VFN vnímám jako svou druhou porodnici
„Vše začalo v květnu 2014 hospitalizací s těžkou akutní pankreatitidou v Thomayerově fakultní nemocnici. Z té doby si vybavuji jen bolesti (připadá mi, že jsem nedostával nic na utišení), vyčerpanost, zimnice, zoufalost, přetáčení na posteli ve změti hadiček a kabelů. Strašně jsem chtěl utéct. Po třech týdnech došlo k vyžádanému převozu do VFN, konkrétně na oddělení akutní medicíny (nefrologii). Od druhého dne na OAM, pod ohledem MUDr. Doubravky Frausové, si téměř nic nepamatuji, ani bolest. Můj stav se zhoršoval a musel jsem být přeložen na KARIM (napojení na umělou plicní ventilaci, následně zavedení trachesotomie, cca 10 dní v umělém spánku, operace břicha, rozpad tlustého střeva, 14 operací a výplachů dutiny břišní, přes měsíc jsem měl otevřené břicho).“ Tak vypočítává svůj běh o život, který trval několik měsíců, Lukáš MÁLEK.
Z KARIMu si vybavuji fáze probouzení, sny a halucinace
Konečně jsem postupně začínal vnímat, i když většinou s halucinacemi. Neuměl jsem rozlišit realitu, pořád jsem hledal, co a proč se stalo, nevěděl jsem, kde jsem. Z té doby si ale mozek pamatuje snad všechny sny.
Měl jsem stres ze zvuků přístrojů, neustále za mnou něco pípalo. Kvůli tracheostomii jsem nemohl mluvit. Jediná možnost komunikace byla ukazovat písmenka abecedy vytištěná na papíře. Ale jak, když nemáte ani sílu zvednout vlastní ruku. V tomto odlišném světě mě s realitou spojovala alespoň televize.
Touha mluvit byla nesnesitelná, stejně jako žízeň
Po měsíci hospitalizace na RES UP jsem byl přeložen v rámci uzávěru na RES2, tam jsem zůstal dalších šest dnů a následně mě přeložili na JIP IV. IK. Začaly se mi vracet smysly. Třeba z TV zpravodajství jsem si uvědomoval dopady událostí. Doktoři mi dovolili vrátit mobil. Musel jsem se hodně snažit, abych zvládl vůbec odemknout obrazovku a ovládal ho. Úžasná sci-fi hračka byla pohyblivá postel, aspoň nějaká interakce. Pořád jsem hledal sestry, jejich přítomnost mi dávala jistější pocit (Monika Janalová byla úžasná). Naopak jsem byl zoufalý, že si nemůžu říct o to, co chci, co potřebuji.
Pořád jsem měl žízeň, ale nesměl jsem pít. Mokré tyčinky na cucání byly na nic. Občas mi někdo z doktorů na chvíli pootevřel tracheotomii a já mohl „promluvit” pár slov, to byla úžasná inspirace chtít se vrátit zpět do dění.
Nerozuměl jsem tomu, co sestry pravidelně vypouštějí pod mojí postelí. Nevěděl jsem, že to jsou litry hnisu ze zánětu. V noci jsem slyšel souběžné dýchání někoho vedle. Někdo kopíroval mé dýchání a já chtěl dýchat jinak než on. Teprve později jsem si uvědomil, že to byl můj vlastní dýchací přístroj.
Chtěl jsem hodně interakce, zapojení do konverzace, což ale nešlo. V té době mi pomáhal úsměv pana doktora Otáhala. Teprve po několika měsících jsem se dozvěděl, že je vedoucí lékař.
Domů jsem se vrátil po pěti měsících
Po stabilizaci jsem byl z KARIMu přesunut na JIP IV. interní kliniky, kde jsem strávil zotavováním další tři měsíce. Postupně mě odpojili od umělé plicní ventilace, uzavřeli břicho. Následovalo zavádění a přešívání drénů, první rehabilitace. Učil jsem se sám si sednout, chodit, jíst, pečovat si o stomii (umělý vývod z tenkého střeva). Vývoj byl velmi proměnlivý, nejistý. Sanitář Pavel Jirman mi říkal: „Nebojte, tři kroky vpřed, jeden zpět aneb plíživým tempem v trávě vpřed.“
Domů jsem se dostal po pěti měsících. Se stále hnisající odumřelou polovinou slinivky, přerušeným tlustým střevem, stomií, několika břišními drény a umělou nosní výživou. Po dalších pěti měsících stabilizace jsem podstoupil operaci na spojení tlustého střeva. Po roce od první hospitalizace jsem se mohl vrátit do práce. O další čtyři měsíce později jsem byl na poslední operaci – odstranění ileostomie. Od té doby jsem mohl opět chodit na velkou. To už byla hračka.
Dnes běžně chodím do práce, jezdím na výlety, jím rozumně běžná jídla, příležitostně s opatrností sportuji. Nemám téměř žádné potíže, pouze jsem více unavený než před nemocí.
Děkuji moc rodině, všem doktorům a personálu v nemocnici. VFN vnímám jako svou druhou porodnici.
Zvláštní poděkování a paměť zůstane u:
lékaři:
Otáhal Michal
Novák František
Jan Vydra
Urbánek Miroslav
Roman Fraško
Petrášková Hana
sestry / ošetřovatelky:
Antošová Veronika
Krautwurmová Katrin
Krompáková Mária
Lambert Vít
Minolová Katarína
Pavlasová-Schwarzová Jana
Skopalová Julie
Vojtová Anna
Hanušová Sandra
Say Hana
sanitáři:
Jerman Pavel
Vyšín Martin
rehabilitační:
Honza
a mnoho dalších…