Archiv rubriky: I. chirurgická klinika hrudní, břišní a úrazové chirurgie

Pavel ŠUK se ve 40 letech dostal na váhu 231 kilogramů, která ho začala výrazně limitovat na životě a rozhodl se pro změnu. Mluvili jsme s ním poprvé v létě 2018 a znovu o rok později. „Dlouhodobě bojuji z nadváhou. Neměl jsem žádné zdravotní obtíže, jen jsem prostě vždycky miloval jídlo. Dokonce jsem velmi často chodil plavat, až pětkrát týdně, ale pohyb se stal začarovaným kruhem. Čím víc jsem plaval, tím větší jsem měl hlad…,“ komentuje svou situaci.

Před několika lety jsem navštívil obezitologa v Mladé Boleslavi a podařilo se snížit mou hmotnost ze 165 kilogramů na 113. Ovšem za cenu velice přísné diety, vlastně neustálého pocitu hladu. Denně jsem mohl přijmout pouhých 5000 kilojoulů. To pro mě, který bez problému sní ke svačině kilovou sekanou se dvanácti rohlíky, bylo nepředstavitelné. Stály hlad, stres, čekání na další jídlo… Proto bylo jasné, že dřív nebo později dietu vzdám.  Postupně jsem selhával častěji a častěji, až jsem se ve 40 letech dopracoval k váze 231 kilogram při výšce 185 centimetrů.

Zájem o stravování nestačí

Šokovalo to i mě, především jsem přestával být mobilní, což začalo omezovat samotnou podstatu mého bytí. Pracuji jako směnový mistr lisovny plastů v automobilce, moje profese je o střídání pohybu a sezení u počítače. Nijak fyzicky náročná, ale už jsem ani to nezvládal. O stravování se dlouhodobě zajímám, znal jsem kaloricketabulky.cz, začal jsem znovu. Boj s obezitou a chutěmi na vlastní pěst. Dostal jsem se na 220 kilogramů a váha se zastavila. V té době jsem byl schopen fungovat, hlídal si denní příjem kalorií, ale ani deko úspěchu. Objevil jsem aplikaci Prediktorhmotnosti.cz, spojil se s výživovou poradkyní, ta mi doporučila Bari Klub a přes něj už byl jen krok k panu docentu Matoulkovi ze III. interní kliniky VFN v Praze.

Ten navrhl hospitalizaci na klinice. Absolvoval jsem ji, mám diagnostikovanou spánkovou apnoe, dostanu dýchací masku. Zároveň jsme se domluvili na dalším postupu: Potřeboval bych snížit hmotnost na 180 kilogramů, tedy shodit čtyřicet kil, nejlépe do dalšího setkání, které je naplánováno za 3 měsíce. To obnáší nastavit optimální hodnotu příjmu kalorií na den. Šestnáct tisíc, které udrží stávající váhu, nechceme, nyní jsem na nějakých 12 tisících kilojoulů a uvidíme, jak to budu zvládat. Jsme domluvení, že nejzazší únosná hranice by mohla být 9 000 kJ denně. Pro běžného člověka hrubé přejídání… Moje nevýhoda je, že já sním všechno. Klidně budu na zelenině. Ovšem spořádám jí dvě a půl kila a k tomu něco malého… A hned je problém. Musím ocenit velikou vstřícnost pro individuální nastavení režimu ze strany Obezitologického centra 1. interní kliniky, především pana docenta Matoulka. To je podle mě na začátku nejpodstatnější. Žít bez obav z hladu, nestresovat se ze selhání.

Univerzální lék neexistuje

Dalším krokem je členství v Bari klubu. První dojem je veskrze pozitivní. Skvělá možnost poslechnout si osobní zkušenost s operací, s úpravou jídelníčku, o boji s vůlí, sledovat propady a úspěchy. Konfrontovat se s lidmi, kteří podobnou cestu prošli přede mnou. Viděl jsem pána, který se po bariatrické operaci dostal ze 190 kilogramů na 74 a půl a dalšího, který po stejném zákroku shodil 11 kilogramů a dál to nejde. Na první schůzce jsem se věnoval konzultaci, jaké jsou možnosti další léčby, operací, za jakých podmínek. Vidím, že univerzální lék na obezitu neexistuje. Podle mého je jídlo nejtěžší možná závislost, nejtěžší droga. Jíst se musí a to je skutečnost, která nás, jedince zvyklé na velké dávky a soustavný přísun potravy svádí. S tím je třeba pracovat.

Osobní hlídač

Svou účast v Bari klubu beru jako motivaci. Každý měsíc budu muset s kůží na trh: Jak jsem na tom s váhou, proč jsem selhal, kolik jsem shodil… Považuji to za způsob potřebné kontroly, vlastní prezentaci, jak se mi daří.  Je to takový osobní hlídač. K tomu přidám online kontakt s nutriční terapeutkou, každé tři týdny osobní konzultace o jídelníčku a váze.

Co bude dál, se uvidí

Do hranice 180 kilogramů nemá smysl přemýšlet o dalším řešení. Jistě, nabízí se operace, ale to je běh na dlouhou trať. Musím se radit sám se sebou, zda chci nevratně zásadním způsobem změnit fungování vlastního těla. Z pohledu medicíny je to jasné: cesta, jak zhubnout. Pro mě zatím naprosto hraniční řešení.

A po roce…

V minulém roce, jsem dospěl k rozhodnutí, redukovat svou hmotnost dříve, než to pro mne bude znamenat zásadní zdravotní problém. Rok byl ve znamení častých návštěv jak doc. Matoulka, tak dalších odborných pracovišť. Proběhla diagnóza onemocnění těžkou obstrukční spánkovou poruchou, na kterou byl indikován přetlakový přístroj. Ten jsem obdržel v prosinci a pomáhá mi snižovat únavu a zkvalitňovat spánek. Primárně slouží jako prevence kardiovaskulárních a jiných závažných onemocnění. Od ledna letošního roku se již primárně věnuji snižování hmotnosti. V mém případě se jedná o velmi pomalou cestu, která by mohla mnoho lidí odradit, je to možná zapříčiněno i mým rozhodnutím nepodstupovat bariatrickou operaci a jít konzervativní cestou.

Co je největší problém? Nedostatečná vůle a nevhodné stravovací návyky

Pokud má tělo dlouhodobě nadměrný příjem energie, kterou není schopné spotřebovat, je velmi těžké mu část energetického příjmu upřít. Největším problémem na cestě k redukci hmotnosti bylo a je snižování celkového příjmu kalorií. Jedná se o kombinaci nedostatečné vůle a nevhodného stravovacího návyku. Dalším nezanedbatelným problémem je sociální kontakt, kdy při mnoha příležitostech je konzumace jídla společenskou aktivitou, jíž je možné se vyhnout jen stěží (oslavy, party, návštěvy rodiny apod.), Naopak mě příjemně překvapilo, jak snadno pro mne bylo nahradit hlavně sladkosti a průmyslově zpracované potraviny zdravější, nebo v mém případě především méně vydatnější variantou. Také jsem vlivem těchto změn významně snížil příjem soli, což vedlo k lepšímu vnímání chuti.

Sám sebe jsem mile překvapil: Plánuji si život, mám bohatší zájmy a chci zrychlit hubnutí

Moje proměna se netýkala pouze stravování a zdraví. Tím, že jsem musel začít přemýšlet co jím a plánovat dopředu svůj jídelníček, jsem začal postupně plánovat i svůj život, hlavně tedy dlouhodobá strategická rozhodnutí. Dnes tedy pracuji krom kalorií stejným způsobem i s plánováním času, nebo peněz. A výsledky se dostavují i v těchto benefitních oblastech. Celkově jsem za rok zhubl 20 kilogramů, tedy méně než 10 % mé startovní váhy, což by se mohlo zdát málo. Já se přesto cítím spokojený. Ačkoli na mne občas dolehne stále ještě vysoká hmotnost a vím, že cesta je ještě dlouhá, cítím i tak úlevu a těší mě, že jdu správným směrem.

Zásadní je, že se moje proměna odehrála spíše na úrovni psychické než fyzické. Přestože k drobným zlepšením pohyblivosti, snížení zadýchávaní a obecně zlepšení tolerance zátěže došlo, jako zásadní pociťuji daleko lepší nakládání s časem, přemýšlení o možnostech do budoucna. V neposlední řadě rozšíření spektra zájmů. V letošním roce jsem začal s užíváním lékového preparátu na podporu snižování hmotnosti a plánuji akceleraci hubnutí, chci se tedy vydat opačným směrem, než je běžné, kdy maximální redukce nastává na začátku a každé další kilo je těžší a pomalejší.

„Motivací k dobrovolnictví v nemocnici může být osobní zkušenost nebo zkušenost někoho blízkého s určitým druhem ztráty. Mě samotnou v minulosti k dobrovolnické činnosti s pacienty významná osobní ztráta přivedla. Poprvé jsem do Všeobecné fakultní nemocnice přišla v roce 2013 a prožila zde jedno z nejtěžších traumat svého života. V té době jsem se již, po mnohaleté korporátní kariéře, začínala věnovat oblasti psychosociálního poradenství, ale až zkušenost se ztrátou mě dovedla ke zcela novému náhledu na lidské bytí,“ vysvětluje Bc. Adéla FARÁŘOVÁ, koordinátorka Centra dobrovolných aktivit VFN v Praze.

Po těžké zkušenosti jsem se potřebovala ze své situace posunout, hledala jsem odbornou pomoc, ale ta, jež mi byla poskytnuta, nebyla v mém případě efektivní. Snažila jsem se najít životní sílu a začala jsem se věnovat dobrovolnictví. Zhruba rok jsem docházela k lůžkům onkologických pacientů v paliativní péči. Komunikace s pacienty na sklonku života mi dala obrovskou naději. Zde jsem pochopila, co znamená „užít si každého dne“ a pomalu nacházela další smysl vlastního žití. Dále jsem, v rámci dobrovolné pomoci, doprovázela pomocí koučinku onkologické pacienty vracející se po léčbě do běžného života. Zároveň jsem hledala možnost, jak tyto zkušenosti propojit, dát jim nějaký rámec a objevila jsem, že při Ministerstvu pro místní rozvoj existuje profesní kvalifikace Poradce pro pozůstalé.

Ztráta není jen úmrtí, ale ztráta zaměstnání, sama sebe, rolí, které člověk měl v životě…

Přestože jsem získala certifikát, odborná veřejnost se mnou vůbec nekomunikovala. Tak jsem šla studovat dál: Sociální práci s aplikovanou psychoterapií. Chtěla jsem pomáhat lidem vyrovnat se se ztrátou. Nejde jen o úmrtí, při závažném a dlouhodobém onemocnění člověk ztrácí část sebe, své jistoty, práci, role, které žil… Trpí celá rodina, všechno je rázem úplně naruby. V průběhu své soukromé poradenské praxe jsem se neustále přesvědčovala, že lidé prožívající ztrátu jsou ohroženou skupinou.

Aby dobrovolnictví fungovalo, musí mít jasný systém

Když jsem před rokem přišla na svou pozici do VFN, začala jsem systematicky pracovat na proměně způsobu poskytování dobrovolnických služeb pacientům. A již dnes se vynaložené úsilí začíná vracet. Přesto si troufnu říct, že je dobrovolnictví v nemocnici stále malým děťátkem, které bude potřebovat ještě hodně péče, vedení a samozřejmě lásky. Dobrovolnictví a laskavý přístup jdou totiž ruku v ruce. I pro naše dobrovolníky je důležité, že se do nich dokážu vcítit, podpořit je, otevřeně a citlivě s nimi mluvit, poradit jim a spolehlivě je vést.

Dobrovolnictví musí být systémově podpořeno. Dle mého názoru by do něj měli vstupovat zejména studenti odborných škol – zdravotníci, medici, studenti psychologie. V rámci své praxe se naučit pracovat s pacienty, sdílet s nimi jejich nejistoty, obavy a strachy. Jedině tak získají vhled do budoucího povolání, pochopí, o čem je nemocnice a práce s lidmi. A pomohou nemocným. V oblasti dobrovolnictví se rozvíjí další potenciál díky projektu Ministerstva zdravotnictví, který by měl vést k jeho efektivizaci.

Navenek může snaha dobrovolníků působit marně a zbytečně

Při vzdělávání dobrovolníkům podprahově sděluji, co pacienti prožívají, co potřebují, jak se onemocnění a dlouhodobá hospitalizace dotýká jejich duševního stavu. Někteří pacienti navenek působí, že pomoc nevnímají, či o ni aktivně nejeví zájem. To, co vnitřně cítí, je ale odlišné. Emoce mohou být skryté. S tím musí dobrovolník počítat, nesmí ho to odradit a neměl by od pacientů očekávat poděkování za svou činnost. To se jim snažím vysvětlit, chválím je za jejich úžasnou práci. Vnímám, že jim zpětná vazba občas chybí. Když je například pochválí odborný personál, lékaři a zdravotníci, dobrovolníci jsou v sedmém nebi.

Pro rodiny: Co vlastně dobrovolníci jejich blízkým mohou dát

Dlouhodobí dobrovolníci navštěvují pacienty na jednotlivých pracovištích pravidelně. Buď docházejí k lůžku nebo s nimi jdou na krátkou procházku, čtou jim, hrají s nimi hry. Co si pacient přeje, nač má náladu a dovolí jeho zdravotní stav. Dobrovolníci nejčastěji naslouchají. Nemocní často potřebují mluvit, vypovídat se ze svých obav a smutků, z toho, co se jim v životě nepovedlo. Dobrovolník jako nestranná osoba zvenku může vyslechnout vše, čím nechce pacient zatěžovat vlastní rodinu. Díky etickému kodexu a mlčenlivosti, k nimž jsou dobrovolníci smluvně vázání, je dáno, že co vyslechnou, zůstává v prostředí nemocnice. Řadě pacientů stačí jen bytí spolu. Bez mluvení, bez programu, jen spoluprožít čas.

Koncerty, výtvarné dílny, canisterapie…

Čas od času připravujeme akce na klinikách, s pacienty kreslíme, tvoříme, pořádáme koncerty. Na nich se podílí dobrovolníci, kterým časové možnosti umožňují účastnit se jen jednorázových aktivit. Někdy se k činnosti připojí i rodinní příslušníci, zapojuje se personál kliniky. Pacienti mají nejen zábavu, ale i pocit smyslu vlastní existence. Skupinová dynamika činnosti dodává energii.

V rámci programu spolupracujeme s několika dobrovolnickými organizacemi, například s Amelií. Její dobrovolníci docházejí za onkologickými pacienty naší nemocnice, jak k lůžkům, tak na ambulanci, kde čekajícím nabízejí vlídné slovo, ale i kávu a čaj, či křížovky a časopisy. Na několika klinikách u nás také probíhá Canisterapie. Přítomnost odborně vedených canisterapeutických pejsků přináší radost nejen našim pacientům, ale vždy je rád vidí i personál. Zastřešujeme také Poradnu svatého Apolináře, kde pacienti léčící se se závislostmi, mohou získat odborné právní služby.

Co klinika, to jiní pacienty, tedy jiné potřeby, přání

Každá z klinik, se kterými spolupracujeme má své specifické potřeby. Dobrovolníci, ačkoliv nenahrazují odborný personál, by měli být na toto připraveni. Je více než výhodné, když například na kliniku Neurologie mohou v rámci činnosti docházet studenti psychologie, kteří se v oblasti orientují. Na klinice Foniatrie máme vždy několik velmi natěšených dětí, které svého dobrovolníka nedočkavě vyhlíží. Jsou totiž hospitalizovány v řádu týdnů, čas je dlouhý, stýská se jim a každé zpestření vítají. Zde je ale od dobrovolníka vyžadována velká trpělivost a vstřícnost, protože dětští pacienti mívají, kromě poruch hlasu, řeči a sluchu, další přidružené poruchy. Na klinikách, kde jsou hospitalizovány děti společně s rodiči, může dobrovolník nabídnout rozhovor i rodičům. Dobrovolníci, jež spolupracují s Centrem podpůrné a paliativní péče naší nemocnice, jsou obvykle již zralými a zkušenými.

Obecně se dobrovolnické aktivity dají popsat jako dlouhodobé, návazné, neustále se rozvíjející. Ve světě je dobrovolnická práce velmi prestižní, obdivovaná. Vždyť tito lidé dávají vlastní čas a energii nezištně druhým, aby jim ulehčili nesnadné životní období. Věřím, že to tak bude brzy i u nás.

„Je to přesně rok, co mi diagnostikovali zhoubný nádor děložního čípku. Bylo mi v té době 27 let. První pocity? Samozřejmě jsem se vyděsila, jsem mladá a nic takového jsem nečekala. Je to šok. Pak přicházejí racionální úvahy: Jak to bude dál? Co těhotenství, partnerský život? Žen s mojí diagnózou přibývá, naštěstí se zároveň zlepšují diagnostické i léčebné možnosti,“ přibližuje chvíle nejistoty a strachu Denisa LAUBROVÁ.

Nejdříve mi velice pečlivě diagnostikovali samotný nádor v Onkogynekologickém centru VFN v Praze. Byla jsem v péči pana profesora Cibuly. Z ultrazvukového vyšetření a magnetické rezonance se zjišťovalo umístění a velikost nádoru. Poté proběhla první operace, laparoskopická, při které mi odebrali uzliny v malé pánvi, do kterých se nádor z čípku nejčastěji šíří. Ty však byly negativní.  Měla jsem radost, ale vyhráno rozhodně nebylo. Začala jsem chodit na chemoterapii. Po druhém cyklu léčby se zjistilo, že není natolik úspěšná, jak by měla být. Nádor se příliš nezmenšoval. Měla jsem plánovanou operaci a lékaři ji po tomto zjištění urychlili. Zákrok se nazývá abdominální radikální trachelektomie a byla náročnější, než se původně zdálo. Dalších několik týdnů mi zůstaly dreny z močového měchýře, takže jsem měla komplikované vyprazdňování.

Jizvy na těle jsou to nejmenší

Mám velkou jizvu přes celé břicho, další od nejrůznějších pooperačních vývodů a laparoskopie. Na děložní čípek mi umístili cerkláž. Steh, který mi stahuje děložní hrdlo. Vím, že může dělat neplechu v pozdějším těhotenství. Z toho mám velký strach. Chtěla bych založit rodinu, mít děti jako většina žen. Snažím se brát svou situaci pozitivně, jsem mladá, určitě se řešení najde a s přítelem dítě rozhodně plánujeme.

Každý zákrok byl stupínkem k vítězství

Ze začátku jsme z diagnózy byli všichni vyděšení. Rodiče, celá rodina a nejbližší kamarádi se snažili být pozitivní a nabízeli mi nejrůznější pomoc. Naštěstí jsem neměla žádné větší komplikace, a tak jsem se s každým dalším „zákrokem“ těšila, že to jednou skončí a uslyším: Jste zdravá, můžete žít jako dřív.

Ptejte se, podělte se o vlastní pocity

Z vlastní zkušenosti bych chtěla poradit všem dívkám a ženám, které uslyší stejnou nebo podobnou diagnózu, aby využily všech možností péče, které mají v dosahu. Nebojte se říct si o pomoc, o radu, pečujte o sebe a ptejte se. Informace a pocit, že je o vás postaráno, je nesmírně důležitý. V takové situaci se objeví spousta otázek, strachů, nejistota. Navštivte psychologa, sexuologa. Ptejte se, jak to bude dál. Chodila jsem na hodiny meditace, můžete se zapojit do organizace, která sdružuje pacientky s podobnými potížemi a probrat s nimi vlastní situaci a možnosti. Nejhorší je nejistota a nevědomost. Já jsem extrovert a to, že jsem si mohla s někým s podobným osudem popovídat, mi moc pomáhalo. Člověk získá informace i pocit, že v tom není sám.

Láska a dobré jídlo

Největší oporou byla v tom těžkém období moje krásná rodina, přítel a kamarádky. Všichni se mě snažili rozptylovat. Vozili mě na chemoterapie, byli se mnou, neustále mi telefonovali. Největší držák byla určitě mamka, tu jen tak něco nerozhodí. Pořád na internetu hledala různé zlepšováky co vařit při chemoterapii, co pít na zlepšení chuti k jídlu, co regeneruje tělo, co mi dodá energii. Doma mi upravili lůžko, aby se mi na něm lépe leželo, přestěhovali mi ho do obýváku, abych byla s rodinou a mohla se dívat na televizi. Každý měl vlastní metodu, jak na mě. Někdo se mnou plakal a někdo se z celé situace snažil udělat srandu. Pomáhala mi každá forma kontaktu.

Největší rozdíl mezi životem „před“ a „po“? Vážím si života a lásky blízkých

Asi ve vnímání sama sebe. Přišla jsem o vlasy, které rostou dost pomalu, mám problémy v intimním životě, které jsou následkem druhé operace. Změna postavy i problémy při čůrání – to vše se podepsalo na mé sebedůvěře. Přestože mi každý říká, že mi krátké vlasy sluší, já se v nich necítím být svá. Ublížilo to mé ženskosti a bude to ještě nějakou dobu trvat, než to odezní. Také mám samozřejmě obavu, jak bude probíhat těhotenství, které může být komplikované. Se vším se peru, snažím se víc odpočívat a rozmazlovat se. To jsem dřív nedělala. Vážím si života a svých blízkých. V krizi člověk pozná skutečné hodnoty a ty mám kolem sebe. Vidím, jak mě mají rádi a jsem jim moc vděčná. Jediné, na co nemám radu je ztráta vlasů – s tím jsem se dodnes nevyrovnala a stále čekám, až narostou.

„Na jednotku intenzivní a resuscitační péče Kliniky dětí a dorostu VFN se dostává ročně kolem 270 dětí. Od novorozenců s nízkou porodní hmotností až po dospívající adolescenty. Důvod je u všech stejný: selhávání životně důležitých funkcí, přímé ohrožení na životě. Na tomto jedinečném pracovišti, kde denně řeší případy na hranici života, pracuje již 25 let staniční sestra, Mgr. Martina BAŠKOVÁ.

Jsem zde od roku 1993, kdy jsem skončila střední zdravotnickou školu. Vlastně mi mé místo našel tatínek, který tehdy sám měl zaměstnání v Praze a doslechl se, že na KDDL VFN hledají sestry. Zkusila jsem to a už jsem zůstala. Je to velmi psychicky i fyzicky náročná práce, to nezakrývám. Pracuji tady proto, že se dodnes učím každý den nové věci, odborně stále rostu. Zdokonaluji se i po 25 letech. Stačí zavzpomínat na postupné kroky: základní péče o pacienty, speciální, vysoce specializovaná péče, transporty. Následovaly nové ventilační metody (HFOV, iNO), řízená hypotermie, ECMO, nová přístrojová technika. To člověka udrží v pozoru.“

Náš běžný pracovní den? Nikdy nevíme, co se bude dít

Samozřejmě máme úkony naplánované, ale většina úkolů přichází s okamžitou situací, změnou zdravotního stavu pacientů, s novými případy. Standardně jsme schopni se postarat o 8 až 10 pacientů s nutností umělé plicní ventilace. Máme klasickou  každodenní naplánovanou péči, ta je daná jako na každém pracovišti. Akutní péči naplánovat nelze. Když jdu ráno do práce, nikdy nevím stoprocentně, co se bude dít. Žádný den není stejný. A to mě baví.

Převozová služba, řízená hypotermie novorozenců i mimotělní membránová oxygenace (ECMO)

Část naší práce jsou převozy kriticky nemocných novorozenců z Prahy i Středočeského kraje, v případě potřeby specializované péče i z celé České republiky. Ti se převážejí v případě nutnosti na naše oddělení z míst, kde není možné poskytnout vysoce specializovanou péči. Další děti se převážejí na specializovaná vyšetření do jiných nemocničních zařízení. Zvláštní kapitolou jsou převozy těžce nemocných pacientů s oběhovou a dechovou nedostatečností, která není zvládnutelná konvenčním způsobem. Tito pacienti jsou před transportem připojeni na ECMO a jsou převáženi na naše pracoviště. Před výjezdem k takovému pacientovi je potřeba připravit přístrojové vybavení, materiál podle aktuálního stavu pacienta, svolat ECMO tým. ECMO tým musí být vždycky složen z lékaře pediatra intenzivisty a dětské sestry, nejlépe se specializací ARIP v pediatrii – ty zajišťuje naše oddělení – kardiochirurga s instrumentářkou, perfusionisty – odborníka, který se stará o ECMO přístroj. Když dorazíme na místo, máme přesně rozdělené role. Každý takový převoz je rizikový, protože trvá určitou dobu, kdy jsme mimo nemocniční zařízení. Musíme být připravení na různé alternativy vývoje stavu nemocného. K tomu ještě přistupují problémy s českou dálniční sítí. Letecké transporty jsou zatím u nás sporadické. Kromě uvedeného bych ještě chtěla zmínit péči o novorozence, kteří prodělali během porodu nebo těsně po porodu závažný nedostatek kyslíku – tzv. asfyxii. Naše pracoviště bylo první v České republice, které začalo uvedenou metodu používat na základě zahraničních zkušeností a zároveň máme i největší soubor takto léčených dětí. Je to zatím jediná metoda, která může zmírnit následky prodělané asfyxie. Podstatou této léčby, je zchlazení organizmu na teplotu 33–34 °C po dobu 72 hod. Další specializací našeho pracoviště je péče o kriticky nemocné děti s dědičnou poruchou metabolizmu. Diagnostická i léčebná péče o tyto pacienty probíhá pouze na naší klinice.

Nové posily? Spíš stálý tým

Většina současného personálu oddělení je stálá. Sestry se vracejí po mateřské, pracují zde léta. Někdy si nás nováčci najdou sami, když zjistí, jak zajímavé případy léčíme, jak pestrá práce u nás je. Ti přicházejí programově za zkušenostmi, adrenalinem, novými znalostmi a dovednostmi. A mají pravdu. Jsem přesvědčená, že z hlediska odborného profesního růstu toto pracoviště nabízí neskutečně mnoho. Pak se objeví občas jednotlivci, často mimopražští, kteří hledají zaměstnání.

Dlouhodobý podstav má svá opodstatnění

Snažíme se získat nové kolegy, chodíme po školách, prezentujeme výsledky naší práce, máme FB stránky. Přesvědčujeme studenty na praxích, ale úspěchy jsou minimální. Dlouhodobě je zde podstav. Tvrdím, že je obrovská chyba už ve vzdělávání. V nastavení učebních plánů a systému. Dlouhá léta chybělo kvalifikační studium v oboru dětská sestra. Dosavadní praxe pro získání specializace ARIP v pediatrii je taková, že sestry jako první vystudují specializaci Dětská sestra a na to navazuje další vzdělávání – ARIP v pediatrii. To znamená, že sestry studují dvakrát déle, dvě specializační studia, než sestry u lůžek dospělých pacientů. Dnes již kvalifikační studium Dětská sestra existuje, ale prozatím nejsou žádné absolventky.

Psychická náročnost i obava z dětských pacientů

Tím, že se studenti s pediatrií setkávají při studiu minimálně, slýchávám názor, že se dětských pacientů „bojí“. „Bojím se o ně pečovat, nepoznám, jaké mají potřeby.“ Mají obavy z náročnosti práce na oddělení, strach z toho, jaké případy zde ošetřujeme. Všechny tyto faktory hrají proti zájmu mladých sester. Je to logický strach z neznámého. Ve chvíli, kdy poznají děti, práci s nimi, okamžitě se jim tato specializace zalíbí.

To nejhezčí na mé práci?

Když dítě odejde naprosto zdravé domů. To je stoprocentní štěstí a radost. Druhé nejhezčí je, že pracujeme v týmu, jednotně, máme všichni stejný cíl: pomáhat, snažit se dětem i rodičům jejich situaci ulehčit. Jsme k rodičům vstřícní, snažíme se je zapojit do péče o děti, jak jen to umožňuje jejich zdravotní stav. Jakmile to jde, jsou jejich maminky přijaty ke společné hospitalizaci. Návštěvy rodičů jsou prakticky možné kdykoliv.

Přání do dalších let?

Zlepšení celkové situace ve zdravotnictví. Finanční, personální, organizační záležitosti. Přála bych si dostatek sester a dalšího personálu, dostatek financí na platy a provoz oddělení. Více odpočinku pro personál. Abychom byli stále takový tým, jaký jsme. A aby každý pacient, který přijde, odešel zdravý zpátky domů.

Tak začíná webový profil Terezy NAGYOVÉ www.nejsemtabu.cz, která se rozhodla, že boj s nemocí nevzdá. Naopak. Chce změnit stav, kdy podobně zkoušení pacienti o svých problémech nemluví, stydí se za ně. Stomie, tedy vývod střeva, který řadu zdravotních obtíží neodmyslitelně provází, je v Česku totální tabu. „Mě stomie vlastně osvobodila. Dřív jsem nemohla téměř nic. Cestovat, sportovat. Znala jsem toalety všech měst, která jsem navštívila. Byla bych ráda, kdyby se podařilo o problému otevřeně mluvit a pacientům pomoci vyvarovat se základních chyb.“

Od osmnácti mám Crohnovu chorobu, velmi agresivní formu, která se nedá konzervativně zvládnout. Mám za sebou víc než 45 anestezií a chirurgických zákroků. V roce 2012 jsem prodělala kolostomii (vývod z tlustého střeva) a následně jsem přišla o celé tlusté střevo. Vloni mě přešili na ileostomii (vývod z tenkého střeva).

Neměla jsem ráda své tělo, svůj život

Pracovala jsem v korporátu, snažila se všechno přemáhat, zakrývat, stejně jako ostatní pacienti s obdobnou diagnózou. Naštěstí to ukončil totální kolaps organismu v roce 2014. Maximální stopka mě donutila postupně změnit život i uvažování: psychiku, životosprávu, práci, vztahy… Všechno muselo projít auditem a co mi nedělalo dobře, šlo pryč.

Krok za krokem k dobrému pocitu vlastnímu i lidí kolem mě

Prvním krokem ke změně se stala v roce 2015 práce dobrovolníka ve stomické pacientské organizaci České ILCO, z.s. Tím jsem dostala odvahu mluvit otevřeně o životě se stomií, vytvořila jsem web a začala psát blog. Nedlouho na to jsem se rozhodla šít speciální prádlo pro stomiky. Nejsem žádná švadlena, mám potíže s rozlišením materiálů, ale vím, jak dokáže posílit sebevědomí holek i kluků, když mají na sobě pěkné prádlo, cítí se fajn, pohodlně a přitažlivě. Vždycky jsem milovala šaty, pak to byl s pytlíkem na břiše problém. Taky motivace, proč vymyslet něco, v čem vám bude dobře. V hlavě mám hračky, které dětem ukážou, co je stomie, nápadů je spousta.

Mluvit je základ, dá se předejít řadě zbytečných chyb

V Česku se o stomii nemluví, hlavně mladí lidé s ní nejsou smíření, je to obecné tabu. Tak jsem se rozhodla mluvit. Mluvím na konferencích sester a doktorů, na pacientských setkáních. S pacienty. Sama jsem měla velké komplikace s ranami, jejich ošetřováním. Tím, že je stomických sester v Česku obecně málo, nedostanou pacienti dostatek informací, nevědí, jaké pomůcky jsou pro ně nejvhodnější, dělají chyby. Pak dochází ke komplikacím, hnisání, zánětům… Každý nový pacient potřebuje hodně péče, trpělivosti a času. Komplikace většinou vznikají z toho, že si lidé špatně rány ošetřují, nesedí jim pomůcky. Hojení je zdlouhavé, trvá měsíce. Úplně zbytečně. Chci pomáhat, vybírat pomůcky, radit, jak o rány pečovat. Mám štěstí, kolem sebe krásné a silné lidi, které žádná životní zkouška nezastavila a oni navzdory všem a všemu jdou dál, pomáhají a dělají skvělé věci.

Už se nezastavím

Dnes necítím žádná zásadní omezení. Jasně, nejsem vrcholový sportovec. Ale dělám jógu, můžu chodit plavat, všechno jde. Lézt po horách, někdo dokonce se stomií pokořil K2. Pointa je v tom, že život se stomií nekončí. Stačí dostatek informací, kontakty a můžete žít běžný, spokojený život. I mně před pár lety všechno zakazovali, myslela jsem, že nemůžu mít děti. Zdá se, že půjde leccos. I rodina bude. Až přijde ta správná chvíle. A to je na životě nejlepší. Překvapení a nové možnosti.

Hojení ran mě bavilo už na střední zdravotnické škole

Pečovala už téměř o 1500 stomiků, tedy pacientů, kteří mají proveden dočasný nebo trvalý vývod dutého orgánu (nejčastěji střeva nebo močového měchýře) na povrch těla. Tato nová skutečnost nepochybně výrazně zasahuje do každodenního života pacientů, nese s sebou velké změny jejich životního stylu a může také pro každého pacienta znamenat velkou psychickou zátěž. Aby svým pacientům co nejvíce pomohla, neustále hledá nové cesty a způsoby, jak jim ulevit a usnadnit život. Vzhledem k nepřetržitému rozvoji moderní medicíny sleduje novinky v tomto oboru, vzdělává se, ale zároveň ona i celý její tým musí znát i starší způsoby ošetřování stomií. Specializovaná profese stomasester byla zavedena teprve v 80. letech minulého století, kdy začalo být zřejmé, že stomici sice potřebují pomůcky, ale že je nutné také vypracovat komplexní systém péče a realizovat ho. V současné době se tato profese rychle vyvíjí. Jak sama říká: „Dřív jsem měla v mobilu fotky chlapů, teď tam mám uloženy snímky ran v různých stadiích léčby a obrázky nových stomických pomůcek…“ O své práci a pacientech mluví tak, že každý hned pochopí, kdo a co tvoří podstatnou část jejího života. Veronika TONINGEROVÁ, staniční sestra na 1. chirurgické klinice VFN.

„Když jsem v devatenácti, hned po maturitě, nastoupila na své první místo, bylo to tady v nemocnici, na oddělení onko-gynekologie na Gynekologicko-porodnické klinice U Apolináře. Velkou část pacientů na tomto oddělení tvoří ženy po velice náročných operacích, mají vývody z tenkého i tlustého střeva, z močového ústrojí, a o ty jsem se musela já i moje kolegyně postarat. Nebylo zbytí. Na oddělení sice docházely sestry z 1. chirurgické kliniky, ale ty nebyly dostupné 24 hodin denně, to nešlo. Bylo mi jich líto, jak neustále přebíhaly z oddělení na oddělení. Nemocných pacientek hodně, potřebných sester málo. V tom se situace, bohužel, nemění ani dnes… V mezičase, kdy nebyla k mání stomická sestra z chirurgie, jsme se staraly my, sestry z gynekologie. Moc jsme to neuměly, ale musely jsme si poradit. Začala jsem se v oboru vzdělávat. Postupně jsem se naučila pacientky vybavit správnými stomickými pomůckami, vyškolit je, jak si vývod i ránu správně ošetřit a jakým způsobem jim mohu poskytnout co největší psychickou podporu. Hojení ran mě bavilo už od střední školy, a proto jsem byla opravdu ráda, že mám možnost se této problematice věnovat. Kombinace hojení ran a stomie byla top. Vrchní sestra kliniky si všimla mého zájmu a přihlásila mě do certifikovaného stomického kurzu, ve kterém přednášely kolegyně z chirurgie. A kruh se začal uzavírat. Zaškolily mě, čím dál víc jsme spolupracovaly, a nakonec jsem přestoupila sem na IV. oddělení 1. chirurgické kliniky.

Vztah s pacientem je totální obnažení těla i duše

Když přijímáme na oddělení pacienta, lékař mu vždy pečlivě vysvětlí, jakou má diagnózu a v souvislosti s touto diagnózou buď přímo nutnost založení stomie, nebo možnost založení stomie. Založení stomie patří mezi velké život zachraňující výkony nebo výkony, které vedou k prodloužení délky života. Proto v některých případech lékař nemůže určit dopředu, zda bude muset být stomie založena, ale rozhodnout se musí až na operačním sále během výkonu. Každý nemocný tomu v té chvíli rozumí, každý vše chápe. Úplně jiná je ale realita po operaci. Pacient se probudí z narkózy a zjistí, že vývod skutečně má. Přichází šok jako první fáze prožívání nemoci. Úspěch celého zákroku závisí především na psychické pohodě pacienta. Proto je naším velkým, možná největším a nejtěžším úkolem navázat s nemocným co nejbližší kontakt – intimní zónu, která je mnohdy (obrazně řečeno) intimnější než s vlastním partnerem.

Nikdo si nedokáže představit, jaké to je, když odstraníte obvaz a stomickou pomůcku, pod kterou se objeví střevo vyvedené na povrch dutiny břišní. V tu chvíli má každý nemocný pocit, že se mu zhroutil svět, že nemůže dál žít. Nemůže přece ani vyjít na ulici. Už nikdy nebude nakupovat, chodit mezi lidi, věnovat se svým koníčkům… Už nikdy nebude nic jako dřív. Totální panika. A to je ten okamžik, kdy se na jedné straně snažíme pacientovi pomoci přijmout sebe sama a na straně druhé hledáme vhodný systém ošetření – tu správnou stomickou pomůcku, která bude právě jemu vyhovovat a postupně mu pomůže vrátit se do života. Jedno bez druhého nejde.

I my máme určité mantinely, za které už to nejde

Není to jednoduché. Někdy máte vizi, jaký systém pro ošetření zvolíte, protože předpokládáte, že právě ten bude pro daný případ nejvhodnější, a pomůcka pacientovi nesedí. V tom případě se ten pravý stomický systém hledá dál. Vyzkoušíme další dvě, tři možnosti, dokud nenatrefíme na tu pravou. Ideální je, když to vyjde napoprvé, a i to se stává. Máme vycvičené oko, takže se často trefíme okamžitě. Někdy jsou bohužel i případy, kdy ani my nedokážeme poradit. To je psychicky náročné pro všechny. Navíc se musíme smířit s tím, že nejsme všemocné. I my máme své limity. Naším úkolem je zachovat ‚poker face‘, nesmí na nás být vidět sebemenší nejistota. Pacienti totiž při prvním kontaktu se stomickou sestrou věří všemu, co slyší. Někdy to hraničí až se závislostí, musíme udržet naprostou profesionalitu.

Každý krůček je úspěch…

Bezprostředně po operaci a prvotním šoku začneme pacienty učit, jak se o sebe a své pomůcky starat. Prioritou pro nás je, aby nemocný celý proces zvládl sám. Nikdo s ním většinou nemůže být 24 hodin denně a co pak, když pomůcka nedrží, vývod proteče… Čím víc mají pacienti informací nejen o tom, jak se mají o stomii starat, ale také na koho se obrátit, kam zavolat v případě, že potřebují poradit, tím míň panikaří a tím větší je šance na úspěch. Aby pacienti zvládli péči o stomii, je důležité, aby se nebáli, aby byli zruční, pohotoví, zvládli si ustřihnout jednou rukou obvaz nebo náplast, udrželi systém v ruce. Když vidíme, že toho pacient není schopen, voláme SOS – rodinu. Vybereme některého blízkého člena rodiny, který je schopen být aktivně nápomocen při ošetřování stomie a o nemocného se postarat. Při propouštění musí být každý pacient vybaven pomůckami a informacemi. Naším hlavním úkolem je ale získat pacienta ke spolupráci již před operačním výkonem, naučit ho, jak si poradit při komplikacích, jak se o stomii starat po zákroku a poskytovat mu dlouhodobou emocionální podporu. Následnou péči nabízíme všem, ale když někdo bydlí 450 kilometrů daleko, dojíždět každý týden na kontroly je téměř nereálné. V České republice existuje naštěstí multioborová spolupráce – stomické sestry v místě bydliště, domácí péče, sociální pracovnice, nutricionisti, kteří dbají na způsob stravování stomiků. Komplexní péče dokáže pomoci pacientovi přizpůsobit se životu se stomií a vrátit se k plnohodnotnému životu. Ale… Ne všechny sestry mají zkušenosti s ošetřováním stomií, a proto se neumějí o pacienta s vývodem správně postarat. Stomických sester je nedostatek a komplikací u stomiků mnoho. Jen málokdy jsem měla stomika bez komplikací, objevují se u 85–90 % případů. Pomůcek je na trhu celá řada, každému pacientovi vyhovuje jiný systém.  Aby byla stomická sestra schopna vybrat správnou vyhovující pomůcku, aby byla schopna stomii správně ošetřit a správně pracovat s pacientem, je nutné si neustále doplňovat vědomosti. A to jde při běžném úvazku sestry velice obtížně.

Není stomika, který by zvládl ošetření napoprvé

Z psychologického hlediska pacienti procházejí několika fázemi prožívání emocí: šok, skutečný prožitek nemoci a smíření. Velmi důležité je rozeznat, ve které fázi se pacient právě nachází. Každý se zhroutí. Není stomika, jemuž by se to nestalo. Vždycky je to individuální a podle toho s ním pracujeme. Měla jsem pacienta, který o sebe odmítal pečovat, odmítal pečovat o stomii. Když přišla jeho manželka, která měla sama potíže s končetinami, požádala jsem ji o spolupráci a vysvětlila jí, že buď ona, nebo manžel se bude muset o vývod postarat. Odmítli to oba s tím, že se má starat domácí péče. Ta má ale smlouvu s pojišťovnami jen na tři návštěvy denně. Co tedy zbývající čas mezi jednotlivými návštěvami? Co když se stane něco v noci? Nakonec to zkusili. Paní to zpočátku vůbec nezvládala. Přišla druhý den a péči odmítla. Upozornila jsem ji, že tedy budeme muset manžela umístit do léčebny dlouhodobě nemocných. Dneska jsou doma, v pohodě, každý se naučil něco a společně to zvládají.

Život se stomií nekončí, ale pacient musí sám chtít

Příběhů máme za ta léta spousty. Vzpomínám na muže, který se z pozice top manažera, bez něhož se neobešlo žádné rozhodnutí ve firmě, náhle stal pacientem s vývodem. Rodina ho zavrhla, manželka opustila, prodělal dalších šest operací… Nevzdal to a manželka se k němu vrátila. Dnes jsou dle jeho slov šťastnější než před 25 lety. Neumíte si představit, kolik lidí ve vašem okolí má vývod a je schopno žít plnohodnotný život.  Můj strýc je toho důkazem: odjel do Turecka, v padesáti stupních se koupal v moři, úplně normálně fungoval. Lidé sportují, jezdí na kole, plavou. Život stomií nekončí. Jen se s ní musíte naučit žít. A to mě právě na té práci baví: na začátku jste jako Komenský – dáváte úkoly, učíte, vysvětlujete. Pak zavolá pacient a řekne: ‚měla jste pravdu, zvládl jsem si ošetřit vývod za pět minut‘. Nejhezčí je, když připravíte pacienta tak, aby byl schopen přizpůsobit se novému životu se stomií a žil plnohodnotně.“