„Je to přesně rok, co mi diagnostikovali zhoubný nádor děložního čípku. Bylo mi v té době 27 let. První pocity? Samozřejmě jsem se vyděsila, jsem mladá a nic takového jsem nečekala. Je to šok. Pak přicházejí racionální úvahy: Jak to bude dál? Co těhotenství, partnerský život? Žen s mojí diagnózou přibývá, naštěstí se zároveň zlepšují diagnostické i léčebné možnosti,“ přibližuje chvíle nejistoty a strachu Denisa LAUBROVÁ.
Nejdříve mi velice pečlivě diagnostikovali samotný nádor v Onkogynekologickém centru VFN v Praze. Byla jsem v péči pana profesora Cibuly. Z ultrazvukového vyšetření a magnetické rezonance se zjišťovalo umístění a velikost nádoru. Poté proběhla první operace, laparoskopická, při které mi odebrali uzliny v malé pánvi, do kterých se nádor z čípku nejčastěji šíří. Ty však byly negativní. Měla jsem radost, ale vyhráno rozhodně nebylo. Začala jsem chodit na chemoterapii. Po druhém cyklu léčby se zjistilo, že není natolik úspěšná, jak by měla být. Nádor se příliš nezmenšoval. Měla jsem plánovanou operaci a lékaři ji po tomto zjištění urychlili. Zákrok se nazývá abdominální radikální trachelektomie a byla náročnější, než se původně zdálo. Dalších několik týdnů mi zůstaly dreny z močového měchýře, takže jsem měla komplikované vyprazdňování.
Jizvy na těle jsou to nejmenší
Mám velkou jizvu přes celé břicho, další od nejrůznějších pooperačních vývodů a laparoskopie. Na děložní čípek mi umístili cerkláž. Steh, který mi stahuje děložní hrdlo. Vím, že může dělat neplechu v pozdějším těhotenství. Z toho mám velký strach. Chtěla bych založit rodinu, mít děti jako většina žen. Snažím se brát svou situaci pozitivně, jsem mladá, určitě se řešení najde a s přítelem dítě rozhodně plánujeme.
Každý zákrok byl stupínkem k vítězství
Ze začátku jsme z diagnózy byli všichni vyděšení. Rodiče, celá rodina a nejbližší kamarádi se snažili být pozitivní a nabízeli mi nejrůznější pomoc. Naštěstí jsem neměla žádné větší komplikace, a tak jsem se s každým dalším „zákrokem“ těšila, že to jednou skončí a uslyším: Jste zdravá, můžete žít jako dřív.
Ptejte se, podělte se o vlastní pocity
Z vlastní zkušenosti bych chtěla poradit všem dívkám a ženám, které uslyší stejnou nebo podobnou diagnózu, aby využily všech možností péče, které mají v dosahu. Nebojte se říct si o pomoc, o radu, pečujte o sebe a ptejte se. Informace a pocit, že je o vás postaráno, je nesmírně důležitý. V takové situaci se objeví spousta otázek, strachů, nejistota. Navštivte psychologa, sexuologa. Ptejte se, jak to bude dál. Chodila jsem na hodiny meditace, můžete se zapojit do organizace, která sdružuje pacientky s podobnými potížemi a probrat s nimi vlastní situaci a možnosti. Nejhorší je nejistota a nevědomost. Já jsem extrovert a to, že jsem si mohla s někým s podobným osudem popovídat, mi moc pomáhalo. Člověk získá informace i pocit, že v tom není sám.
Láska a dobré jídlo
Největší oporou byla v tom těžkém období moje krásná rodina, přítel a kamarádky. Všichni se mě snažili rozptylovat. Vozili mě na chemoterapie, byli se mnou, neustále mi telefonovali. Největší držák byla určitě mamka, tu jen tak něco nerozhodí. Pořád na internetu hledala různé zlepšováky co vařit při chemoterapii, co pít na zlepšení chuti k jídlu, co regeneruje tělo, co mi dodá energii. Doma mi upravili lůžko, aby se mi na něm lépe leželo, přestěhovali mi ho do obýváku, abych byla s rodinou a mohla se dívat na televizi. Každý měl vlastní metodu, jak na mě. Někdo se mnou plakal a někdo se z celé situace snažil udělat srandu. Pomáhala mi každá forma kontaktu.
Největší rozdíl mezi životem „před“ a „po“? Vážím si života a lásky blízkých
Asi ve vnímání sama sebe. Přišla jsem o vlasy, které rostou dost pomalu, mám problémy v intimním životě, které jsou následkem druhé operace. Změna postavy i problémy při čůrání – to vše se podepsalo na mé sebedůvěře. Přestože mi každý říká, že mi krátké vlasy sluší, já se v nich necítím být svá. Ublížilo to mé ženskosti a bude to ještě nějakou dobu trvat, než to odezní. Také mám samozřejmě obavu, jak bude probíhat těhotenství, které může být komplikované. Se vším se peru, snažím se víc odpočívat a rozmazlovat se. To jsem dřív nedělala. Vážím si života a svých blízkých. V krizi člověk pozná skutečné hodnoty a ty mám kolem sebe. Vidím, jak mě mají rádi a jsem jim moc vděčná. Jediné, na co nemám radu je ztráta vlasů – s tím jsem se dodnes nevyrovnala a stále čekám, až narostou.
