„Když se zpětně zamýšlím, moje pocity vlastní zbytečnosti a nulové sebevědomí vznikaly už od dětství. Jako mladší jsem se neustále porovnávala se sestrou: jsem nešikovná, nemůžu hrát na hudební nástroj, malovat, tančit, necítím rytmus… Kolem patnáctého roku přišla první deprese. Čistě somatická. Žádné sebevražedné myšlenky, jen jsem fyzicky nefungovala. Ležela jsem v posteli, unavená, bez energie, se zvýšenými teplotami bez příčiny,“ vrací se v čase Renata WDOWYCZYNOVÁ.
Přitom jsem celé dětství i mládí závodně sportovala. Nejdřív házená, pak cyklistika. Nic nepomáhalo. Začala jsem studovat vysokou školu, kde jsem byla i nebyla. Brala jsem ji jen jako mezičas, než se dostanu do nějakého cyklistického profesionálního týmu. Cyklistikou jsem žila.
Pak se to stalo…
Při závodech vjel kamion do protisměru a holčina přímo přede mnou srážku nepřežila. Před mýma očima. Lehla jsem si do postele a nevstala. Nikdo se mnou o tom zážitku nechtěl mluvit: rodiče, trenér, ostatní v týmu…Prožívala jsem to sama v sobě, přehrávala si ten okamžik pořád dokola. S obrovskými výčitkami: pár minut před nehodou jsem jela před ní, ale z taktických důvodů jsem se zařadila níž, abych po prudkém stoupání mohla vyrazit a závodit. Měla jsem být na jejím místě… Ona byla úspěšná, krásná, oblíbená v kolektivu, s hvězdnou budoucností. Já outsider, holka v pozadí, proč jsem přežila?
Začala jsem mít sebevražedné myšlenky
Asi po měsíci, kdy jsem si představovala, jak najíždím pod kamion nebo stojím na kolejích, jsem vyhledala psychiatra. Ten se mnou byl za tři minuty hotový: předepsal mi léky a dál se se mnou nebavil. Já v té době kromě občasných antibiotik nic nebrala, léky jsem nechtěla brát. Nevěřila jsem, že mohou zahojit ránu, která ve mně zůstala. Přestala jsem jezdit na kole, nechala školy a odešla pracovat na dva roky na hory. Pak jsem na rok odjela na Nový Zéland. Snažila jsme se začít znova, odpoutat se od svých myšlenek a děsivých vzpomínek. V té době byl můj stav docela snesitelný.
Vrátila jsem se, nemoc taky
Po návratu jsem si našla práci, manažerskou pozici, začal stres a do devíti měsíců bylo všechno zpátky. Bylo mi osmadvacet, nemohla jsem vstát z postele, měla jsem půl roku zvýšenou teplotu, virózy, záněty zubů, uší, kloubů. Má bolest putovala tělem… Navštívila jsem stacionář a tam mi doporučili hospitalizaci. V léčebně v Bohnicích jsem potkala svého strážného anděla – PhDr. Karolinu Dvorskou. Psycholožku, která mi začala dávat hodiny psychoterapie. Konečně jsem začala mluvit o svých pocitech, nočních můrách, pochybnostech o smyslu vlastní existence. Chodím k ní deset let každý týden…
V Bohnicích mi nabídli šokovou terapii
Používá se v rámci léčby těžkých depresí. Zabíraly. Vlastně nezabíralo nic jiného. Mám farmakorezistentní depresi a když při hospitalizaci ostatní postupně po nasazení antidepresiv odcházeli domů, já stále zůstávala. Léky nefungovaly. Zbyla jen šoková terapie. Obnášelo to ovšem 4-6 týdnů hospitalizace: série 15,18 šoků po třech týdně, pak se týden vzpamatovávat a teprve domů. Je pravda, že taková terapie mi vydrží dva až pět let. Postupně jde nálada zase dolů, ale držím se…
Ve třiceti jsem začala žít
Šoková léčba mi vždycky vymazala nejhorších několik měsíců před hospitalizací, takže si tu nejděsivější fázi nepamatuji. Co jsem dělala, co psala blízkým za sms zprávy. Nejedla jsem, nepila, nebyla schopná vstát z postele a otočit si ani cédéčko. Celý den hrála stejná muzika… Najednou šlo vstát, jít mezi lidi, potkala jsem svou ženu. Svět se mi rozzářil. Srovnala jsem si, že jsem popírala svou orientaci, byla to další věc, kterou jsem si musela v sobě vyřešit. Takhle je to v pořádku, dnes jsme spolu 7 let, máme dům, tři psy.
Ambulantní léčba byla zatím vrchol
Dozvěděla jsem se o možnosti ambulantních elektrostimulací, kterými léčí na Psychiatrické klinice ve Všeobecné fakultní nemocnici. Spojila jsem se s MUDr. Pavlem Doubkem, ten mě zařadil do programu a po roce jsem nastoupila léčbu, o kterou se na klinice starají MUDr. Jozef Baudyš, MUDr. Jakub Albrecht, MUDr. Tadeáš Mareš a MUDr. Gabriela Podgorná. Nejúžasnější období: léčba zabírala a zároveň jsem při ní normálně fungovala. Při sérii léčby jsem byla schopná dostudovat, žila jsem bez hlubších propadů. Moje žena říkala, jak jsem vtipná, veselá 😊. Mohla jsem pracovat, chodit do společnosti, byla jsem akční, žádné dlouhé polehávání v posteli.
Nebyla bych to já, kdyby nebylo nějaké ale
Nezažívám při léčbě euforii, ale držím se na určité úrovni a pomalu se propadám. Do letošního roku jsem měla jako zálohu, jako záchranný kruh elektrostimulace. Když jsem spadla na určitou úroveň, nastřelili mě a zase bylo pár měsíců líp. Ale…už tuto léčbu nemohu podstupovat. V lednu se při šocích začaly objevovat dlouhé záchvaty, trvající až 8 minut. Na mozku mi při vyšetřeních našli útvar, přímo v místě, kam se přikládá elektroda. To je kontraindikace a s léčbou je konec. Na Psychiatrické klinice o mě pečují, mají prý další možnosti, jak pomoci, až se můj stav natolik zhorší, že nebudu moci fungovat.
Život s černým psem
Zatím se držím, jsem s lékaři ve spojení. Doma si hodně povídáme, žena má také psychické potíže, takže mi rozumí. Chápe, jak se cítím, to je velká výhoda. Jsem v částečném invalidním důchodu, starám se o domácnost, dům, psy. Ona nás živí. Je to dělba práce, jak by měla být a já nejsem pod neustálým existenčním tlakem. To je další velká výhoda. Pracuji na tom, abych přijala nemoc jako součást sebe sama. Je to jako život s černým psem, je stále u vaší nohy, jde jen o to, aby byl malý a hodný. Ne velký a zlý. A věřím, že spolu s partnerkou a odbornou péčí lékařů z Psychiatrie ve VFN to dám.
