Archiv autora: Michal Schneider

Láska nejbližších, vstřícnost lékařů a sestřiček, vlídné slovo, empatie. To jsou vzpomínky, které si z našeho rodinného trápení odnáším a moc děkuji

 „Spadla jsem do všeho ze dne na den. Na konci října (2016) si manžel ošklivě zlomil nohu. Hned pod krčkem, tříštivá zlomenina stehenní kosti. Ležel v nemocnici, podrobil se složité operaci. Aktivní sportovec, špatně to snášel, samozřejmě. A do týdne jsem začala mít problémy já. Možná to bylo i stresem. Prostě se nám to sešlo najednou, jsme spolu 41 let, spojené nádoby,“ vzpomíná na krušné životní období Eva MNAHONČÁKOVÁ.

„Plnilo se mi břicho, měla jsem problémy se zažíváním, bolesti, nafouklá jako balon. Dcery mě přemlouvaly, ať jdu k doktorovi. Zkusila jsem to na pohotovosti (byly svátky), pak i u praktického lékaře. Řekli mi, že jde o dietní chybu nebo střevní chřipku. Třikrát za sebou. Teprve při čtvrté návštěvě mi byl proveden ultrazvuk a byla jsem krátce hospitalizována v nemocnici.

Dcery to vzaly do svých rukou

Čas běžel. Žijeme s mužem v Karlových Varech, obě dcery jsou v Praze. Po neúspěšných návštěvách zdravotnických zařízení ve Varech a nejistých výsledcích to dcery vzaly do vlastních rukou. Zajistily mé přijetí na Karlovo náměstí. Nastoupila jsem na IV. interní kliniku VFN 30. listopadu a od prvního dne začal kolotoč vyšetření. Tušili zřejmě hned, že by to mohlo být něco vážnějšího, takže vše klapalo jako hodinky. Jedno vyšetření za druhým, milý vstřícný přístup. Už 1. prosince mi na gynekologickém vyšetření diagnostikovali nádorové onemocnění vejcovodu. V tu chvíli to byla vlastně úleva, že něco našli, že už se ví, co mi je. Moje maminka měla nádor v prsu, takže jsem tuto hrozbu rozhodně nepodceňovala a na radu lékařů chodila na preventivní prohlídky často. Na poslední preventivní kontrole u gynekologa jsem byla půl roku předtím, než to všechno začalo. Tehdy jsem byla ještě úplně v pořádku. 27 let jsem nemarodila. Jen běžné nemoci, nic vážného. Najednou jsem odešla z pracoviště a už se zpět nevrátila.

Rodina na cestách a na mobilu

Několik dní po zjištění nálezu mě pustili domů. Abych to měla blízko, bydlela jsem u dcery v Praze. Ještě před Vánoci jsem totiž nastoupila na chemoterapii, kam mě vozily moje holky. Díky nim jsem měla úžasné zázemí. Ony to rozhodně neměly snadné, vozily mě, zároveň jezdily za tátou do Karlových Varů. Ten po další operaci, kdy mu odstraňovali zpevňovací materiál, dostal zlatého stafylokoka. Ani tím to neskončilo, nastaly další a další problémy s hojením a další infekce. Do dneška se pohybuje pomocí chodítka nebo francouzských holí. Operací absolvoval přibližně dvacet, z toho pět většího rozsahu. Ještě, že jsou mobily, jinak bychom byli vlastně půl roku naprosto odříznutí jeden od druhého.

Nejhorší část je neznámo a bezmoc: Co vám je a jak se to bude řešit

Věděla jsem hned, že něco není dobře, ale co? To bylo nejhorší období. Bezmoc. Pak hned doba, než zahájíte léčbu. Já jsem ji naštěstí měla ultrakrátkou, jenom deset dní. Ale udělala jsem taky chybu: otevřela internet. Našla jsem jenom samou hrůzu, scestné informace, v bulváru se rakovina rovná  smrti. Nikde zmínka o naději. Špatně se hledá, kdo se zachránil, co nebo kdo pomáhá. Díky přístupu doktorů jsem naštěstí strach rychle překonala. Od prvního dne přijetí na Karlově náměstí se ke mně každý choval slušně. Moc si cením jejich práce. Člověk vidí to úsilí, snahu, lidskost, přitom služby trvají i šestnáct hodin. Vždycky úsměv a vstřícný přístup.

Chemoterapie, operace, chemoterapie

Absolvovala jsem tři cykly chemoterapie, operaci, pak další tři cykly chemoterapie. Rok jsem chodila na biologickou léčbu, skončila jsem letos v dubnu. Teď chodím na pravidelné prohlídky, koncem října mě čeká další. Měla jsem trochu problémy, prodělala trombózu, ředila si krev, po operaci jsem začala krvácet do břicha, mám pooperační kýlu. Brzy absolvuji její plastiku. Ale celkově jsem vše snášela skoro nadstandardně, hlavně díky přístupu lékařů, sestřiček, podpoře dcer a nejbližších přátel. Už se nějak sbíráme, manžel taky, věřím, že nejhorší máme za sebou.

Jsou i vtipné a naprosto nedůležité momenty: třeba paruka

Při chemoterapii přijdete o vlasy, to ví každý. Hned jsme s holkama jely kupovat paruku. Nakonec jsem ji vůbec nenosila, místo ní jsem si koupila čepice. Nikdy dřív jsem, ani v největší zimě, čepice nenosila. Časem si začnete říkat, jak hrozně nedůležitý to je.  Já jsem před nemocí chodila ke kadeřníkovi každých šest týdnů a pravidelně si barvila vlasy. Tehdy jsem se bavila s kamarádkami, že bych se na to barvení vykašlala, vlasy zkrátila a nechala si šediny, ale holky se mi smály, že bych vypadala jako bába. Ani jsem netušila, za jak krátkou dobu o vlasy přijdu. Jaký tvar má moje holá hlava. Zvykla jsem si na to, nemusíte se česat, foukat, barvit, nic. Jen okolí na to není připravené. Když mi po druhé chemoterapii vypadalo obočí a řasy, tak jsem se začala aspoň malovat. Nechtěla jsem, aby si o mně někdo myslel, že jsem nějaká chudinka.

Nadační fond

V průběhu léčby jsem se dozvěděla o nadačním fondu Hippokrates, který se snaží zvyšovat kvalitu péče v Onkogynekologickém centru. Pomáhá nejen pacientům, aby získali nezkreslené informace o léčbě a vyhlídkách. Zvelebuje prostředí. Zajišťuje pro personál další možnosti vzdělávání a pomáhá oběma stranám se více sblížit. Teď ještě ve svém úsilí pokračují a založili pacientskou organizaci VERONICA. Ta má za úkol pomoci pacientkám v dalším životě. Bývalé a současné pacientky se budou moci snadněji potkávat a pomáhat si. Lékaři se seznamují s „překážkami“ nemocných, ne o všech se mluví. Ne každý o nich chce slyšet. Pořádají přednášky. To je něco, čemu bych se chtěla i do budoucna věnovat.  To mi přijde smysluplné. Po tom, co jsem zažila, přesně vím, s čím jsem se potýkala a co řeší ostatní „čerstvé“ pacientky, ženy, které se náhle dozví diagnózu.“

Chcete se poradit? Získat informace?

Zkuste stránky:

www.nadace-hippokrates.cz

www.pacientska-organizace.cz

Jsem příklad toho, že je vždycky šance a naděje umírá poslední

„Letos v květnu mi byl diagnostikován karcinom slinivky břišní. Tato diagnóza je velice závažná, věděli jsme to, takže jsme okamžitě celá rodina začali hledat specialistu, na kterého bychom se mohli obrátit. Z médií jsme se dozvěděli o přednostovi I. chirurgické kliniky VFN v Praze, profesoru MUDr. Zdeňku Krškovi, DrSc., a začali jsme jednat,“ vzpomíná na dobu nedávnou Miroslav MACÁLKA.

Pana profesora jsme kontaktovali emailem s prosbou o vyjádření k mému onemocnění a k zaslané zdravotní dokumentaci. Obratem se nám ozval s vyjádřením, že v mém současném zdravotním stavu není operace možná, neboť do procesu onemocnění už byla vtažena žíla vedoucí do jater.

Prvním krokem bylo ozařování

Z toho důvodu mě byl ochoten předat do péče profesora MUDr. Davida Feltla, Ph.D., MBA, který je specialistou na léčbu zářením na Onkologické klinice radioterapie VFN v Praze a zároveň jejím ředitelem. Samozřejmě jsem souhlasil a po konzultaci s panem profesorem Feltlem, jsem byl odeslán na PET vyšetření k přesné lokalizaci nádoru. To bylo třeba jako podklad k určení následné léčby. Při další návštěvě už mi pan profesor Feltl předepsal radioterapii speciálním přístrojem Tomotherapy HD, která se skládala z celkem 15 ozáření. Jejich cílem bylo zmenšit nádor, aby bylo možné ho odoperovat. Poté jsem asi měsíc čekal, jak to dopadne, jestli se nádor zmenšuje a bude možná operace. Při další kontrole měl pro mě pan profesor radostnou zprávu, skutečně se to zdařilo, radioterapie byla úspěšná.

Osudový a šťastný 21. srpen

Díky tomu, že mé tělo tak pozitivně reagovalo na radioterapii, jsem se vrátil zase na začátek, k profesu Krškovi, který nejenže potvrdil, že je operace možná, ale hned určil i datum: 21. srpna. Na I. chirurgickou kliniku jsem nastoupil den před zákrokem a v den „D“ mě pan profesor se svým týmem lékařů operoval. Když jsem se vzbudil z narkózy, čekaly mě samé skvělé zprávy. Nejenže se zákrok podařil, byl ještě úspěšnější, než lékaři doufali. Devět dnů jsem se zotavoval na JIP, kde jsem se setkal s vysoce odbornou péčí a lidským přístupem lékařů a sester. Ještě v době, kdy jsem byl hospitalizován, jsem se dozvěděl, že výsledky histologie jsou v pořádku. Před propuštěním do domácího léčení mě navštívila diabetoložka, která mi podala instrukce k aplikaci inzulínu. Ten si píchám čtyřikrát denně, ale to je to nejmenší oproti tomu, co mi hrozilo. Po šestnácti dnech v nemocnici jsem se vrátil domů.

Cítím se dobře a děkuji všem zdravotníkům ve VFN

Již jsem absolvoval kontrolu u pana profesora Feltla a čeká mě kontrolní PET vyšetření. V současné době se cítím dobře a věřím, že to všechno dobře dopadne. Chtěl bych touto cestou moc poděkovat panu profesorovi Zdeňku Krškovi a celému jeho týmu lékařů. Díky odborníkům jako jsou pan profesor Krška a pan profesor Feltl, mají lidé s tímto onemocněním šanci na uzdravení, za což jim patří můj veliký obdiv a poděkování.

Život se nesmí zabalit, ale žít, dokud to jde

„Jsem taková povaha, že se snažím problémy se zdravím, tedy nemoci, nebrat příliš do hlavy. Patří k životu jako zdraví, láska, radosti i strasti. Prožil jsem toho za sedmdesát let dost, jsem otřískaný a to mi pomáhá. I když přijde špatná zpráva jako ta v roce 2013. Rakovina tlustého střeva,“ konstatuje Jaroslav HOLÝ.

Čtyři roky předtím jsem se staral o těžce nemocnou manželku. Měla dvě operace mozku, protrpěla toho hodně. Já jsem do poslední chvíle věřil jejímu ošetřujícími lékaři, primáři Neurochirurgie v Liberci, že dělá, co může. Že manželce pomáhá. A důvěra v lékaře, zdravotníky mi vydržela dodnes. To je základ. Paní mi umřela v zimě  roku 2012. Já potom musel zařídit spousty věcí, stěhoval jsem se, rušil pozůstalost, vzpomínal, ale cítil jsem, že něco není dobře. Zavíral jsem před tím oči, oddaloval návštěvu lékaře. Přišly Vánoce, nechtěl jsem je kazit dětem, celé rodině, ani sobě.

Ortel přišel začátkem roku 2013

Základní operaci rakoviny tlustého střeva jsem podstoupil v Karlových Varech, doma. Opět jsem věřil, že lékaři dělají to nejlepší podle svého vědomí a svědomí a rozumí své práci. A operace se povedla. Nejvíc jsem se bál stomie. Zažil jsem ji u své ženy, ošetřoval ji čtyři roky a to jsem si fakt nepřál. Okamžitě, jak jsem se probudil z narkózy, už jsem se ptal. A když mi lékař řekl, že se to povedlo a nemám ji, byl jsem šťastný. Opravdu.

Praha byla velké štěstí v neštěstí a výhra

Měl jsem pokračovat v léčbě na chemoterapii v nemocnici v Chebu, ale zeť s dcerou mě přemluvili, že lepší bude Onkologická klinika Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Tak jsem se dostal k panu profesorovi Petruželkovi. To bylo moje velké štěstí. Dokonce mi při speciálním vyšetření, takzvaném PET CT zjistili navíc i rakovinu plic. Na běžném CT by asi vidět nebyla. Dva měsíce po zahájení léčby střev ještě plíce. Vzal jsem to jako výzvu. Výborné bylo, že mně pan profesor léčil najednou obě ložiska, léčba se neprotahovala. Vyřešilo se to naráz a já to bral jako bonus. Poslouchal jsem, přestal jsem kouřit, věřil jsem bezmezně a nedal se.

Intenzivní léčba trvala dva roky

Dvacetkrát mě do Prahy vezla dcera, nesměl jsem vůbec veřejnou hromadnou dopravou, abych nedostal infekci. Pak jsem profesora uprosil a na dalších dvacet sezení přijel autobusem. Celkem čtyřicet dávek za dva roky. Bylo to těžké, nepopírám. Pak ještě biologická léčba. Ostatní pacienti kolem fňukali, stěžovali si, já neřekl nikdy nic. Stejně nikdo nepomůže, s tím se musí každý srovnat sám. Nevolnosti, bolesti, každý musí vydržet. Život za to stojí.

K sedmdesátinám jsem si daroval vlastní svatbu

Věřím, že právě můj přístup k nemoci, k léčbě a životu, mi dal tolik síly, že jsem se dokonce ještě oženil. Moc rád tančím, takže když u nás ve Varech v roce 2015 v Národním domě po třiadvaceti letech znovu otevřeli taneční sál a obnovili takzvané čaje, neváhal jsem. Nedělní taneční odpoledne, na která jsem tak rád chodil! Vrátil jsem se k tanci a našel si tam tanečnici. O rok mladší vdovu Lidušku, se kterou jsme si natolik rozuměli, že jsme spolu začali chodit. V roce 2016 mi bylo sedmdesát a pozvali jsme celou rodinu – dohromady máme 4 děti a 11 vnoučat na oslavu. Dopoledne jsme se s Liduškou vzali, jen se svědky a pak to celé rodině odpoledne slavnostně oznámili.

Plesy, cestování i infarkt

První rok jsme za sezónu stihli 9 plesů, další rok 7 a letos už zase začínáme. Hned v roce 2016 jsme byli na Sardinii, pak v Chorvatsku, o rok později prodělala Liduška infarkt. A já jí pomohl svým přístupem k životu. Vytáhl jsem ji zpátky, přesvědčil ji, aby věřila, že lékaři dělají to nejlepší, pomohou jí, jen aby poslouchala, byla trpělivá. A letos jsme už byli zase v Chorvatsku.

Nemyslím na to, až nebudeme moci

Žijeme tady a teď, těšíme se z každého dne. Budeme mít na co vzpomínat. A to radím každému: věřit v sebe a v lékaře, žít, dokud se dá a nemyslet na nemoci a nemohoucnost. Tím si nikdo nepomůže. Jsme příkladem toho, že když člověk něco vydrží, tak se dá zlomit i dvojnásobná rakovina a infarkt. Panu profesoru Petruželkovi patří můj velký obdiv a poděkování.