Archiv autora: Michal Schneider

VFN

Jsou výjimeční, ale vůbec netuší čím

Jsou výjimeční, ale vůbec netuší čím. Jejich mozek je jako mozaika, která se postupně skládá a zapíná.

Tak vidí pacienty s vývojovou dysfázií PaedDr. Eva Škodová.

 

„Jako malý jsem měl problém s ušima a se sluchem. Do tří let jsme s rodiči často objížděli pohotovosti, pořád mi píchali uši. Pak jsme se dozvěděli o foniatrii v Žitné a zázračným způsobem jsem se dostal k paní primářce doc. MUDr. Olze Dlouhé, CSc., na Foniatrickou kliniku. To je jediné, co si pamatuji,“ říká Jakub MORAVEC, který spolu s rodiči prošel dlouhou cestou k zapojení do běžného života, k úspěchu, ke vzdělání.

„Pak už jsme jezdili se záněty uší přímo k ní. Vždycky nám pomohli. Ukázalo se totiž, že moje porucha sluchu nesouvisí s těmi záněty, ale že nerozumím řeči, protože nemám v mozku hotová centra řeči. Paní primářka prováděla speciální sluchové testy, aby se vědělo, jak mne učit mluvit. Mluvit jsem začal až ve čtyřech, pěti letech, do té doby vůbec. Nejdřív jsem mluvil dost špatně, trvalo dalších deset let, než jsme to s paní PaedDr. Evou Škodovou a s maminkou dali do kupy. Pak najednou naskočily i ty samohlásky, které jsem do té doby nemohl vyslovit. Na střední škole už jsem mluvil skoro normálně, problémy jsem měl jenom s víceslabičnými slovy a v českém a anglickém jazyce.“

Uši byly jen špičkou ledovce

„Vývojová dysfázie, což je Jakubova diagnóza, je specificky narušený vývoj řeči, projevující se ztíženou schopností nebo neschopností naučit se verbálně komunikovat, i když podmínky pro rozvoj řeči jsou přiměřené. Vzniká jako následek poruchy centrálního zpracování řečového signálu. Postižení je tím lokalizováno do centrální sluchové oblasti řečových center. Postižení centrální nervové soustavy je tedy spíš difusní, ne ložiskové. Zasahuje celou centrální korovou oblast a podle vážnosti postižení se pak manifestuje různou hloubkou příznaků. Projevuje se širokou symptomatikou včetně výrazně nerovnoměrného vývoje celé osobnosti. Dysfatický vývoj ovlivňuje i vývoj osobnosti dítěte, jeho citovou, motivační a zájmovou sféru, postavení v rodině, širší psychosociální začlenění i budoucí profesní orientaci.

Prakticky to znamená, že se Jakub učil mluvit rodným jazykem jakoby jazykem cizím; nedokázal spojit to, co vidí, s pojmenováním. Při každém obrazu či situaci začínal znova, jako by to nikdy neviděl, nepojmenoval. Měl výraznou poruchu krátkodobé paměti. Do pěti let nemluvil vůbec, přitom inteligenci měl naprosto normální, spíš vyšší. Oba rodiče jsou vysokoškoláci: táta odborník v IT technologiích, maminka středoškolská učitelka matematiky, chemie a informatiky. Oba se vždycky snažili, aby Jakub chodil do školy, vzdělával se, takže měl naprosto vynikající péči,“ vysvětluje PaedDr. Eva Škodová z Foniatrické kliniky VFN v Praze.

Boj ve škole byl o začlenění do kolektivu

„Ve škole jsem trochu zápasil. Krom problémů s ušima mám i silnou dyslexii, ale chodil jsem do normální třídy. Nebál jsem se ozvat, nenechal jsem se šikanovat, a tak jsem špatně vycházel s některými učiteli. Probíral jsem to i s doktorkami na foniatrii; chodil jsem tam už tolik let a byly natolik součástí mého života, že už jsem je nevnímal jenom jako doktorky. Vždycky mě braly hrozně kamarádsky a chtěly pomoct. Toho si moc vážím. Potíže jsem řešil a skoro vždycky vyřešil s paní doktorkou Karlou Svobodovou, která byla moje psycholožka. Po střední škole jsem chtěl studovat ČVUT-FEL, ale s mými problémy a jejich netolerancí se to nepodařilo. Při škole jsem si začal přivydělávat v oblastech elektrotechniky na pozicích produktový specialista mobilních tiskáren a tester produktů pro parkovací systémy. Ve druhém semestru jsem nesplnil dost zkoušek pro postup dál a firmy měly zároveň stop stav.

Co tedy dál…

Díky jedné firmě jsem měl možnost se uplatnit na pozici samostatný vývojový pracovník pro vývoj a realizaci řídicích systémů pro kolejová vozidla. Tato pozice skrývala pět funkcí v jedné osobě, to byla výzva právě pro mě. Zahrnovala následující funkce: Produktového specialistu pro OMTS (palubní monitorovací systémy pro cestující na palubách vlaku), Projektového manažera, Zákaznický servis na vedených zakázkách, Technické poradenství na vedených zakázkách a Technického garanta projektů pro projekty s IT bezpečností. To znamenalo informační systémy pro cestující, zobrazovače pro cestují, rozhlas, systémy pro nevidomé, validace jízdenek, internet pro cestující, počítaní cestujících, vzdálenou komunikaci na stacionární server a kamerové systémy.

Mám rád výzvy

Bavilo mě to: dostal jsem příležitost, kterou nešlo odmítnout, protože mám rád kariérní výzvy. Kvůli této příležitosti jsem se začal intenzivněji zlepšovat v angličtině, protože je angličtina celosvětový komunikační jazyk uznávaný v technických oborech. Na základě této skutečnosti jsem si dopřál měsíc studia v zahraničí. Momentálně plánuji pokračovat.

Kontroly? Nejsou potřeba, jen si rád popovídám

Na foniatrii jsem nebyl asi dva roky. Žádné další problémy nemám, slyším a mluvím bez potíží. Než jsem nastoupil k paní primářce Dlouhé, každý mi říkal, že s mou nemocí nejde nic dělat. Že to může jít jen od lepšího k horšímu. Asi i díky paní primářce Dlouhé a paní doktorce Škodové jsem výjimka. Dokázaly, že jsem nejen schopný normálního života, ale zvládl jsem i maturitu na nejvyšší ohodnocení na Střední průmyslové škole V Úžlabině, obor elektrotechnika se zaměřením na řídicí systémy. Momentálně pracuji jako bezpečností technologický specialista, jsem šťastný a dokážu toho ještě daleko víc. “

Na závěr?

„Rád bych dodal, že když člověk chce, tak dokáže neuvěřitelné věci, ale to není všechno. Vždy za ním někdo musí stát a pomáhat mu bojovat s překážkami. U mě jich bylo! Děkuji rodině, všem soukromým učitelům, kteří mi pomáhali pochopit látku, paní primářce Olze Dlouhé, paní doktorce Evě Škodové a paní psycholožce Karle Svobodové, které udávaly ten správný vítr, aby loď plula správným směrem. Bez těchto lidí si vůbec nedokážu představit, kde bych dneska byl. Jsem rád, že se podařilo moji nemoc zklidnit a můžu dělat, co mám rád, dokázat, že mám na spoustu věcí.“

 

VFN

Láska nejbližších, vstřícnost lékařů a sestřiček, vlídné slovo, empatie

Láska nejbližších, vstřícnost lékařů a sestřiček, vlídné slovo, empatie. To jsou vzpomínky, které si z našeho rodinného trápení odnáším a moc děkuji

 „Spadla jsem do všeho ze dne na den. Na konci října (2016) si manžel ošklivě zlomil nohu. Hned pod krčkem, tříštivá zlomenina stehenní kosti. Ležel v nemocnici, podrobil se složité operaci. Aktivní sportovec, špatně to snášel, samozřejmě. A do týdne jsem začala mít problémy já. Možná to bylo i stresem. Prostě se nám to sešlo najednou, jsme spolu 41 let, spojené nádoby,“ vzpomíná na krušné životní období Eva MNAHONČÁKOVÁ.

„Plnilo se mi břicho, měla jsem problémy se zažíváním, bolesti, nafouklá jako balon. Dcery mě přemlouvaly, ať jdu k doktorovi. Zkusila jsem to na pohotovosti (byly svátky), pak i u praktického lékaře. Řekli mi, že jde o dietní chybu nebo střevní chřipku. Třikrát za sebou. Teprve při čtvrté návštěvě mi byl proveden ultrazvuk a byla jsem krátce hospitalizována v nemocnici.

Dcery to vzaly do svých rukou

Čas běžel. Žijeme s mužem v Karlových Varech, obě dcery jsou v Praze. Po neúspěšných návštěvách zdravotnických zařízení ve Varech a nejistých výsledcích to dcery vzaly do vlastních rukou. Zajistily mé přijetí na Karlovo náměstí. Nastoupila jsem na IV. interní kliniku VFN 30. listopadu a od prvního dne začal kolotoč vyšetření. Tušili zřejmě hned, že by to mohlo být něco vážnějšího, takže vše klapalo jako hodinky. Jedno vyšetření za druhým, milý vstřícný přístup. Už 1. prosince mi na gynekologickém vyšetření diagnostikovali nádorové onemocnění vejcovodu. V tu chvíli to byla vlastně úleva, že něco našli, že už se ví, co mi je. Moje maminka měla nádor v prsu, takže jsem tuto hrozbu rozhodně nepodceňovala a na radu lékařů chodila na preventivní prohlídky často. Na poslední preventivní kontrole u gynekologa jsem byla půl roku předtím, než to všechno začalo. Tehdy jsem byla ještě úplně v pořádku. 27 let jsem nemarodila. Jen běžné nemoci, nic vážného. Najednou jsem odešla z pracoviště a už se zpět nevrátila.

Rodina na cestách a na mobilu

Několik dní po zjištění nálezu mě pustili domů. Abych to měla blízko, bydlela jsem u dcery v Praze. Ještě před Vánoci jsem totiž nastoupila na chemoterapii, kam mě vozily moje holky. Díky nim jsem měla úžasné zázemí. Ony to rozhodně neměly snadné, vozily mě, zároveň jezdily za tátou do Karlových Varů. Ten po další operaci, kdy mu odstraňovali zpevňovací materiál, dostal zlatého stafylokoka. Ani tím to neskončilo, nastaly další a další problémy s hojením a další infekce. Do dneška se pohybuje pomocí chodítka nebo francouzských holí. Operací absolvoval přibližně dvacet, z toho pět většího rozsahu. Ještě, že jsou mobily, jinak bychom byli vlastně půl roku naprosto odříznutí jeden od druhého.

Nejhorší část je neznámo a bezmoc: Co vám je a jak se to bude řešit

Věděla jsem hned, že něco není dobře, ale co? To bylo nejhorší období. Bezmoc. Pak hned doba, než zahájíte léčbu. Já jsem ji naštěstí měla ultrakrátkou, jenom deset dní. Ale udělala jsem taky chybu: otevřela internet. Našla jsem jenom samou hrůzu, scestné informace, v bulváru se rakovina rovná  smrti. Nikde zmínka o naději. Špatně se hledá, kdo se zachránil, co nebo kdo pomáhá. Díky přístupu doktorů jsem naštěstí strach rychle překonala. Od prvního dne přijetí na Karlově náměstí se ke mně každý choval slušně. Moc si cením jejich práce. Člověk vidí to úsilí, snahu, lidskost, přitom služby trvají i šestnáct hodin. Vždycky úsměv a vstřícný přístup.

Chemoterapie, operace, chemoterapie

Absolvovala jsem tři cykly chemoterapie, operaci, pak další tři cykly chemoterapie. Rok jsem chodila na biologickou léčbu, skončila jsem letos v dubnu. Teď chodím na pravidelné prohlídky, koncem října mě čeká další. Měla jsem trochu problémy, prodělala trombózu, ředila si krev, po operaci jsem začala krvácet do břicha, mám pooperační kýlu. Brzy absolvuji její plastiku. Ale celkově jsem vše snášela skoro nadstandardně, hlavně díky přístupu lékařů, sestřiček, podpoře dcer a nejbližších přátel. Už se nějak sbíráme, manžel taky, věřím, že nejhorší máme za sebou.

Jsou i vtipné a naprosto nedůležité momenty: třeba paruka

Při chemoterapii přijdete o vlasy, to ví každý. Hned jsme s holkama jely kupovat paruku. Nakonec jsem ji vůbec nenosila, místo ní jsem si koupila čepice. Nikdy dřív jsem, ani v největší zimě, čepice nenosila. Časem si začnete říkat, jak hrozně nedůležitý to je.  Já jsem před nemocí chodila ke kadeřníkovi každých šest týdnů a pravidelně si barvila vlasy. Tehdy jsem se bavila s kamarádkami, že bych se na to barvení vykašlala, vlasy zkrátila a nechala si šediny, ale holky se mi smály, že bych vypadala jako bába. Ani jsem netušila, za jak krátkou dobu o vlasy přijdu. Jaký tvar má moje holá hlava. Zvykla jsem si na to, nemusíte se česat, foukat, barvit, nic. Jen okolí na to není připravené. Když mi po druhé chemoterapii vypadalo obočí a řasy, tak jsem se začala aspoň malovat. Nechtěla jsem, aby si o mně někdo myslel, že jsem nějaká chudinka.

Nadační fond

V průběhu léčby jsem se dozvěděla o nadačním fondu Hippokrates, který se snaží zvyšovat kvalitu péče v Onkogynekologickém centru. Pomáhá nejen pacientům, aby získali nezkreslené informace o léčbě a vyhlídkách. Zvelebuje prostředí. Zajišťuje pro personál další možnosti vzdělávání a pomáhá oběma stranám se více sblížit. Teď ještě ve svém úsilí pokračují a založili pacientskou organizaci VERONICA. Ta má za úkol pomoci pacientkám v dalším životě. Bývalé a současné pacientky se budou moci snadněji potkávat a pomáhat si. Lékaři se seznamují s „překážkami“ nemocných, ne o všech se mluví. Ne každý o nich chce slyšet. Pořádají přednášky. To je něco, čemu bych se chtěla i do budoucna věnovat.  To mi přijde smysluplné. Po tom, co jsem zažila, přesně vím, s čím jsem se potýkala a co řeší ostatní „čerstvé“ pacientky, ženy, které se náhle dozví diagnózu.“

Chcete se poradit? Získat informace?

Zkuste stránky:

www.nadace-hippokrates.cz

www.pacientska-organizace.cz

 

VFN

VFN vnímám jako svou druhou porodnici

VFN vnímám jako svou druhou porodnici

„Vše začalo v květnu 2014 hospitalizací s těžkou akutní pankreatitidou v Thomayerově fakultní nemocnici. Z té doby si vybavuji jen bolesti (připadá mi, že jsem nedostával nic na utišení), vyčerpanost, zimnice, zoufalost, přetáčení na posteli ve změti hadiček a kabelů. Strašně jsem chtěl utéct. Po třech týdnech došlo k vyžádanému převozu do VFN, konkrétně na oddělení akutní medicíny (nefrologii). Od druhého dne na OAM, pod ohledem MUDr. Doubravky Frausové, si téměř nic nepamatuji, ani bolest. Můj stav se zhoršoval a musel jsem být přeložen na KARIM (napojení na umělou plicní ventilaci, následně zavedení trachesotomie, cca 10 dní v umělém spánku, operace břicha, rozpad tlustého střeva, 14 operací a výplachů dutiny břišní, přes měsíc jsem měl otevřené břicho).“ Tak vypočítává svůj běh o život, který trval několik měsíců, Lukáš MÁLEK.

Z KARIMu si vybavuji fáze probouzení, sny a halucinace

Konečně jsem postupně začínal vnímat, i když většinou s halucinacemi. Neuměl jsem rozlišit realitu, pořád jsem hledal, co a proč se stalo, nevěděl jsem, kde jsem. Z té doby si ale mozek pamatuje snad všechny sny.

Měl jsem stres ze zvuků přístrojů, neustále za mnou něco pípalo. Kvůli tracheostomii jsem nemohl mluvit. Jediná možnost komunikace byla ukazovat písmenka abecedy vytištěná na papíře. Ale jak, když nemáte ani sílu zvednout vlastní ruku. V tomto odlišném světě mě s realitou spojovala alespoň televize.

 

Touha mluvit byla nesnesitelná, stejně jako žízeň

Po měsíci hospitalizace na RES UP jsem byl přeložen v rámci uzávěru na RES2, tam jsem zůstal dalších šest dnů a následně mě přeložili na JIP IV. IK. Začaly se mi vracet smysly. Třeba z TV zpravodajství jsem si uvědomoval dopady událostí. Doktoři mi dovolili vrátit mobil. Musel jsem se hodně snažit, abych zvládl vůbec odemknout obrazovku a ovládal ho. Úžasná sci-fi hračka byla pohyblivá postel, aspoň nějaká interakce. Pořád jsem hledal sestry, jejich přítomnost mi dávala jistější pocit (Monika Janalová byla úžasná). Naopak jsem byl zoufalý, že si nemůžu říct o to, co chci, co potřebuji.

Pořád jsem měl žízeň, ale nesměl jsem pít. Mokré tyčinky na cucání byly na nic. Občas mi někdo z doktorů na chvíli pootevřel tracheotomii a já mohl „promluvit” pár slov, to byla úžasná inspirace chtít se vrátit zpět do dění.

Nerozuměl jsem tomu, co sestry pravidelně vypouštějí pod mojí postelí. Nevěděl jsem, že to jsou litry hnisu ze zánětu. V noci jsem slyšel souběžné dýchání někoho vedle. Někdo kopíroval mé dýchání a já chtěl dýchat jinak než on. Teprve později jsem si uvědomil, že to byl můj vlastní dýchací přístroj.
Chtěl jsem hodně interakce, zapojení do konverzace, což ale nešlo. V té době mi pomáhal úsměv pana doktora Otáhala. Teprve po několika měsících jsem se dozvěděl, že je vedoucí lékař.

Domů jsem se vrátil po pěti měsících

Po stabilizaci jsem byl z KARIMu přesunut na JIP IV. interní kliniky, kde jsem strávil zotavováním další tři měsíce. Postupně mě odpojili od umělé plicní ventilace, uzavřeli břicho. Následovalo zavádění a přešívání drénů, první rehabilitace. Učil jsem se sám si sednout, chodit, jíst, pečovat si o stomii (umělý vývod z tenkého střeva). Vývoj byl velmi proměnlivý, nejistý. Sanitář Pavel Jirman mi říkal: „Nebojte, tři kroky vpřed, jeden zpět aneb plíživým tempem v trávě vpřed.“

Domů jsem se dostal po pěti měsících. Se stále hnisající odumřelou polovinou slinivky, přerušeným tlustým střevem, stomií, několika břišními drény a umělou nosní výživou. Po dalších pěti měsících stabilizace jsem podstoupil operaci na spojení tlustého střeva. Po roce od první hospitalizace jsem se mohl vrátit do práce. O další čtyři měsíce později jsem byl na poslední operaci – odstranění ileostomie. Od té doby jsem mohl opět chodit na velkou. To už byla hračka.

Dnes běžně chodím do práce, jezdím na výlety, jím rozumně běžná jídla, příležitostně s opatrností sportuji. Nemám téměř žádné potíže, pouze jsem více unavený než před nemocí.

 

Děkuji moc rodině, všem doktorům a personálu v nemocnici. VFN vnímám jako svou druhou porodnici.

 

Zvláštní poděkování a paměť zůstane u:

lékaři:
Otáhal Michal
Novák František
Jan Vydra
Urbánek Miroslav
Roman Fraško
Petrášková Hana

sestry / ošetřovatelky:
Antošová Veronika
Krautwurmová Katrin
Krompáková Mária
Lambert Vít
Minolová Katarína
Pavlasová-Schwarzová Jana
Skopalová Julie
Vojtová Anna
Hanušová Sandra
Say Hana

sanitáři:
Jerman Pavel
Vyšín Martin

rehabilitační:
Honza

a mnoho dalších…

VFN

Jsem příklad toho, že je vždycky šance a naděje umírá poslední

Jsem příklad toho, že je vždycky šance a naděje umírá poslední

„Letos v květnu mi byl diagnostikován karcinom slinivky břišní. Tato diagnóza je velice závažná, věděli jsme to, takže jsme okamžitě celá rodina začali hledat specialistu, na kterého bychom se mohli obrátit. Z médií jsme se dozvěděli o přednostovi I. chirurgické kliniky VFN v Praze, profesoru MUDr. Zdeňku Krškovi, DrSc., a začali jsme jednat,“ vzpomíná na dobu nedávnou Miroslav MACÁLKA.

Pana profesora jsme kontaktovali emailem s prosbou o vyjádření k mému onemocnění a k zaslané zdravotní dokumentaci. Obratem se nám ozval s vyjádřením, že v mém současném zdravotním stavu není operace možná, neboť do procesu onemocnění už byla vtažena žíla vedoucí do jater.

Prvním krokem bylo ozařování

Z toho důvodu mě byl ochoten předat do péče profesora MUDr. Davida Feltla, Ph.D., MBA, který je specialistou na léčbu zářením na Onkologické klinice radioterapie VFN v Praze a zároveň jejím ředitelem. Samozřejmě jsem souhlasil a po konzultaci s panem profesorem Feltlem, jsem byl odeslán na PET vyšetření k přesné lokalizaci nádoru. To bylo třeba jako podklad k určení následné léčby. Při další návštěvě už mi pan profesor Feltl předepsal radioterapii speciálním přístrojem Tomotherapy HD, která se skládala z celkem 15 ozáření. Jejich cílem bylo zmenšit nádor, aby bylo možné ho odoperovat. Poté jsem asi měsíc čekal, jak to dopadne, jestli se nádor zmenšuje a bude možná operace. Při další kontrole měl pro mě pan profesor radostnou zprávu, skutečně se to zdařilo, radioterapie byla úspěšná.

Osudový a šťastný 21. srpen

Díky tomu, že mé tělo tak pozitivně reagovalo na radioterapii, jsem se vrátil zase na začátek, k profesu Krškovi, který nejenže potvrdil, že je operace možná, ale hned určil i datum: 21. srpna. Na I. chirurgickou kliniku jsem nastoupil den před zákrokem a v den „D“ mě pan profesor se svým týmem lékařů operoval. Když jsem se vzbudil z narkózy, čekaly mě samé skvělé zprávy. Nejenže se zákrok podařil, byl ještě úspěšnější, než lékaři doufali. Devět dnů jsem se zotavoval na JIP, kde jsem se setkal s vysoce odbornou péčí a lidským přístupem lékařů a sester. Ještě v době, kdy jsem byl hospitalizován, jsem se dozvěděl, že výsledky histologie jsou v pořádku. Před propuštěním do domácího léčení mě navštívila diabetoložka, která mi podala instrukce k aplikaci inzulínu. Ten si píchám čtyřikrát denně, ale to je to nejmenší oproti tomu, co mi hrozilo. Po šestnácti dnech v nemocnici jsem se vrátil domů.

Cítím se dobře a děkuji všem zdravotníkům ve VFN

Již jsem absolvoval kontrolu u pana profesora Feltla a čeká mě kontrolní PET vyšetření. V současné době se cítím dobře a věřím, že to všechno dobře dopadne. Chtěl bych touto cestou moc poděkovat panu profesorovi Zdeňku Krškovi a celému jeho týmu lékařů. Díky odborníkům jako jsou pan profesor Krška a pan profesor Feltl, mají lidé s tímto onemocněním šanci na uzdravení, za což jim patří můj veliký obdiv a poděkování.

VFN

Život se nesmí zabalit, ale žít, dokud to jde

Život se nesmí zabalit, ale žít, dokud to jde

„Jsem taková povaha, že se snažím problémy se zdravím, tedy nemoci, nebrat příliš do hlavy. Patří k životu jako zdraví, láska, radosti i strasti. Prožil jsem toho za sedmdesát let dost, jsem otřískaný a to mi pomáhá. I když přijde špatná zpráva jako ta v roce 2013. Rakovina tlustého střeva,“ konstatuje Jaroslav HOLÝ.

Čtyři roky předtím jsem se staral o těžce nemocnou manželku. Měla dvě operace mozku, protrpěla toho hodně. Já jsem do poslední chvíle věřil jejímu ošetřujícími lékaři, primáři Neurochirurgie v Liberci, že dělá, co může. Že manželce pomáhá. A důvěra v lékaře, zdravotníky mi vydržela dodnes. To je základ. Paní mi umřela v zimě  roku 2012. Já potom musel zařídit spousty věcí, stěhoval jsem se, rušil pozůstalost, vzpomínal, ale cítil jsem, že něco není dobře. Zavíral jsem před tím oči, oddaloval návštěvu lékaře. Přišly Vánoce, nechtěl jsem je kazit dětem, celé rodině, ani sobě.

Ortel přišel začátkem roku 2013

Základní operaci rakoviny tlustého střeva jsem podstoupil v Karlových Varech, doma. Opět jsem věřil, že lékaři dělají to nejlepší podle svého vědomí a svědomí a rozumí své práci. A operace se povedla. Nejvíc jsem se bál stomie. Zažil jsem ji u své ženy, ošetřoval ji čtyři roky a to jsem si fakt nepřál. Okamžitě, jak jsem se probudil z narkózy, už jsem se ptal. A když mi lékař řekl, že se to povedlo a nemám ji, byl jsem šťastný. Opravdu.

Praha byla velké štěstí v neštěstí a výhra

Měl jsem pokračovat v léčbě na chemoterapii v nemocnici v Chebu, ale zeť s dcerou mě přemluvili, že lepší bude Onkologická klinika Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Tak jsem se dostal k panu profesorovi Petruželkovi. To bylo moje velké štěstí. Dokonce mi při speciálním vyšetření, takzvaném PET CT zjistili navíc i rakovinu plic. Na běžném CT by asi vidět nebyla. Dva měsíce po zahájení léčby střev ještě plíce. Vzal jsem to jako výzvu. Výborné bylo, že mně pan profesor léčil najednou obě ložiska, léčba se neprotahovala. Vyřešilo se to naráz a já to bral jako bonus. Poslouchal jsem, přestal jsem kouřit, věřil jsem bezmezně a nedal se.

Intenzivní léčba trvala dva roky

Dvacetkrát mě do Prahy vezla dcera, nesměl jsem vůbec veřejnou hromadnou dopravou, abych nedostal infekci. Pak jsem profesora uprosil a na dalších dvacet sezení přijel autobusem. Celkem čtyřicet dávek za dva roky. Bylo to těžké, nepopírám. Pak ještě biologická léčba. Ostatní pacienti kolem fňukali, stěžovali si, já neřekl nikdy nic. Stejně nikdo nepomůže, s tím se musí každý srovnat sám. Nevolnosti, bolesti, každý musí vydržet. Život za to stojí.

K sedmdesátinám jsem si daroval vlastní svatbu

Věřím, že právě můj přístup k nemoci, k léčbě a životu, mi dal tolik síly, že jsem se dokonce ještě oženil. Moc rád tančím, takže když u nás ve Varech v roce 2015 v Národním domě po třiadvaceti letech znovu otevřeli taneční sál a obnovili takzvané čaje, neváhal jsem. Nedělní taneční odpoledne, na která jsem tak rád chodil! Vrátil jsem se k tanci a našel si tam tanečnici. O rok mladší vdovu Lidušku, se kterou jsme si natolik rozuměli, že jsme spolu začali chodit. V roce 2016 mi bylo sedmdesát a pozvali jsme celou rodinu – dohromady máme 4 děti a 11 vnoučat na oslavu. Dopoledne jsme se s Liduškou vzali, jen se svědky a pak to celé rodině odpoledne slavnostně oznámili.

Plesy, cestování i infarkt

První rok jsme za sezónu stihli 9 plesů, další rok 7 a letos už zase začínáme. Hned v roce 2016 jsme byli na Sardinii, pak v Chorvatsku, o rok později prodělala Liduška infarkt. A já jí pomohl svým přístupem k životu. Vytáhl jsem ji zpátky, přesvědčil ji, aby věřila, že lékaři dělají to nejlepší, pomohou jí, jen aby poslouchala, byla trpělivá. A letos jsme už byli zase v Chorvatsku.

Nemyslím na to, až nebudeme moci

Žijeme tady a teď, těšíme se z každého dne. Budeme mít na co vzpomínat. A to radím každému: věřit v sebe a v lékaře, žít, dokud se dá a nemyslet na nemoci a nemohoucnost. Tím si nikdo nepomůže. Jsme příkladem toho, že když člověk něco vydrží, tak se dá zlomit i dvojnásobná rakovina a infarkt. Panu profesoru Petruželkovi patří můj velký obdiv a poděkování.

 

VFN

Ve VFN mám své strážné anděly

Ve VFN mám své strážné anděly

„Do osmnácti jsem byla naprosto zdravá, aspoň jsem si to myslela. V momentě, kdy jsem potkala svého budoucího muže a začala užívat antikoncepci, se u mě do dvou měsíců projevil první zánět žil. Pak trombóza a krátce na to přišla první embolie. Hodně rychlý postup nemoci,“ vzpomíná Zuzana DVOŘÁKOVÁ.

„Po vyšetřeních mi odhalili závažnou vrozenou poruchu krve (antifosfolipidový syndrom, mutace protrombinu, MTHF), kvůli které nesmím užívat antikoncepci. Ovšem v benešovské nemocnici mě soustavně neléčili. Pokaždé atace jen krátkodobé ředění krve a nic víc. Navíc se mi stalo, že jsem se nakazila tuberkulózou, odolnost organismu už byla hodně oslabená. Tak jsem musela strávit tři měsíce v Sanatoriu v Trosečnici. V jednadvaceti letech… Uzdravila jsem se, ale tělo už nedokázalo s nemocí bojovat. Třetí embolie byla tak masivní, že jsem málem zemřela. Plíce jsme měla naprosto ucpané tromby, nemohla jsem dýchat a neskutečně to bolelo. Diagnóza zněla posttrombotická plicní hypertenze. Ovšem stále bez soustavné léčby.

Přišli jsme o miminko

Moc jsme chtěli s mužem dítě. Otěhotněla jsem, miminko bylo geneticky naprosto v pořádku, byli jsme šťastní. V šestém měsíci jsem ale dostala trombózu placenty. V těhotenství mi vůbec neředili krev, což je právě v tomto období hormonálních změn naprosto nutné. A až pozdě se zjistilo, že se dítě nevyvíjelo. Bylo o polovinu menší, než odpovídá tomuto týdnu těhotenství. Musela jsem ho porodit… Už jsem to vůbec nemohla unést, bylo mi dvacet tři let.

Měla jsem levou srdeční komoru dvakrát větší

Můj stav se zhoršoval. Byla jsem totálně zavodněná, začaly mi selhávat všechny orgány, srdce díky vysoké zátěži mělo levou komoru jednou tak velkou, než je běžné. Rodina mě opět odvezla do Benešova do nemocnice a mé štěstí v neštěstí bylo, že tam sloužil lékař z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Ten mi udělal všechna vyšetření a do dvou týdnů mě převezli na II. interní kliniku kardiologie a angiologie VFN k docentu Pavlu Jansovi, Ph.D., do centra pro plicní hypertenzi VFN. Bylo opravdu pozdě. Měla jsem tělo tak vyčerpané a zničené, že jsem neměla na operaci sílu.

Operace měla přijít o čtyři měsíce dřív

Do VFN jsem se dostala ještě jako chodící, dokázala jsme si vyčistit zuby, dojít si na toaletu. Snažili se mě připravit na operaci. Říkali sice, že operovat mě měli tak o čtyři měsíce dřív, ale já stále doufala. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se horšila každým dnem. Už jsem nevstávala z postele, ležela na JIPu, rodiče se se mnou každý den loučili, jako by to bylo naposled. Dokonce mi dovolili na JIPce i psa. Všichni na mě koukali nešťastně, soucitně, to poznáte. Nevěřili, že operaci přežiju. Nakonec se rozhodli, že to zkusí, byla jsem mladá holka. Pan profesor Jaroslav Lindner z II. chirurgické kliniky kardiovaskulární chirurgie VFN a 1. LF UK je jediný v republice, který tenhle zákrok u nás provádí, byla jsem jeho pátý operovaný pacient. Výkon zvaný endarterektomie plicnice obnáší mimotělní oběh, pročištění plícnice, umělý spánek. Nechali mě v něm osm dní, abych načerpala sílu. Už při operaci mi přestalo fungovat srdce, pak znova po probuzení. Dvakrát jsem odešla a lékařům se podařilo mě vrátit do života, znova „nahodit“. Proto jsem byla v umělém spánku tak dlouho. Když mě vzbudili, nevěřila jsem, že jsem byla na operaci, už mě ani nebolela jizva. Měla jsem hlavu plnou halucinací a snů, učila jsme se mluvit, chodit, ochrnula mi noha…

Doktoři za mnou přišli do porodnice

Regenerace byla neskutečně rychlá, najednou jsme se nadechla. Štvala mě ochrnutá noha, říkala jsem si, to je pech, jdu na operaci s plícemi a přijdu o nohu! Je to už 15 let a všechno se srovnalo, začala jsem postupně zase žít skoro jako normální holka. Dokonce jsem porodila dvě nádherné zdravé děti, i když mi mateřství gynekologové zakázali. Báli se, že to moje tělo nezvládne. Šla jsme za doktorem Jansou, všechno mu řekla, on se zamyslel a začal telefonovat. Konzultoval to docentem Radimem Bečvářem z Revmatologického ústavu a začal vypočítávat: nasadíme kortikoidy, budete si píchat injekce, to dáme… Ve spolupráci s porodnicí U Apolináře to vyšlo. A dokážete si představit, že jste po porodu, celá rozlámaná, neupravená, přitom šťastná a otevřou se dveře a tam oni? Přišli se podívat na Tomáška. Byli šťastní jako já a chtěli po mně slib, že už děti dělat nebudeme. No, po pár letech jsme to zkusili ještě jednou a máme Nelu. Doktoři z II. chirurgie a II. interny jsou moji andělé, dodnes jim to říkám. Posílám jim fotky dětí, jsme neustále ve spojení…

Občas se vypnu, jako by mě vytáhli ze zásuvky

Jsem strašně akční, neustále v pohybu, i když můžu být v plném invalidním důchodu. Založila jsem spolek pro rodiče s dětmi a pořádáme kulturní akce, věnuju se fakturacím, snažím se sportovat, žít s rodinou, jak se dá. Ale tělo se ošidit nedá a občas se vypne. Už pro mě třikrát jela sanita, náhle jsem zkolabovala. Vím, že když to nejde, musím všeho nechat, lehnout si a třeba tři hodiny spát. Pak se zase nahodím. Bereme to tak, patří to k mé nemoci. Nebojím se o sebe, ani rodina si nepřipouští, že jsem jiná. Plus mé nemoci je, že jsem si našla spoustu přátel na klinice. Sestřičky a profesoři patří vlastně do rodiny. Nikdy jim nebudu dost vděčná.“

 

VFN

Vztah se Všeobecnou fakultní nemocnicí mám víc než úzký. Přivedla jsem tu na svět své dva syny

Vztah se Všeobecnou fakultní nemocnicí mám víc než úzký. Přivedla jsem tu na svět své dva syny

Moderátorka Štěpánka DUCHKOVÁ patří mezi tisíce žen, které v porodnici U Apolináře přivedly na svět své děti. A stejně jako mnohé z nich předčasně. Ale jak jí je vlastní, i na první týdny u inkubátorů svých synů vzpomíná s radostí a humorem.

„Samotné těhotenství probíhalo zcela bez nějakých vedlejších projevů až do začátku 7. měsíce. Nebylo mi vůbec špatně, mohla jsem sportovat. A dokonce mi nikdo nevěřil, že čekám dvojčata, protože jsem měla opravdu malé břicho. Během toho 7. měsíce jsem ale začala mít pocit, že mám místo břicha cihlu a začalo to být nepříjemné. Pak se ukázalo, že jedno miminko (Adámek) přestalo růst, protože mu všechno snědlo druhé miminko (Honzík). Takže předčasný porod císařským řezem byl nevyhnutelný. Ráno dne D jsem ještě běžela moderovat tiskovou konferenci a po obědě už jsem ležela u Apolináře a čekala, co bude dál. Porod proběhl v narkóze a děti ležely v inkubátorech na jiném oddělení, takže jsem je hned po probuzení neviděla. Ale první pocit si dobře pamatuju – hurá, máme to za sebou a všichni jsme živí. Péče byla fantastická, na neonatology a sestřičky u Apolináře nedám dopustit.

Pak to začala být honička

Chodila jsem ke klukům šest týdnů třikrát denně. Ale mělo to i své pozitivum – v mezičasech jsem si dokoupila vše potřebné. Jsem totiž pověrčivá, a tak jsem do porodu nic nesháněla. Kromě synů, jejich maličkých tělíček, prvních dotyků, vzpomínám z tohoto období třeba na Lucemburčanku, která se mnou ležela na pokoji. Měla už pět dětí a všechny se jmenovaly podle názvů květin. V kontaktu s ní už nejsem, ale s maminkou Martinou, která měla chlapečka v inkubátoru vedle mých kluků, s tou jsme propojené na facebooku. Ani nemůžeme věřit, že z těch miminek do dlaně máme obě zdravé třeťáky. Rozhodně mi tato životní zkušenost dala jedno: zcela se mi změnily priority. Kluci jsou na prvním místě a přes to nejede vlak.

Kdo se narodil první dodnes nevím a ani mě to nezajímá

Kluky vůbec nezajímá jejich způsob narození, pobyt v inkubátorech ani to, že se narodili o dva měsíce dřív, než měli. Chtěli by hlavně vědět, kdo se narodil první. Já to totiž nevím a nenašla jsem to ani v papírech. A tenkrát mě vůbec nenapadlo se zeptat. Honzík si to určil sám. Říká, že on byl určitě první, protože je teď o dva centimetry větší. Rozhodně se ale po rychlém a předčasném startu do života do dvou let naprosto srovnali s vrstevníky.

Chodíme k Apolináři na návštěvy

V porodnici jsme se byli společně s kluky podívat, několikrát. Všechno jsem jim ukázala, viděli ta malinká stvoření plná hadiček, aby měli lepší představu. A já tam chodím moc ráda i sama, stejně jako do okolí nemocnice. Zvláštně mě to místo uklidňuje.

A rada pro maminky nejen předčasně narozených dětí?

Je pochopitelně skvělé mít dobré zázemí. Spolehlivého manžela, hodné babičky. Ženy, které toto nemají, to mají těžší. Ale někdy to může být trochu i komplikace. Vzpomínám si třeba na výběr kočárku. Chtěla jsem mít dvě korby za sebou, ale všichni mi radili, že ne, že na sebe ty děti neuvidí a ten, co bude vzadu, se bude cítit odstrčený. No totální blbosti, kterým jsem tenkrát v mateřském pomatení věřila a koupila jsem ten široký kočárek se dvěma korbami vedle sebe. Byla to velká chyba. Nikam jsme se nevešli, špatně se skládal, dostat ho do kufru auta bylo utrpení. Už to vím, ovšem teď už je mi to tak trochu k ničemu J.“

 

VFN

Bez dětí jsem si život nedokázala představit

Bez dětí jsem si život nedokázala představit

„Byla jsem normální zdravá holka. Sportovala jsem, žila klasickým životem středoškolačky. Naprosto nezajímavé. Ve dvaceti jsem dostala hodně nepříjemný zánět močového měchýře a musela jsem na Nefrologickou kliniku VFN v Praze na vyšetření. A pak už se to vezlo, život šel úplně jinak,“ svěřuje se Karolina BODEČKOVÁ, máma tři dětí, projektantka, běžkyně. A taky pacientka…

„Zjistili mi vyšší krevní tlak, dostala jsem léky… Ale ledviny byly pořád v normě. Nastoupila jsem na vysokou školu, přidaly se stresy, zkouškové období. Před státnicemi se mi začalo dělat špatně – ledviny se začaly zhoršovat. Musela jsem na biopsii a zjistilo se, že mám nefropatii. Paradoxem je, že mě nic nebolí, neměla jsem nikdy žádné potíže. Navždycky už musím užívat léky dodržovat nizkobílkovinovou dietu, v podstatě výrazné omezení bílkovin. To je základ. Neznamenalo to ale nic ve srovnání se zjištěním, že s léky, které užívám, nesmím otěhotnět.

Chci dětem, mužovi a sobě vydržet co nejdéle

Bez rodiny jsem si život neuměla představit, a tak jsem se na nefrologii radila, jak to udělat. Znají to, řada pacientek v mladém věku se o rodinu pokouší, to je přirozené. Můj problém byl jinde. Mohla jsem to trochu tušit, protože babička měla dvojčata. Přesto jsme byli všichni v šoku, když jsem se dozvěděla, že kluci jsou dva. I lékařka, která mi dovolila otěhotnět. ‚Co mám s vámi dělat,‘ prohlásila. Bylo to všechno plánované, musela jsem vysadit své léky a náhradní nejsou bohužel natolik účinné. V těhotenství se mi proto funkce ledvin začala postupně zhoršovat. Kolem čtvrtého, pátého měsíce těhotenství jsem otekla, zvedal si mi krevní tlak… Snažila jsem se kvůli klukům vydržet co nejdéle. Ve 29. týdnu mi ale praskla plodová voda a už to nešlo zastavit. Kluci se museli narodit. Když se dneska podívám na fotky, nejsem si vůbec podobná.  Otoky, téměř devadesát kilo, hrůza.

Martínek a Michálek jsou tu!

Na oddělení pro předčasně narozené u Apolináře kluci leželi tři měsíce. Vlastně jsme šli domů až téměř v řádném termínu porodu. Stres to byl celou dobu. Neřešila jsem sebe, bála jsem se o děti, aby byly v pořádku. Hlavně Martínek měl zpočátku potíže. Ale je to bojovník, všechno zvládl a dohonil. S kojením to úplně nevyšlo, ale nevadí. Postupně jsem odtékala a vracela se do vlastní formy. Při porodu jsem vážila téměř metrák, ale zase byla výhoda, že jsem strašně rychle zhubla. Stačilo ztratit několik litrů vody.

Další těhotenství s nemocí a v šestatřiceti?

Chtěli jsme holčičku. Manžel říká, že to dostal rozkazem a neměl na vybranou. Paní doktorka nebyla úplně nadšená, ale přistoupila na to, abychom to zkusili. Neměla jsem moc dobré výsledky testů při kontrolách, tak jsem zpřísnila dietu. Skutečně jsem si dala záležet, předtím jsem občas hřešila. Dá se to. A opravdu to na tělo při mém onemocnění funguje. Další testy to potvrdily a měla jsem povolení otěhotnět. Dneska zpětně vím, že i když jsem po dceři strašně toužila, kdyby nebyly testy lepší, nešla bych do toho rizika. Přece jenom tady chci dětem i mužovi ještě nějaký čas vydržet… A děti jsem měla už dvě.

Za měsíc jsem byla těhotná… A měla hrozný strach

Naopak těhotenství jsem prožívala daleko hůř – bylo mi špatně, měla jsem strach. Ale objektivně vlastně proběhlo bez obtíží. Jen obavy byly najednou daleko větší než poprvé. Nakonec jsem rodila až ve 38. týdnu… a ve 36 letech, s nefropatií. Jsem ráda, že mě začali léčit tak včas, že jsem děti stihla. A vlastně jsem byla vždycky těhotná okamžitě, když jsem chtěla, v dnešní době, kdy má spousta párů potíže s plodností. Do dětí bych šla znova. Neřešila jsem vlastní nemoc. Emmě jsou dneska dva roky, kluci v první třídě…

Nedokážu si představit, že bych děti neměla. Nikdy jsem si to nepřipustila. Moje nemoc naštěstí není dědičná, paní doktorka si myslí, že se možná spustila ze silných angín, které jsem prodělala kolem 17 let. Ale jisté to není. Nikdo v rodině problémy s ledvinami nemá. Jsem šťastná, že dětem nepředám takové dědictví. Dnes chodím jednou za čtyři měsíce na kontroly, jinak nejsem nijak omezená.

Nerada teď chodím na grilování…

Chybí mi akorát oblíbené jídlo. Před nemocí jsem milovala maso ve všech podobách a úpravách, stejně tak sýry. Kamarádi se kvůli mně naučili připravovat na gril i jiné věci než klasiku. Zeleninu, ovoce… I tak ale na zahradní grilovačky už nechodím moc ráda. Lehce to ztratilo půvab.  Ale našla jsem si jiná pozitiva. Běhám, sportuji, s dětmi žijeme jako běžná rodina. Chystám se na další běžecký závod, Běchovickou desítku už mám úspěšně za sebou. Běh mě uklidňuje a dodává energii. Stejně jako rodina. Každé ženě, která řeší podobné dilema radím: poraďte se s ošetřujícím lékařem. Vždycky se dá najít nějaké řešení. Jsem příkladem toho, že i s nemocí se dá žít šťastně. Navíc mě odborníci ujišťují, že když budu dietu dodržovat, poškození ledvin se zpomalí a můžu spoustu let vydržet bez obtíží.“

 

BOX:

Nefropatie neboli poruchy ledvin jsou v zásadě jakákoliv onemocnění ledvin, která nejsou způsobena zánětem. Nejčastější nefropatie jsou dvě, a to u lidí trpících cukrovkou, tedy diabetická nefropatie, a tzv. IgA nefropatie. Mezi další, avšak již méně časté, patří například analgetická či epidemická nefropatie. Projevují se sníženou funkcí ledvin, tedy schopností filtrovat krev a odvádět z ní škodliviny a zplodiny.

VFN

Rok se mi úplně vymazal ze života

Rok se mi úplně vymazal ze života

„Stačila chvíle. Malá pružina mi vystřelila proti ruce a hlavě tak nešikovně, že mi zároveň zlomila ruku a udělala několik fraktur lebky a čelisti. Všechno znám jen z vyprávění. Z práce mě převezli do nemocnice v Mladé Boleslavi, tam provedli základní ošetření a rovnou na Stomatologickou kliniku VFN v Praze k panu primáři Jaroslavu Valachovi. Toho jediného si pamatuju od prvního dne,“ vzpomíná na dobu před šesti lety Tomáš JIRSA.

Dnes byste v jeho obličeji pátrali po stopách tak závažného úrazu téměř marně. Přitom trvalo několik let, než se podařilo všechny následky pracovního úrazu „opravit“. „Jsem celý sešroubovaný, mám tři destičky v hlavě, štěpy z pánve v čelisti, v nose…

Připadal jsem si jako zelenina

Bezvládný, bez ‚chuti a bez zápachu‘, bez energie. Nejdřív jsem se s manželkou hádal i o tom, kde bydlíme, nic jsem si po úrazu hlavy nepamatoval. Vlastně celý rok se mi vymazal z paměti, jen mlha… I dnes mám občas výpadky paměti, ale už jen výjimečně. Žena mi všechno trpělivě připomínala, vysvětlovala, vzpomínala, líčila, co se dělo. Já jsem jen tak vegetoval… Když přišla poprvé do nemocnice na návštěvu máma, ani mě nepoznala. Já sám sebe ostatně taky ne. Mezitím mě pan primář Valach se svým skvělým týmem dával postupně zpátky dohromady. Destičky do hlavy, pak přišla na řadu čelist. Nejdřív zkoušeli, jestli se rozdrcené zbytky kostí v čelistech nechytí zpět, ale ony mi postupně vylézaly samy z dásní, dokonce je mám zdokumentované, nafocené na památku. Vypadaly mi samozřejmě i zuby.

Manželka měla u postele štípačky

Když mě pouštěli se sešroubovanou čelistí a drátěnou dlahou v puse domů, manželka se ptala, co má dělat, když se začnu v noci třeba dusit. Poradili jí, aby dlahu přestřihla. Tak měla vedle postele položené štípačky. Celé tři týdny, než mi dlahu vyměnili za gumičky. Naštěstí je nikdy nemusela použít.

Právě moje žena to měla nejhorší

Já jsem byl nejdřív mimo (tlumený léky proti bolestem), pak úplný lazar. Většinu mého trápení si odnesla moje žena: musela mě krmit brčkem, mixovala, kde co našla. Kolik kombinací polévek mi připravila, to se nedá spočítat. Hodně jsem zhubl, musela mě vodit i na toaletu, neměl jsem vůbec sílu. Byla to velká zkouška, ale náš vztah naprosto stmelila. To je ta největší odměna za celé trápení.

Operace jsem ve VFN absolvoval v průběhu let tři. Operace hlavy, pak mi postupně štěpy z pánve doplňovali do rozdrcené čelisti a do čelistní dutiny, kde také chyběly kůstky, následovaly implantáty zubů. Od ledna mám již všechny zuby, a to jsem už šest let po úrazu.

Nebojím se zubařů

Dalším kladem celé situace je asi fakt, že se už vůbec nebojím zubařů. Pan doktor Valach a jeho kolegové mě utvrdili v tom, že zubaři jsou neskuteční machři, kterých si moc vážím. A představte si, že mají podobné nástroje, které znám jako servisní technik: třeba golaklíč.“

VFN

Jel jsem dávat a daleko víc jsem si přivezl

Jel jsem dávat a daleko víc jsem si přivezl

„Už na medicíně jsem toužil aspoň na chvíli odjet pracovat do nějaké rozvojové země. Byla v tom směs chuti pomáhat lidem a také touha po dobrodružství. Po letech vidím, jak jsem byl v mnoha ohledech naivní. Moje akce byla značně nepřipravená a riskantní. Přesto, když se mě někdo z mladých lékařů ptá, jestli vyjet, rozhodně radím ano,“ říká doktor Marcel DRLÍK z oddělení dětské urologie Urologické kliniky VFN v Praze, předseda sekce dětské urologie České urologické společnosti.

„Cesta to byla dlouhá, protože v 90. letech minulého století byla situace v oblasti dobrovolnické práce úplně jiná. Dnes mají např. Lékaři bez hranic oficiální nábor nováčků, léta propracované programy. Tehdy tu nic takového nebylo.

Pomohlo náhodné setkání

Nastoupil jsem po škole na dospělou chirurgii do nemocnice v Brandýse nad Labem a po letechpak do IKEMU k profesorovi Pirkovi. Během toho jsem si udělal atestaci. Úplnou náhodou jsem se setkal s převorem z Kostela Panny Marie v Karmelitské na Praze 1, který pracoval léta na misiích ve Středoafrické republice. Zpětně si uvědomuji, jak jsem byl neuvěřitelně drzý, ale prostě jsem šel, pozval jsem se k němu a domluvili jsme se. Nabídl mi možnost ubytování a stravy na misii s radostí, že v oblasti bude nějaký doktor – jejich řád tam žádnou nemocnici neprovozoval. V IKEMu mi vyšli vstříc, dali mi rok a půl neplaceného volna. Dodnes jsem jim za to vděčný.

Do odjezdu zbývalo asi půl roku a já toho měl dost před sebou: naučit se francouzsky, rozšířit si vědomosti z tropické medicíny a vlastně mnohem víc. Něco z pediatrie, gynekologie, porodnictví, očního lékařství, všechno se hodilo… V Lyonu, kam jsem jel na kurz tropického lékařství, jsem měl tři měsíce na zvládnutí francouzštiny. Tehdy nebyly Erasmy ani jiné možnosti studijních pobytů. Moc rád na tu dobu vzpomínám. Dostal jsem se do jiné kultury, díky obrovské vstřícnosti tamních doktorů jsem se naučil spoustu věcí a podařilo se mi získat hodně zdravotnického materiálu pro Afriku.

Při nástupu jsem hned dostal polovinu nemocnice

Nemocnicí, do které jsem nastoupil, byla malá státní nemocnice v Bozoum, 400 kilometrů od hlavního města. Špatně placení zaměstnanci, zoufalé vybavení, sklady téměř prázdné. Jediný lékař v nemocnici, ještě mladší než já, měl z mého příchodu radost a hned mi přidělil chirurgii a porodnici a sám si nechal internu a pediatrii. Takže jsem první den získal půlku nemocnice. A to nebylo všechno – po měsíci odjel a na krku mi na dlouhé měsíce zůstala nemocnice celá.

Když si na mě v městečku zvykli a poznali mě, žilo se mi s místními dobře. Chodil jsem po nocích venku, sedával s nimi u ohně, jedl s nimi v chýších a nic se mi nestalo, nikdo mě neokradl. Naopak si mě hlídali, byl jsem jejich doktor. Chodili mi ukazovat děti, které jsem porodil a vyléčil, věřili mi. Dnes mi to kolegové z Lékařů bez hranic a dalších organizací trochu závidí, to už určitě nezažijí. Doba se změnila, dnes je obtížné se dostat takhle nablízko mezi místní obyvatele a žít s nimi.

Profesní pohled byl neutěšený

V nemocnici jsme neměli anestesiologický přístroj ani kyslík. Co bylo možné, operovalo se v lokální anestézii. Děti a nitrobřišní výkony u dospělých jsme operovali v nitrožilní anestézii (Ketamin +Dormicum). Bylo to pochopitelně riskantní, nemocný při výkonu sám dýchal. Císařské řezy jsme prováděli v lokální anestézii až do vybavení dítěte a zasvorkování pupečníku. Poté se podal Ketamin a operace se v klidu dokončila. Výkon byl takto pro pacientku sice méně komfortní, ale zato bezpečnější.

Porodil jsem dítě z mimoděložního těhotenství asi v sedmém měsíci. Placenta byla přirostlá na kličkách střev. Žena přežila, dítě bylo mrtvé ještě před příchodem do nemocnice. Z evropského pohledu zcela raritní případ. Ruptury dělohy, vcestná placenta, konce pánevní ani nepočítám. Spousta porodnických patologií, stejně tak infekcí. Malárie, paraziti, AIDS, hepatitida, tuberkulóza.

Nebo případ většího rozštěpu rtu. Pětiletý chlapec špatně mluvil a nechtěli ho kvůli tomu vzít do školy. Uspat Ketaminem jsem ho nemohl a musel jsem počítat s krvácením při výkonu, protože jsme neměli elektokauter pro snadné zastavení krvácení. Chlapec by ve spánku mohl vdechnout krev a udusit se, tak jsem poprosil dva kluky, zdravotní bratry, aby mi hodinu drželi v prstech ret smáčknutý po stranách. A vyšlo to.

Úmrtí pacienta na sále byl vždy problém, rodina to vždy kladla za vinu lékaři. Jednou mi přivezli měsíčního chlapečka s uskřinutou tříselnou kýlou. Použil jsem starou metodu, kterou koloniální lékaři v Indii označovali jako ‚tie and cry‘ – tedy ‚svaž a křič‘. Kojence jsme svázali, dali mu něco malého na usnutí, pak místo lokálně znecitlivěli a operovali. Dítě chvíli křičelo, pak usnulo, ale hlavně přežilo. Jeho maminka mi ho pak nosila ukazovat. Bylo to o fous, otec dítěte byl ředitel místního vězení.

Neměl jsem inkubátory, takže nedonošené dítě jsme pokládali mezi dvě PET lahve naplněné horkou vodou a obalené látkou jako do hnízdečka, zabalené do textilií, a tam se hřálo.

Ano, řada věcí se podařila, řada také ne. Mnohým pacientům jsem pomoci nedokázal. Buď přišli pozdě, nebo jejich léčba byla mimo možnosti mé nemocnice.

SIRIRI dělá v Africe národní obrození

Středoafrická republika je 4. nejchudší země světa. Slabá vláda, nepokoje. V roce 2006 jsem pro ni s několika přáteli založil neziskovou společnost. SIRIRI znamená v místním domorodém jazyce Sango  – mír, pokoj. Mám radost, že funguje už 12 let a leccos se podařilo. Vrtali jsme studny, sponzorovali studium několika místním medikům, pomáhali válečným uprchlíkům. Jeden z našich největších úspěchů je projekt Škola hrou. V Africe se děti učí číst a psát ve francouzštině, jazyce, kterému nerozumí. Doma se ale mluví v Sangu, takže se ve škole naučí francouzsky číst a psát sotva 20 procent dětí. My jsme je začali učit číst a psát v rodném jazyce. První slabikář v národním jazyce jsme vytiskli v Praze. Vytvořili jsme jej s rodilými mluvčími a funguje to čím dál lépe. V nadsázce se dá říci, že Češi teď dělají ve Středoafrické republice národní obrození. Číst a psát se tímto způsobem naučí 80 % dětí. A ještě pod dozorem českého architekta si černoši v Bozoum sami vybudovali školu.

K dospělým pacientům bych se už nevrátil

Po návratu z první cesty v roce 2000 jsem pochopil, že to nejcennější, co mohu Africe dát, jsou znalosti. Paradoxem je, že africká společnost je velmi mladá a přitom zde téměř nikdo nezná dětskou chirurgii. Není jednoduché operovat v těchto podmínkách děti, většina lékařů se toho bojí, operace neprovádí, a tak je ani neznají. Proto jsem odešel z dospělé kardiochirurgie a začal se věnovat dětské chirurgii. Při dalších 4 cestách do Středoafrické republiky jsem se ve 3 různých nemocnicích snažil vyučovat místní mladé doktory, jak operovat děti.

Dělat s dětmi je radost. Dětští pacienti jsou upřímní, nehrají hry, jsou pozitivní. I duch oddělení je jiný. Sestry jsou v práci rády, ta práce je prostě veselejší než na dospělém oddělení. Jistě, obor dětská urologie je tak trochu Popelka, malý obor na okraji zájmu pojišťoven i nemocnice. Já ji ale dělám rád a neplánuji se vrátit k dospělým pacientům.

Když jsem do Afriky poprvé odjížděl, myslel jsem si, že jedu dávat. Teď už ale vím, že jsem mnohem více dostal. Uspořádal jsem si životní hodnoty, což je jeden z největších darů, které jsem si přivezl. Vycestovat bych doporučil každému. Získáte úplně jiný pohled na řadu věcí, na život jako takový. Samozřejmě nejlépe pod bezpečnými křídly nějaké zkušené organizace, určitě už ne na vlastní pěst. Ty doby jsou pryč a nemuselo by to projít tak hladce jako mně.“