosti platí méně než 1000 Kč měsíčně. Podobně jako v celém českém zdravotnictví máme i my problém s personálem. Osobně vidím příčiny na několika úrovních. Zaprvé se domnívám, že porodní asistentky by mohly nastupovat po dvouleté nástavbě po gymnáziu, jako to bylo dříve, a teoretické vědomosti si na vysoké škole doplňovat, až si budou výběrem této profese jisté. Dnes po mnoha letech studia nastoupí do zaměstnání, kde jsou často rozčarovány výškou platového ohodnocení nebo v praxi zjistí, že tuto práci vlastně nechtějí dělat. A to nastupují ve věku, kdy již chtějí rodinu, takže ještě dříve, než získají potřebnou praxi, odejdou na mateřskou dovolenou.

 

Skončím optimisticky: Jsme dobří a čeká nás další malá revoluce
Přes všechny problémy se nám daří udržet kvalitu péče na našem oddělení na velmi vysoké úrovní díky pochopení vedení nemocnice, ale také díky různým grantům a finančním injekcím. Máme nejlepší ultrazvukové přístroje, které jsou v současnosti k dispozici, i skvělé odborníky. Za 30 let existence centra jsme vyškolili desítky specialistů, kteří v současnosti pracují na pracovištích po celé České republice. Co se týče oborů porodnictví a prenatální diagnostiky, ty se budou dál skokově rozvíjet. V současnosti nás čeká malá revoluce spočívající v umělé děloze, kdy bude možné přenést plod do umělé dělohy a umožnit tak vývoj těžce nezralého plodu mimo děložní dutinu. Tato metoda zatím nebyla uplatněna u lidí, ale po delší než desetileté zkušenosti ve Philadelphii, kde testují tento postup na ovcích, je velkým příslibem pro brzkou budoucnost. Předpokládá se, že během příštích tří let dojde k aplikaci těchto poznatků v lidské medicíně. Tato metoda pak umožní zamezit předčasným porodům extrémně nezralých plodů. A na to se moc těším.

Z třičtvrtěkilových uzlíčků jsou dva zdraví borci a roztomilí bojovníci s krásným srdcem:  Bertík a Vilík

„Za to, že může naše rodina žít šťastný život, vděčíme především kolektivu pracovníků neonatologické JIRP porodnice U Apolináře. Jim patří náš obrovský dík a obdiv! Celé to náročné období, kdy naši chlapečci balancovali na opravdu tenkém ledě života, nám pomáhalo překonat vědomí, že jsou v těch nejlepších rukou, do kterých se mohli dostat,“ dodnes s dojetím říká Eva RATAJOVÁ.

„V březnu 2011 ve velkém shonu na porodním sále U Apolináře zapnul pan anesteziolog rádio a do tónů We are the Champions skupiny Queen přišli na svět naši chlapečci. Hubert a Vilém se narodili ve 24. týdnu s porodní váhou 725 g a 650 g. Že čekám dvojčátka, jsme se dozvěděli až ve 13. týdnu. Dvojčata byla od dětství můj sen a ten se mi splnil. Moje těhotenství bylo krásné a bezproblémové až do 21. týdne. Pak to přišlo. Hospitalizace, strach, uklidnění, propustka na víkend, noční odtok plodové vody, cesta zpátky do porodnice tentokrát s houkačkou nad hlavou, strach, bezmoc, zoufalství. Tak to přece nemůže skončit! Tehdy jsem dala chlapečkům volnost. V záchrance na D8 u sjezdu na Prosek. Dovolila jsem jim jít, pokud musí, pokud na náš svět nejsou připravení. Ta volnost byla ale omezená příjezdem k Apolináři. ‚Kluci, jestli se mnou přijedete živí až tam, už Vás odejít nenechám!‘ Přijeli…

Dva týdny společného odhodlání se vyplatily

Dva týdny jsme dokázali společně vydržet na Oddělení rizikového těhotenství. Tam jsme byli s mužem postaveni před hrozivé rozhodnutí. Podepsat souhlas s péčí, pokud by se chlapečci narodili před zákonem stanovenou hranicí 24. týdne. Do té doby mohou na přání rodičů lékaři pomoci dětem jevícím známky života. Pak už je jejich povinností miminka zachraňovat včetně resuscitace. Co když podepíšu a děťátko bude mít následky? Co když nepodepíšu a miminko by mohlo být v pořádku? Prosila jsem chlapečky, aby vydrželi. Dva dny po magické hranici 24. týdne, přesně 14 dní po odtoku plodové vody, mě začala bolet v pravidelných intervalech záda a pak už bylo vše rychlé. Vyšetření, vyděšený telefonát, příjezd muže, přesun na sál, tokolýza, kortikoidy na dozrání plic chlapečků, vyšetření, svolávání lékařů, pobíhání sester. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: „Postarejte se o moje děti!“ Potom se zamračená obloha najednou rozjasnila a chlapečci byli na světě. Jen Bertíček potřeboval resuscitovat. Až později jsme zjistili, že dal lékařům a sestřičkám v prvních hodinách života pořádně zabrat.

Když jsem kluky poprvé viděla, dodali mi sílu

Z první návštěvy na neonatologické JIRP si pamatuji dlouhý rozhovor s panem primářem, ze kterého mi utkvěla v paměti jediná věta: ‚Hubert a Vilém, krásná jména, to už jsme tady dlouho neměli.‘ A dvě malinkatá červená svraštělá tělíčka plná hadiček a obklopená přístroji. Naši chlapečci. Nevypadali jako miminka, spíš jako malí dědouškové z jiné planety. Sálal z nich klid, pokoj a zvláštní moudrost. Od chvíle, co jsem je uviděla, jsem se přestala bát. Jsou to moji kluci a ti mě v tom nenechají!

JIRP- náš druhý domov

Za klukama jsme s mužem chodili každý den a postupně se zapojovali do péče. Krmili, měřili teplotu, přebalovali, já jsem odsávala mléko. Když bylo chlapečkům 12 dnů, přivítala mě sestřička slovy: ‚ Maminko, dnes můžete Vilémka klokánkovat. ‘ Bylo to nádherné, zázračné, nabíjející, nepopsatelné. Bertíka jsem poprvé chovala hned druhý den.

Jednou dole, jednou nahoře

Každá strávená dávka mléka, počuraná plena, odpojení od respirátoru či snížení hladiny kyslíku znamenaly obrovský krok kupředu a naše nepopsatelné štěstí. Byly to ale také dny plné nejistoty a zvratů. Stačilo na chvilku si odskočit a vše mohlo být najednou jinak. Chlapečci si toho prožili opravdu hodně. Jejich propouštěcí zprávy mají několik stránek. Ale zvládli to všechno úžasně statečně. Transfuze, fototerapie, intubace, infekce. Když mi lékaři říkali, že nasadili antibiotika, brala jsem to, jako by mluvili o vitamínech. Kromě „běžných komplikací“, kterým se nevyhne žádné extrémně nedonošené miminko, nás čekalo jedno velmi nemilé překvapení. Dva týdny po narození se Bertíček začal oběhově zhoršovat. Na vině byla obrovská krevní sraženina v srdíčku. Jeho krevní oběh fungoval jen díky tomu, že si naštěstí znovu otevřel Botallovu tepennou dučej. Lékaři nás připravovali na všechno. Naštěstí jsme byli v těch nejlepších rukou a Bertík bojoval jako lev. Po pár týdnech se jeho stav opravdu zlepšil tak, že mohl být s Vilíkem přeložený na JIP. Konečně byli chlapečci spolu, měli inkubátory hned vedle sebe.

Šťastný konec, aneb naši zdraví školáci nás denně učí poznávat svět v nových barvách!

Z porodnice odcházeli kluci plně kojení. Po propuštění museli ještě na operaci tříselných kýl. Několik měsíců inhalovali kortikoidy a cvičili jsme Bobathovu a Vojtovu metodu. To už je ale vše za námi. Dnes jsou Bertík a Vilík veselí, zvědaví a komunikativní školáci. I když si do života nesou diagnózu bronchopulmonální dysplázie a očekávala se velká nemocnost včetně zápalů plic, zánětů průdušek a podobně, jsou zdravější než spousta jejich vrstevníků. Od propuštění z porodnice v podstatě nemarodí, neměli antibiotika, infekce i virózy se jim vyhýbají. Od malinka je otužujeme, chodí ven každý den za každého počasí.  Velkou část roku trávíme u moře a na horách. Z našich ani ne 3/4 kilových uzlíčků jsou tak borci, co brázdí hory na kolech, sjezdovky na lyžích, moře na jachtách, plavou, bruslí… Vlastně celý jejich život je úžasná krasojízda. Užívají si ji naplno s odzbrojujícím úsměvem, s nadšením, s čirou radostí. Je úžasné, jak nám pomáhají poznat svět v úplně jiných barvách! Svět plný radosti, zábavy, dobrodružství, překvapení. Svět, který stojí za to milovat a užívat. Všechny nás učí čisté lásce k životu. Holt moc dobře ví, jakou má život cenu! Jsem na ně bezmezně hrdá a nepřestanu být vděčná za ten dar, který jsem dostala. Být jejich maminka. Všechno, co nám kluci vnesli do života, je to nejlepší, co nás mohlo potkat.“

 

 

Hormony štěstí vyplavou vždycky a je to velká paráda!

„Porodnictví jako téma je neskutečně živelné, je to hodně o emocích. Při porodu jsou emoce velmi živé, otevřené, intenzivní…“ A se stejnými city a láskou popisují svou profesi porodní asistentky: Monika NECHYBOVÁ a Kristýna MATULOVÁ. Nevěřili byste, že jde o jejich první místo. Už skoro dvacet let…

Sem k Apolináři přišly obě hned po škole. Začalo to praxí během studia vyšší zdravotnické školy a láska vydržela dodnes. Dvacet let se věnují profesi porodních asistentek a vazba k ní je čím dál silnější. Baví je všechno, hlavně vztahy. Po chvíli rozhovoru jsem ztratila přehled, která vlastně mluví. Jedno tělo, jedna duše. Navzájem se doplňují, lidsky i profesně.

„Rodičky se na nás doslova navážou. Když se pak při porodu střídá směna, nesměle nás prosí, jestli s nimi nezůstaneme. Těch hodin, co jsme takhle zůstaly, to nespočítáme. Třeba klasická situace,“ vzpomíná Monika: „Věděla jsem, že paní neporodí v 7:10, kdy mi končila denní služba, ale až o půlnoci. A můj manžel říká: ‚Ty jako nepřijdeš dneska domů?‘ A já: ‚Ne, já jsem to té paní slíbila.‘ ‚A můžeš mi říct, proč?‘ To je otázka, na kterou není odpověď. Dodnes jí hlídám dítě. Holčičce je už 7 let a říká mi: ‚Moni, když máma není doma, vždycky mě hlídáš ty. Víš proč? Máma říkala, že jsi mě porodila.‘ A přitom na začátku to byla úplně cizí žena. Během 12 hodin se stala kamarádkou, kterou nemůžete opustit. To je příběh, co? Takových samozřejmě není mnoho, máte třeba dva, tři, pět za dvacet let. Ale jsou.“

Když se dobře hodí laso

Monika: „Poznáme, když bude komunikace dobře fungovat. Řeknete fór navíc, větu, a druhý chytí laso. My dvě jsme zrovna takové kecky… Když se rodička nechytí, poznám, že nepochodím. Někdy si chce žena prožít porod po svém. Je třeba naslouchat a dát prostor. Každý má právo, pokud to zdravotní stav dovolí, prožít příchod dítěte na svět tak, jak si přeje. Samozřejmě s ohledem na podmínky a zdraví obou. Ať je to jakkoli, na konci jsi máma. Hormony štěstí vyplavou. Je to zvláštní a nádherné, pokaždé zázrak.“

U Moniky impulz, Kristýna má zdravotnickou tradici

Monika nemá zdravotnické kořeny. Přišlo to impulzivně, náhodou – stačil inzerát na nástěnce v gymnáziu. „V rodině nemám žádnou tradici ani prvotní chtíč. Ale když porodíte jedno dítě, deset, pět set, zjistíte, že vás to baví pořád stejně.“ Kristýna má babičku, tetu i sestru zdravotními sestřičkami a k profesi dodává: „Když se sama stanete mámou, máte k téhle práci zase trochu jiný vztah.“

Porod bolí, ale když to jde, dokážeme ulevit

„Je pravda, že porod bolí, ale jak si to člověk v hlavě přebere, tak to má. Metod na ulehčení je spousta. Každá žena si zaslouží porod, jaký chce,“ shodují se obě. „Na začátku si s rodičkami popovídáme o tom, jakou mají představu, a když nám řeknou, že chtějí porodit bez ničeho, bez úlevy, jasně, zkusíme to. Ale v případě, že porod nepostupuje tak, jak by měl,  doporučíme rodičce epidurál na zmírnění bolesti. . V té době už máme navázaný vztah a jde to řešit operativně. I o tom je porodnictví.“

Porodnice všude kolem, ale měnit nechci

Kristýna: „Na praxi jsem byla tady, pak jsem nastoupila jinam, protože u Apolináře zrovna nebylo místo. Naštěstí po dvou týdnech jsem se zeptala znova a vyšlo to.“ Monika: „Já jsem mohla dělat na Kladně. Nastoupila jsem a jeden doktor mi při první službě řekl: ‚Jste mladá holka a musíte poznat svět.‘ Vyděsilo mě to, do té doby jsem se byla v Praze maximálně podívat na orloj. Dal mi plánek a popsal cestu sem. Tak jsem šla. Mám porodnice všude okolo, ale klidně dojíždím tak daleko. Je to totiž srdeční záležitost, a když se vám tady narodí i vlastní děti…“

Kliniky nejsou vždycky rodina, jsme výjimka

Monika: „Mám tři syny a všechny jsem je porodila tady s profesorem Hájkem. Občas se musel převlékat z pyžama, ale vždycky přijel. Řekl, že když porodil jedno, tak porodí všechny moje děti. A nedal najevo, že je nevyspalý, že se mu to nehodí. Chválil mě, jak jsem báječná, i když jsem si občas zanadávala. To je to navíc. Bonus. Není vůbec pravidlem, že by kliniky byly jako rodina. Nechápu, čím to je, je nás tu třicet a všichni spolu držíme. Zavoláte o půlnoci, když je krize, nemoc a vždycky se najde někdo, kdo za vás vezme službu, pomůže.“

Když jsem to zažila na vlastní kůži, pochopila jsem, že nic nevím

Monika: „Prvorodička neví, do čeho jde. Sama jsem až s první pořádnou kontrakcí pochopila, že nevím vůbec nic. Od té doby se mi pomáhá rodičkám daleko líp. Každá žena, která má pochybnost, se uklidní, když slyší, že máte tři děti. To je můj bonus. Ženy moje návrhy přijímají úplně jinak.“ Kristýna: „Ani rodička nastavená na přirozený porod nedokáže žít s bolestí tři dny. Není prohra, když řekne, že už nemůže. Od toho jsme my, abychom ulevily, vysvětlily jí, že neselhala. Naopak, po hodině úlevy s epidurálem má ona sama pocit, že se vrátila z lázní. Je najednou jiná. Plná energie, chce tlačit, porodit. Člověk se nesmí stydět změnit názor.“

Alternativa bez zbytečného rizika

Monika: „Za těch dvacet let se hodně změnilo. Můžeme rodit alternativně, bez medikace, bez ničeho. Maminkám to umožníme, ale do určité míry. Když porod postupuje fyziologicky bez komplikací, mohou maminky rodit bez medikace. Na boku, na všech čtyřech, jak jim je příjemné. Na příjmu s nimi všechno proberete, ale situace se může změnit z minuty na minutu. Alternativa je super, ale když porod probíhá ukázkově. Nás tady baví jistota: ARO na dosah, neonatologie, šikovní doktoři, zázemí. Víte, že když se přestane dařit, porod nepostupuje, miminku se nedaří, je veliká návaznost, rychle se najde pomoc. Nikdy nejdete domů s černým svědomím, že jste něco zanedbala. Každý pomáhá každému.“

Porodní bába zvládne leccos a doktoři to vědí

Monika: „Máme jejich důvěru, to je skvělý pocit. Spoustu věcí můžeme dělat bez lékařů, ale vždycky má doktor poslední slovo.“ Kristýna: „Vědí, že se na nás mohou spolehnout, zvlášť ti mladí, začínající. Jsme jejich jistota.“

Rukama nám prošly stovky miminek

Kristýna: „Mému prvnímu dítku bude 17, takže už 17 let rodím děti. Myslím, že stovky. Nedokážu to sečíst.“ Monika: „Mladé holky strašně chtějí rodit a mají krásný pocit, když porodí miminko. A čím jste starší, tím víc zjišťujete, že nejtěžší na porodnickém oboru je dostat paní k porodu. Když vidíte hlavičku až na hrázi, je jasné, že jste vyhrála. Odměnou pak je, když vám rodička řekne: ‚Vy mě musíte držet za ruku.‘ Máte důvěru, která nikdy nekončí.“

 

Vztah se Všeobecnou fakultní nemocnicí mám víc než úzký. Přivedla jsem tu na svět své dva syny

Moderátorka Štěpánka DUCHKOVÁ patří mezi tisíce žen, které v porodnici U Apolináře přivedly na svět své děti. A stejně jako mnohé z nich předčasně. Ale jak jí je vlastní, i na první týdny u inkubátorů svých synů vzpomíná s radostí a humorem.

„Samotné těhotenství probíhalo zcela bez nějakých vedlejších projevů až do začátku 7. měsíce. Nebylo mi vůbec špatně, mohla jsem sportovat. A dokonce mi nikdo nevěřil, že čekám dvojčata, protože jsem měla opravdu malé břicho. Během toho 7. měsíce jsem ale začala mít pocit, že mám místo břicha cihlu a začalo to být nepříjemné. Pak se ukázalo, že jedno miminko (Adámek) přestalo růst, protože mu všechno snědlo druhé miminko (Honzík). Takže předčasný porod císařským řezem byl nevyhnutelný. Ráno dne D jsem ještě běžela moderovat tiskovou konferenci a po obědě už jsem ležela u Apolináře a čekala, co bude dál. Porod proběhl v narkóze a děti ležely v inkubátorech na jiném oddělení, takže jsem je hned po probuzení neviděla. Ale první pocit si dobře pamatuju – hurá, máme to za sebou a všichni jsme živí. Péče byla fantastická, na neonatology a sestřičky u Apolináře nedám dopustit.

Pak to začala být honička

Chodila jsem ke klukům šest týdnů třikrát denně. Ale mělo to i své pozitivum – v mezičasech jsem si dokoupila vše potřebné. Jsem totiž pověrčivá, a tak jsem do porodu nic nesháněla. Kromě synů, jejich maličkých tělíček, prvních dotyků, vzpomínám z tohoto období třeba na Lucemburčanku, která se mnou ležela na pokoji. Měla už pět dětí a všechny se jmenovaly podle názvů květin. V kontaktu s ní už nejsem, ale s maminkou Martinou, která měla chlapečka v inkubátoru vedle mých kluků, s tou jsme propojené na facebooku. Ani nemůžeme věřit, že z těch miminek do dlaně máme obě zdravé třeťáky. Rozhodně mi tato životní zkušenost dala jedno: zcela se mi změnily priority. Kluci jsou na prvním místě a přes to nejede vlak.

Kdo se narodil první dodnes nevím a ani mě to nezajímá

Kluky vůbec nezajímá jejich způsob narození, pobyt v inkubátorech ani to, že se narodili o dva měsíce dřív, než měli. Chtěli by hlavně vědět, kdo se narodil první. Já to totiž nevím a nenašla jsem to ani v papírech. A tenkrát mě vůbec nenapadlo se zeptat. Honzík si to určil sám. Říká, že on byl určitě první, protože je teď o dva centimetry větší. Rozhodně se ale po rychlém a předčasném startu do života do dvou let naprosto srovnali s vrstevníky.

Chodíme k Apolináři na návštěvy

V porodnici jsme se byli společně s kluky podívat, několikrát. Všechno jsem jim ukázala, viděli ta malinká stvoření plná hadiček, aby měli lepší představu. A já tam chodím moc ráda i sama, stejně jako do okolí nemocnice. Zvláštně mě to místo uklidňuje.

A rada pro maminky nejen předčasně narozených dětí?

Je pochopitelně skvělé mít dobré zázemí. Spolehlivého manžela, hodné babičky. Ženy, které toto nemají, to mají těžší. Ale někdy to může být trochu i komplikace. Vzpomínám si třeba na výběr kočárku. Chtěla jsem mít dvě korby za sebou, ale všichni mi radili, že ne, že na sebe ty děti neuvidí a ten, co bude vzadu, se bude cítit odstrčený. No totální blbosti, kterým jsem tenkrát v mateřském pomatení věřila a koupila jsem ten široký kočárek se dvěma korbami vedle sebe. Byla to velká chyba. Nikam jsme se nevešli, špatně se skládal, dostat ho do kufru auta bylo utrpení. Už to vím, ovšem teď už je mi to tak trochu k ničemu J.“