„Na jednotku intenzivní a resuscitační péče Kliniky dětí a dorostu VFN se dostává ročně kolem 270 dětí. Od novorozenců s nízkou porodní hmotností až po dospívající adolescenty. Důvod je u všech stejný: selhávání životně důležitých funkcí, přímé ohrožení na životě. Na tomto jedinečném pracovišti, kde denně řeší případy na hranici života, pracuje již 25 let staniční sestra, Mgr. Martina BAŠKOVÁ.
Jsem zde od roku 1993, kdy jsem skončila střední zdravotnickou školu. Vlastně mi mé místo našel tatínek, který tehdy sám měl zaměstnání v Praze a doslechl se, že na KDDL VFN hledají sestry. Zkusila jsem to a už jsem zůstala. Je to velmi psychicky i fyzicky náročná práce, to nezakrývám. Pracuji tady proto, že se dodnes učím každý den nové věci, odborně stále rostu. Zdokonaluji se i po 25 letech. Stačí zavzpomínat na postupné kroky: základní péče o pacienty, speciální, vysoce specializovaná péče, transporty. Následovaly nové ventilační metody (HFOV, iNO), řízená hypotermie, ECMO, nová přístrojová technika. To člověka udrží v pozoru.“
Náš běžný pracovní den? Nikdy nevíme, co se bude dít
Samozřejmě máme úkony naplánované, ale většina úkolů přichází s okamžitou situací, změnou zdravotního stavu pacientů, s novými případy. Standardně jsme schopni se postarat o 8 až 10 pacientů s nutností umělé plicní ventilace. Máme klasickou každodenní naplánovanou péči, ta je daná jako na každém pracovišti. Akutní péči naplánovat nelze. Když jdu ráno do práce, nikdy nevím stoprocentně, co se bude dít. Žádný den není stejný. A to mě baví.
Převozová služba, řízená hypotermie novorozenců i mimotělní membránová oxygenace (ECMO)
Část naší práce jsou převozy kriticky nemocných novorozenců z Prahy i Středočeského kraje, v případě potřeby specializované péče i z celé České republiky. Ti se převážejí v případě nutnosti na naše oddělení z míst, kde není možné poskytnout vysoce specializovanou péči. Další děti se převážejí na specializovaná vyšetření do jiných nemocničních zařízení. Zvláštní kapitolou jsou převozy těžce nemocných pacientů s oběhovou a dechovou nedostatečností, která není zvládnutelná konvenčním způsobem. Tito pacienti jsou před transportem připojeni na ECMO a jsou převáženi na naše pracoviště. Před výjezdem k takovému pacientovi je potřeba připravit přístrojové vybavení, materiál podle aktuálního stavu pacienta, svolat ECMO tým. ECMO tým musí být vždycky složen z lékaře pediatra intenzivisty a dětské sestry, nejlépe se specializací ARIP v pediatrii – ty zajišťuje naše oddělení – kardiochirurga s instrumentářkou, perfusionisty – odborníka, který se stará o ECMO přístroj. Když dorazíme na místo, máme přesně rozdělené role. Každý takový převoz je rizikový, protože trvá určitou dobu, kdy jsme mimo nemocniční zařízení. Musíme být připravení na různé alternativy vývoje stavu nemocného. K tomu ještě přistupují problémy s českou dálniční sítí. Letecké transporty jsou zatím u nás sporadické. Kromě uvedeného bych ještě chtěla zmínit péči o novorozence, kteří prodělali během porodu nebo těsně po porodu závažný nedostatek kyslíku – tzv. asfyxii. Naše pracoviště bylo první v České republice, které začalo uvedenou metodu používat na základě zahraničních zkušeností a zároveň máme i největší soubor takto léčených dětí. Je to zatím jediná metoda, která může zmírnit následky prodělané asfyxie. Podstatou této léčby, je zchlazení organizmu na teplotu 33–34 °C po dobu 72 hod. Další specializací našeho pracoviště je péče o kriticky nemocné děti s dědičnou poruchou metabolizmu. Diagnostická i léčebná péče o tyto pacienty probíhá pouze na naší klinice.
Nové posily? Spíš stálý tým
Většina současného personálu oddělení je stálá. Sestry se vracejí po mateřské, pracují zde léta. Někdy si nás nováčci najdou sami, když zjistí, jak zajímavé případy léčíme, jak pestrá práce u nás je. Ti přicházejí programově za zkušenostmi, adrenalinem, novými znalostmi a dovednostmi. A mají pravdu. Jsem přesvědčená, že z hlediska odborného profesního růstu toto pracoviště nabízí neskutečně mnoho. Pak se objeví občas jednotlivci, často mimopražští, kteří hledají zaměstnání.
Dlouhodobý podstav má svá opodstatnění
Snažíme se získat nové kolegy, chodíme po školách, prezentujeme výsledky naší práce, máme FB stránky. Přesvědčujeme studenty na praxích, ale úspěchy jsou minimální. Dlouhodobě je zde podstav. Tvrdím, že je obrovská chyba už ve vzdělávání. V nastavení učebních plánů a systému. Dlouhá léta chybělo kvalifikační studium v oboru dětská sestra. Dosavadní praxe pro získání specializace ARIP v pediatrii je taková, že sestry jako první vystudují specializaci Dětská sestra a na to navazuje další vzdělávání – ARIP v pediatrii. To znamená, že sestry studují dvakrát déle, dvě specializační studia, než sestry u lůžek dospělých pacientů. Dnes již kvalifikační studium Dětská sestra existuje, ale prozatím nejsou žádné absolventky.
Psychická náročnost i obava z dětských pacientů
Tím, že se studenti s pediatrií setkávají při studiu minimálně, slýchávám názor, že se dětských pacientů „bojí“. „Bojím se o ně pečovat, nepoznám, jaké mají potřeby.“ Mají obavy z náročnosti práce na oddělení, strach z toho, jaké případy zde ošetřujeme. Všechny tyto faktory hrají proti zájmu mladých sester. Je to logický strach z neznámého. Ve chvíli, kdy poznají děti, práci s nimi, okamžitě se jim tato specializace zalíbí.
To nejhezčí na mé práci?
Když dítě odejde naprosto zdravé domů. To je stoprocentní štěstí a radost. Druhé nejhezčí je, že pracujeme v týmu, jednotně, máme všichni stejný cíl: pomáhat, snažit se dětem i rodičům jejich situaci ulehčit. Jsme k rodičům vstřícní, snažíme se je zapojit do péče o děti, jak jen to umožňuje jejich zdravotní stav. Jakmile to jde, jsou jejich maminky přijaty ke společné hospitalizaci. Návštěvy rodičů jsou prakticky možné kdykoliv.
Přání do dalších let?
Zlepšení celkové situace ve zdravotnictví. Finanční, personální, organizační záležitosti. Přála bych si dostatek sester a dalšího personálu, dostatek financí na platy a provoz oddělení. Více odpočinku pro personál. Abychom byli stále takový tým, jaký jsme. A aby každý pacient, který přijde, odešel zdravý zpátky domů.